Stíny nad Stockholmem: Jak po vraždě Olofa Palmeho padla československá špionážní síť

Před čtyřiceti lety, 28. února 1986, byl ve Stockholmu zastřelen švédský premiér a předseda sociálních demokratů Olof Palme. Tato událost rozbila „typicky švédské představy veliké bezpečnosti v neutrální, mírumilovné a demokratické zemi s neobyčejně otevřenou společností“. 

Palme byl osobností, která rozdělovala společnost. Jako zastánce mírového hnutí a odzbrojení uprostřed studené války nešetřil kritikou směrem k Západu ani k Východu. Pro jedny byl hrdinou sociální spravedlnosti, pro druhé „sovětským agentem“.

Vyšetřování se vleklo celá desetiletí a prověřovalo stopy vedoucí k pravicovým extremistům, Kurdům i jihoafrickému režimu. Přestože úřady v roce 2020 případ uzavřely s označením hlavního podezřelého, jímž byl Stig Engström, pochybnosti přetrvaly a o pět let později bylo obvinění revidováno. Případ tak zůstává nevyřešeným symbolem konspirací, v nichž nechybí ani stíny zahraničních tajných služeb.

K nečekanému zvratu však došlo už dva měsíce po vraždě. 30. dubna 1986 si švédské ministerstvo zahraničí předvolalo československého velvyslance Ing. Josefa Krůželu. Vedoucí diplomatického protokolu mu bez obalu oznámil: „Pět vašich lidí je persona non grata. Musí opustit zemi do deseti dnů.“ Mezi vyhoštěnými byli vojenský letecký přidělenec Ján Sovjak, první tajemník ambasády Jan Kroupa a třetí tajemník Lubomír Kopaj, obchodní atašé Ludvík Vaňhara a ředitel kanceláře ČSA Pavel Scherzl.

Švédsko slíbilo diskrétnost, bez mediálního humbuku. Žádné vysvětlení, jen fakta. Archivy však dnes odhalují pravdu: všichni tito muži měli vazby na československé zpravodajské služby. Šlo o chirurgicky přesný zásah proti východním špionážním sítím. Souvisel tento úder se sovětskými dezinformačními kampaněmi, nebo úřady jen využily napjatou atmosféru po vraždě premiéra k demonstraci síly a odhodlání?

V širších souvislostech dobová analýza magazínu Executive Intelligence Review z roku 1986 naznačuje, že sovětská KGB rozpoutala v médiích intenzivní dezinformační kampaň, aby znejistila probíhající vyšetřování. Cílem bylo odvést pozornost od potenciálních sovětských zájmů a namířit prstem na skupinu extremistů vystupujících proti mírovému hnutí. 

V centru této operace měl stát „muž dvou tváří“: sovětský velvyslanec ve Švédsku Boris Pankin. Ten dříve vedl státní agenturu pro autorská práva, která sloužila KGB jako krycí instituce (Pankinovým zástupcem byl ostatně plukovník KGB Vasilij Sitnikov). Pankin se později zapsal do dějin jako poslední sovětský velvyslanec v ČSSR a jediný diplomat, který v roce 1991 otevřeně odsoudil puč proti Gorbačovovi vedený starou gardou z KGB a armády kolem Vladimira Krjučkova.

Švédská tajná služba SÄPO, která aktivity východního bloku bedlivě sledovala, touto akcí zasáhla „dvě mouchy jednou ranou“. Precizně načasovaný úder neutralizoval rezidentury československé rozvědky – jak I. správy FMV, tak vojenské Zpravodajské správy Generálního štábu (ZS/GŠ). 

Pro Prahu, která se roky snažila své operace v severské zemi obnovit, to byl tvrdý knockout. Švédský i mezinárodní tisk brzy zaplnila obvinění z vojenské a průmyslové špionáže ve prospěch Sovětů. Zatímco Moskva obvinění odmítala jako absurdní a Praha v odvetě vyhostila dva švédské diplomaty, pozornost světa brzy odvrátila jaderná katastrofa v Černobylu, která celou aféru překryla. 

Ve Švédsku působila početná komunita československé emigrace, která vyvíjela aktivity proti komunistickému režimu v Československu. Československá rozvědka (I. správa MV) zde působila již před srpnem 1968. Místní rezidenturu v letech 1967–1970 vedl pplk. Jiří Černý (krycím jménem „Nedbal“), který byl později za své služby oceněn titulem čestného příslušníka KGB. 

