Tři hodiny prakticky nepřetržitých dialogů vesměs na vědecké, intelektuálně náročné téma, veliká spousta jmen, která byste měli alespoň trochu znát, abyste se v nich neztratili, spousta politiky, nepřehledných, brutálních intrik a k tomu osobní a citová dramata, jež ničí hlavní hrdiny podobně jako tajuplný projekt Manhattan (projekt vývoje atomové bomby). Oppenheimer režiséra Christophera Nolana s Cillianem Murphym v hlavní roli je všechno, jenom ne jednoduchý film pro „širokou diváckou obec“, jak se občas píše. Přesto je to neuvěřitelně dobrý film, dost možná vůbec nejlepší, jaký jsme měli v posledních letech možnost vidět, jakkoli vím, že se snímky, žánry, režiséři a všechno kolem toho porovnávají strašně obtížně, a žádného jasného „výsledku“ se nikdy nedobereme.
Americký Prométheus...
Příběh samotný (natočený podle knihy Americký Prométheus [American Prometheus: The Triumph and Tragedy of J. Robert Oppenheimer] Kaie Birda a Martina J. Sherwina z roku 2005) je, přinejmenším těm vzdělanějším divákům, celkem dobře znám; z těch, kteří na film půjdou, o něm alespoň něco ví drtivá většina. Příběh geniálního fyzika, který za druhé světové války v novomexickém Los Alamos řídil projekt Manhattan, tj. vývoj atomové bomby, je jeden z nejvíce fascinujících v celých dějinách lidstva. Snad nikdy v historii nepracovalo na jednom malém místě tolik brilantních vědců, intelektuálů a, bez nadsázky, géniů jako tehdy – kromě samotného Julia Roberta Oppenheimera (1904–1967) též Niels Bohr, Edward Teller, Isidor Isaac Rabi, Klaus Fuchs a další. Už jen to činilo Manhattan výjimečným, o úspěšném výsledku práce těchto vědců nemluvě.
Nolanův Oppenheimer je v první řadě dechberoucím dramatem muže, jenž si stále více uvědomuje svoji genialitu i svoji nepředatelnou odpovědnost. Odpovědnost za výsledek nejdražšího výzkumu v historii, za možnost ukončit druhou světovou válku (a přivést „naše hochy co nejdříve živé domů“) i za své blízké, které logicky zanedbává, opouští a, více či méně, ztrácí, jsa upnutý jen a jen na svůj úkol či, možná lépe, na svůj úděl. Tíha vědomí, že může svými činy spasit i zničit celé lidstvo, je bez přehánění strašlivá a unést ji je téměř nemožné, zvlášť připočteme-li k tomu už zmíněné složité rodinné zázemí a především krajně složitou dobu, v níž žije.
...znamení doby...
Právě doba, léta druhé světové války, obavy, že se němečtí vědci dostanou k tajemství Bomby s velkým B dříve než spojenci, a následující léta tzv. Studené války, kdy se někdejší „přítel v boji“, stalinistický Sovětský svaz, stal na místo Německa a Japonska „nepřítelem na život a na smrt“, s tím související politický i odborný tlak – právě takové jsou „kulisy“, v nichž se Oppenheimerův příběh odehrává. Hrozba komunismu, staří přátelé mezi „komouši“, španělská občanská válka a její důsledky, poválečná špionománie, nástup McCarthyismu, pochybnosti o upřímnosti kamarádů, kteří se mění v podezřelé či přímo v protivníky, včetně těch nejbližších, i členů rodiny (Oppenheimerův bratr Frank, milenka Jean Tatlocková, přítel Haakon Chevalier a další). Strašná, dusná a tíživá doba i pro ty „privilegované“, kteří si myslí, tak jako Robert Oppenheimer, že je jejich světová sláva může ochránit před „všemi nepřáteli a protivenstvími na světě…“
