Špionský paragraf: Ústavní soud dal blbuvzdorný návod k použití

Škarohlídi – a předpokládám, že i česká dezoscéna – budou aktuální rozhodnutí ÚS ohledně návrhu na zrušení „špiónského paragrafu“ zcela jistě kritizovat. Zvláště bod 86 nálezu, v němž se píše o tom, že je-li demokracie napadána, musí se umět bránit a volit si k tomu také adekvátní prostředky, lze vykládat zjednodušeně jako „účel světí prostředky“.

Ale jednalo by se o hrubou dezinterpretaci nálezu, v němž i „kritici současných poměrů“ najdou mnoho pozitivního.

Nejdříve ale ke slabším místům nálezu. Jakkoliv ten se poměrně robustní argumentací na několika stranách vyrovnává s tvrzením, že se nejedná o „přílepek“ a že proces schvalování v parlamentu netrpěl ústavním deficitem, nelze se ubránit dojmu, že ÚS v tomto případě docela slevil ze svých dosavadních standardů.

Nejde ani tak o samotný závěr, že ve svém souhrnu o přílepek nejde a opozice měla dostatečný prostor se k návrhu vyjádřit. I z prosté rekapitulace procesu přijímání novely v nálezu je bohužel zjevné, že o standardní legislativní proces nešlo.

Jen pro připomenutí: paragraf o neoprávněné činnosti pro cizí moc načetl jako pozměňovací návrh tehdejší poslanec vládní koalice k zákonu, který se trestněprávní problematiky vůbec netýkal. A to v situaci, kdy identický paragraf procházel teprve připomínkovým řízením v rámci novely trestních předpisů, v němž byl mimochodem terčem odborné kritiky.

Tuhle „umaštěnost“ by mohl ÚS přejít v situaci, kdy by se v jiných případech tak rád nestylizoval do role arbitra legislativní elegance. V tomto případě jeho jinak sympatické věcné konstatování, že vše a všichni byli slyšeni, působí trochu jako díra na ponožce v elegantních lakýrkách.

Nelze si také nepovzdechnout, píše-li se v nálezu, že trestněprávní politiku je povolán určovat legislativní orgán, nikoliv Ústavní soud: Kéž by to respektoval ÚS ve všech svých nálezech, zvláště těch, které se týkají módního trendu v podobě rozšiřování práva na účinné vyšetřování.

Jinak lze ovšem nález vnímat jako jasný, správný a vcelku až – lidově řečeno – blbuvzdorný návod, jak by měly orgány činné v trestním řízení s ustanovením nakládat a jak by je soudy měly vykládat.

ÚS například opakovaně zdůrazňuje, že ustanovení je třeba vykládat při dodržení zásady ultima ratio, tedy že se má jednat až o poslední možné řešení. 

„Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud konkrétní posuzovaný skutek vzhledem ke všem specifickým okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možné považovat za trestný čin,“ uvádí se doslova v bodě 88 nálezu.

A konkrétně pak ÚS v nálezu doslova „vylučuje“, že by byl tento nový paragraf „použitelný na případy ústavně chráněné svobody projevu zejména pak ve vztahu k politickým projevům, které ve světle čl. 22 Listiny požívají zvláště silné ústavní ochrany, čemuž musí odpovídat výklad trestněprávních předpisů“.

V případě, že by k tomu přesto docházelo, pak takové „excesy“ mají podle ÚS korigovat obecné soudy, popřípadě i sám ÚS. A tady srdce obránců svobody projevu zaplesá, neboť plénum ÚS se výslovně odkazuje na nález prvního senátu z jara minulého roku v případu „Vrábel“.

„Pochopitelně, k nápravě individuálních excesů v konkrétních případech dosahujících ústavního rozměru bude povolán rovněž Ústavní soud, tak jak tomu již bylo například při posuzování naplnění požadavků skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy v nálezu ze dne 11. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 1927/24,“ píše se doslova v nálezu. Vzhledem k tomu, že tento nález prvního senátu nebyl ani na samotném ÚS přijat bez rozpaků, je jeho přiznaná „adopce“ plénem příjemným překvapením.

ÚS také v nálezu reaguje i na některé konkrétní výhrady, které se objevily ve veřejné debatě a zaznívaly i od odborníků na trestní právo. Podle ÚS totiž trestní odpovědnost podle tohoto paragrafu bude moci být vyvozena jen v případě úmyslu pachatele způsobit konkrétní ohrožení.

„Trestní odpovědnost by tedy bylo možné založit jen v těch případech, v nichž pachatel neoprávněnou činnost uskutečňuje v úmyslu způsobit konkrétní a reálné, tj. nikoliv pouze abstraktní, ohrožení či poškození chráněného zájmu. Řečeno ještě jinak, úmysl pachatele musí směřovat k jednání, které je reálně způsobilé ohrozit nebo poškodit chráněný zájem, a to bezprostředně, a nikoliv pouze vzdáleně,“ uvádí se v nálezu.

ÚS také zdůraznil, že při aplikaci tohoto paragrafu musí být prokázáno, že se nejedná o izolovanou činnost tzv. osamělých vlků, bez vazby na onu „cizí moc“, tedy zájem cizího státu.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, navrhovatelé sice formálně neuspěli, když ÚS jejich návrhu na zrušení příslušného ustanovení trestního zákona nevyhověl, ale věcně dosáhli svého: ÚS vymezil vcelku jasná pravidla, jak paragraf používat tak, aby nedocházelo k jeho zneužití.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.