K zásadnímu zvratu došlo v říjnu 1973, kdy na Západ dezertoval důstojník nelegální rozvědky Josef Mareš („Robek“, rodným jménem Hopfinger). Tento rodák ze Znojma byl původně vysazen do Rakouska se zadáním sledovat kancelář Bruna Kreiskyho a Socialistickou internacionálu, přičemž jeho další mise měla směřovat do Jižní Afriky. Používal krycí jména „Hartl“ a „Broukal“. Jeho zběhnutí československé operace v zemi fakticky ochromilo – až do roku 1982 zde rezidentura zcela chyběla a vědeckotechnickou špionáž zajišťovaly pouze firmy zahraničního obchodu.

Činnost rezidentury ve Stockholmu byla plnohodnotně obnovena až v květnu 1982 s příchodem mjr. Ing. Jana Kroupy („Zouhar“). Kroupa působil pod diplomatickým krytím (v tzv. legalizaci) jako II. tajemník ambasády – jediný operativní pracovník s pravomocí rezidenta. Charakteristiky jej popisují jako muže „až nezdravě ctižádostivého, který trpěl na známosti z vyšších československých kruhů a snažil se jich využívat ve svůj prospěch“. Šlo o zkušeného veterána z československé mise při OSN v New Yorku a absolventa KGB školy v Moskvě (1979–1980). 

Rezidentura spadala pod 31. odbor (emigrace a ideodiverze) a Kroupovým hlavním úkolem bylo „v úplném rozsahu rozpracovat aktivní seskupení prioritního objektu SLOVAN“ – tedy emigranty kolem časopisu Listy (Zdeněk Hejzlar, František Janouch, Jiří Pallas či Jaroslav Suk). 

V rámci operace ŽÁR realizoval několik aktivních opatření (BASK, KARK I a II, TWIST a NYM). Řídil čtyři ideové spolupracovníky (EKO, LUR, OPAL a VĚDEC) a jednoho klíčového agenta – Františka Mašteru („Štefi“). Maštera, spolupracovník StB v prostředí Charty 77 již od roku 1978, byl v roce 1983 vysazen do Švédska, kde infiltroval emigraci jako údajně perzekuovaný chartista. Do roku 1986 dodal celkem 23 zpráv se 100% využitelností a v činnosti pokračoval až do roku 1990.

Ambiciózní rozvědčík Kroupa se však ve Stockholmu potýkal s vážnými problémy. Tiskový tajemník ambasády Lubomír Kopaj (ideový spolupracovník „LUR“) byl slabý v produkci a ještě horší to bylo s velvyslancem Bohumilem Vachatou (v úřadu od prosince 1982 do června 1985). Ten během krátké doby dokázal chod zastupitelského úřadu (ZÚ) prakticky rozvrátit. Od vojenského přidělence Sovjaka vyžadoval přehled jeho styků, v opilosti vykřikoval informace o tajných úkolech a posmíval se armádě. Atmosféra na ambasádě byla toxická. Vachata „vyhrožoval většině pracovníků odvoláním apod., čímž se proti němu vytvořila opozice.“ V lednu 1985 situace kulminovala. „Docházelo k vzájemnému pomlouvání. Pracovníci politické části byli proti pracovníkům OBO a titulář celou situaci zastřešoval, protože byl proti všem.“

Kroupa situaci vyhodnotil jako bezpečnostní riziko a varoval před úniky informací. Velvyslanec podle něj zneužíval svého postavení k poškozování zájmů ČSSR a svým „morálně-politickým profilem“ vytvářel ideální podmínky pro to, aby jej západní rozvědky využily jako informační zdroj. 

Po Vachatově odvolání se situace uklidnila s příchodem Josefa Krůžely – ideologického aparátčíka s vazbami na StB a rodinu prezidenta Husáka. Po jeho příchodu se Kroupova situace zlepšila a „stal se společně s manželkou prakticky ‚stínem‘ velvyslance.“

Posledním vyhoštěným, kterého Kroupa řídil, byl ideový spolupracovník Ludvík Vaňhara (kr. jméno Opal), obchodní atašé a zástupce PZO Pragoinvest ve Švédsku. Ačkoliv byl roztržitý a zapomnětlivý, pro rozvědku byl cenný díky svým širokým vazbám na obchodní kruhy a různé překupníky.

V roce 1984, po dvacetileté odmlce, obnovila ve Švédsku svou činnost také vojenská rozvědka (krycí název „Viking“). Její cíle byly strategické a od civilní rozvědky odlišné. Neutrální Švédsko mělo v případě válečného konfliktu sloužit jako ideální základna pro řízení agentů v zemích NATO poté, co by byly tamní ambasády východního bloku uzavřeny.

