KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Upřímně, dosavadní soubor států účastnících se projektu Donalda Trumpa jménem Rada míru nevzbudil žádné přehnané ovace. O Indonésii či Vietnamu se sice dá mluvit jako o perspektivních zemích a rozhodně nejsou se svým obyvatelstvem nevýznamnými, ale účast Mongolska či Arménie, při všem respektu vůči těmto zemím, není zrovna příznakem rady mocných. Země G7 se projektu účastnit odmítly, Čína oznámila, že ji nabídka nezaujala a že se problémy mají řešit na půdě OSN.
Projekt sám, z toho, co z něj víme, je obskurní akcí současného amerického prezidenta, která spíše než mezinárodní organizaci soustředí představitele států, kteří se snaží vetřít Trumpovi do přízně. Donald Trump je v Chartě organizace výslovně jmenován jako její předseda a zástupce Spojených států. Donald Trump může být doživotním předsedou, jen on určí na základě vlastní vůle svého nástupce, navíc má právo veta na všechna rozhodnutí, která jsou na půdě organizace přijata. Do Výkonného výboru navíc byli jmenováni lidé jako Steve Witkoff či Jared Kushner, jejichž hlavní kvalifikací je blízkost k americkému prezidentovi. Státy pozvané do organizace mají dočasné členství na tři roky bezplatné, za permanentní členství se pak má platit jedna miliarda dolarů v prvním roce členství. V Chartě pak není vůbec žádná zmínka o mírovém řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Její ambice stát se jakousi náhražkou současných struktur OSN je tak více než patrná.
Velmoc s hlasem Arménie? Pro Kreml nepřijatelné
U Ruska je situace přeci jen jiná v tom, že na rozdíl od Číny si mínění amerického prezidenta nemůže dovolit ignorovat. Rusko Trumpa a jeho náklonnost potřebuje, protože se stále musí obávat případných amerických sankcí. I proto byla ruská reakce na pozvání velmi opatrná. Obecně nemá Putin a jeho režim tendence dělat ukvapené reakce, ale druhý rozměr je mocenský. Putin se nechápe jako jeden z mnoha státníků, stále považuje Rusko za velmoc na úrovni Číny, nikoli třeba právě zmiňované Indonésie. Představa, že sedí v nějaké organizaci, kde má stejný hlas jako Arménie, je akceptovatelná u Valného shromáždění OSN, ale ne u nově vzniklé organizace. A navíc, nad vším visí veto Donalda Trumpa, kterému by bylo Rusko spolu s dalšími členy podřízené. Z velmocenského hlediska tak není zrovna výhodná. Problémem je ale ego současného amerického prezidenta, kterého by přímé odmítnutí mohlo urazit.
Zmrazená miliarda jako vstupenka do Trumpovy přízně
Ruští představitelé tak přišli s chytrým řešením situace, kdy zjevně o členství v organizaci až zase tolik nestojí, ale zároveň si nemohou dovolit amerického prezidenta odmítnout. Nejde ani tak o dočasné členství, ale spíše o platbu oné miliardy, která s tím, jak skončí Trumpovi mandát (pokud tedy nezvažujeme to, že vymyslí způsob, jak si svoje účinkování v úřadě prodloužit), bude prakticky vyhozená do koše. Rusové nabídli během jednání s Jaredem Kushnerem a Stevem Witkoffem v Moskvě, že onu miliardu zaplatí, nicméně z aktiv Centrální banky, která jsou zmrazená v USA. Tím by se jim ona miliarda bohatě vyplatila, protože v současné době nemohou s penězi počítat. Jedná se zhruba o pět miliard dolarů, ze kterých Rusové navrhují zbytek, po zaplacení poplatku Donaldu Trumpovi, na „obnovení oblastí zničených bojovými operacemi na Ukrajině“. Rusové tak využili jeho ješitnosti a vidiny peněz jdoucích do jeho organizace. Podle některých zpráv už americký prezident vyjádřil s ruským plánem, o kterém podle svých slov něco málo slyšel, uspokojení.
Mírová rétorika, maximální požadavky
Radu míru tak nelze nedávat do souvislostí s připravovanými jednáními mezi Ruskem a Ukrajinou za zprostředkování USA ve Spojených arabských emirátech. Na ta Rusové, poněkud příznačně, vyslali nikoli diplomaty či Kirilla Dmitrijeva, ale představitele armády a ministerstva obrany. Pozitivem je, že se neúčastní Vladimir Medinskij, jehož úkolem je se nikdy na ničem nedohodnout, ale ani to nejspíš na standardní ruské taktice „dohadovat se, ale nedohodnout“ mnoho nemění. Rusko dlouhodobě staví svoji pozici tak, že právě ono je mírovou stranou, zatímco Ukrajina a evropské země chtějí válčit. Rusko ale zároveň s tím klade požadavky, o kterých ví, že je ukrajinský prezident může jen těžko splnit, jako je podstoupení kontroly celého Donbasu včetně obranných postavení Rusku. A Rusům se přitom podařilo na svou stranu získat právě Donalda Trumpa, který stále vyvíjí větší tlak na Ukrajinu než na Rusko.
Projekt bez iluzí, ale s jasným ziskem pro Kreml
Z hlediska Ruska se tak jedná o chytrou taktiku, protože na rozdíl od Evropanů, kteří, až na výjimky v podobě Maďarska či Bulharska, buď odmítli, nebo nijak neodpověděli, Rusko přímo neodmítlo. Naopak, vstup podpořilo, a to včetně platby, o kterou jde v první řadě. Proti Ukrajině, která logicky nemá peníze na účast v Tumpově projektu, získávají v očích Donalda Trumpa nespornou výhodu. Rusko si nejspíš o jeho projektu nedělá přehnané iluze, jeho zájem o podřízenost Donaldu Trumpovi je mizivá, ale zde se mu nabízí možnost, která má pro něj vlastně jen výhody. Z peněz, které stejně nekontroluje, sice zaplatí dvacet procent provize do Trumpova projektu, ale získá čtyři miliardy na válku, protože lze jen stěží očekávat, že bude Donald Trump nějak kontrolovat, natož vymáhat účelné vynaložení peněz. Navíc získá nové body v jeho očích, zatímco Ukrajinu či Evropany, kteří na jeho akci pohlížejí skepticky, bude vnímat jako protivníky míru.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