O založení rezidentury rozhodlo předsednictvo vlády ČSSR v březnu 1984, v době vrcholícího jaderného napětí. Personální obsazení tvořili dva muži: rezident a vojenský letecký přidělenec (VLP) mjr. Ján Sovjak a starší důstojník specialista mjr. Jiří Skřivan, působící pod krytím jako tajemník pro vědu a techniku. Každý operoval samostatně, disponoval vlastní šifrou, kurýrem i financemi a nebyl zapojen do běžných operací řízených z hlavního ústředí (centrály ZS/GŠ).

Ján Sovjak, důstojník ukrajinského původu a absolvent chemické fakulty vojenské akademie v Brně, byl pro tajné služby cenným úlovkem. Už od roku 1977 spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou pod krycím jménem „Chemik“. Ve Švédsku, kam přišel jako zkušený veterán z Londýna, plnil úkoly přímo pro hlavní ústředí. 

Například v knihovně prestižního ústavu SIPRI si pravidelně vypůjčoval citlivé materiály o armádách NATO, které přes víkend tajně ofotografoval a v pondělí vracel zpět. Jednou takto „zcizil“ a zkopíroval plány objektů útoku americké armády v ČSSR, aby následně zjistil, že jde o 25 let staré dokumenty. Od japonského přidělence získal hodnotné video o testu nové švédské protitankové střely – za bednu piva.

Klíčovou postavou a fakticky jediným agentem, kterého vojenská rozvědka (ZS/GŠ) ve Švédsku přímo řídila, byl major švédské armády Alex Lennart Jarven, známý pod krycím jménem „Jarek“. Jeho cesta ke špionáži začala v okamžiku, kdy jako amatérský dostihový jezdec požádal v roce 1983 o československé vízum, aby se mohl zúčastnit závodů v pražské Chuchli. Právě tehdy ho rozvědka získala ke spolupráci. Jarvenova motivace byla směsí pragmatismu i ideologie: potřeboval peníze pro rodinu se třemi dětmi a na nákladný sport, zároveň však deklaroval odpor proti rozmísťování amerických zbraní v Evropě.

ZS/GŠ ho vybavila tajnopisem, konspiračními adresami v ČSSR, oboustrannou agenturní šifrou, radiopřijímačem a systémem pro utajený provoz po telefonu. Jarven dodával cenné poznatky o severním křídle NATO a poměru sil mezi znepřátelenými bloky. Díky svému postavení měl přístup k tajným svodkám švédského generálního štábu. Část těchto materiálů byly postoupeny sovětské GRU. Přestože se kolem čs. diplomatů později rozpoutal skandál, Jarven z něj vyvázl bez úhony. Otázka, zda nebyl ve skutečnosti dvojitým agentem, zůstala v pražské centrále nezodpovězena.

Jarvenovou spojkou byl až do svého vyhoštění Pavel Scherzl (krycí jméno „Kladenský“). Ten ve Švédsku oficiálně působil jako vedoucí delegát ČSA, ve skutečnosti však plnil úkoly přímo pro ústředí ZS/GŠ v Praze. Disponoval vlastním šifrovým spojením a pro Jarvena obsluhoval tzv. mrtvé schránky.

Druhým důležitým kontaktem byl emigrant z roku 1968 Miroslav Kořínek (Klöverberg) s krycím jménem „Reklama“. Kořínek nejdříve ve Švédsku pracoval jako číšník a po získání občanství začal podnikat v malé soukromé firmě zaměřené na opravu reklamních tabulí. Několik měsíců po vyhoštění byl dne 13. srpna 1986 zatčen a jako švédský občan byl v říjnu téhož roku odsouzen na tři roky vězení za špionáž.

Po švédském fiasku byl mjr. Sovjak zařazen na 26. oddělení (Zpravodajský institut), kde se projevila výrazná změna v jeho chování. Neustále vyzdvihoval své údajné úspěchy v pozici vojenského leteckého přidělence (VLP) a prohlašoval, že se za svou práci v „zájmovém prostoru“ (ZP) nemusí stydět. Svým vystupováním dával jasně najevo, že se nenechá nikým poučovat, neboť disponuje dostatkem vlastních zkušeností. Působil dojmem muže, který „všude byl a všechno zná“. Ještě před pádem režimu pak jako vedoucí anglické sekce vyučoval mladé kadety připravující se na kariéru rozvědčíků.

Debakl ve Stockholmu vedl k celkovému přehodnocení československé špionáže v zemi. Na počátku roku 1988 bylo definitivně rozhodnuto, že úřad vojenského přidělence nebude v nejbližších letech obsazen. Poté, co byl vyhoštěn Jan Kroupa – kterého švédský tisk tituloval jako „nejsilnějšího muže ambasády“ – se operativci rozvědky vrátili do Švédska až v roce 1989 po linii nelegální a zahraniční kontrarozvědky.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.