V Česku se rodí nejméně dětí v historii. Mladí spoléhají na „děti ze zkumavky“

Skutečnost, že se loni narodilo v České republice nejméně dětí od roku 1785, kdy se tento údaj začal sledovat, zvedá ze židlí politiky i odborníky a vyvolává širokou veřejnou debatu o vymírání národa. Bez umělé reprodukce by přitom byl trend rapidního úbytku novorozenců v Česku i dalších bohatých zemích ještě markantnější.

Zatímco ještě v roce 2014 se díky asistované reprodukci narodila v tuzemsku zhruba 3 % dětí, loni už to byl více než dvojnásobek (6,4 %). Hrubým propočtem to znamená, že za pár let nebude v ČR existovat třída ve školce či škole, v níž by neseděly minimálně jedno až dvě „děti ze zkumavky“.

I odborníci přitom připouštějí, že jedním z hlavních důvodu tak rapidního nárůstu asistované reprodukce nejen u nás, ale i ve světě, zůstává odkládání rodičovství. Mladí lidé v reprodukčním věku často odkládají založení rodiny až „po třicítce“, což znamená, že se pak velmi často setkávají při snaze počít dítě s potížemi. A nezbývá jim nic jiného než vyhledat nějakou formu asistované reprodukce.

Na tom by podle odborníků nebylo nic špatného (a vlastně je to i nutný důsledek změny životního stylu a pokroku v medicíně), kdyby měli všichni, kdo třeba s předstihem plánují asistovanou reprodukci, naprosto detailní a věrohodné informace o tom, co je může čekat. 

„Velká část těchto lidí vůbec netuší, do čeho jdou, nemají ani základní představu, s jakými problémy se mohou setkat,“ upozorňuje Hana Konečná, psycholožka Jihočeské univerzity a zároveň zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy.

Kolektiv zhruba 20 odborníků z oblasti medicíny, reprodukční medicíny, sociologie, etiky či sociologie sepsal pod vedením Konečné publikaci, která vůbec poprvé v historii Česka mapuje všechny možné aspekty, se kterými se člověk může setkat v průběhu procesu různých forem asistované reprodukce.

A nejde jen o rodiče, ale také o děti, které přišly na svět tímto, ve společnosti stále častějším způsobem. „Nechceme vůbec nikoho odrazovat od umělé reprodukce, jen nabízíme přehled pozitiv, negativ i rizik, se kterými se člověk setkává a přitom o nich vůbec nemusí vědět,“ říká Konečná.

Malá informovanost podle ní často vede k tomu, že řada mladých lidí na asistovanou reprodukci spoléhá jako na něco, co jim pomůže k dítěti za každých okolností, i když rodičovství odloží na pozdější dobu. „Tak jednoduché to ale vůbec není a lidé by to měli vědět,“ tvrdí Konečná. Proto má publikace název „Asistovaná reprodukce... před podpisem informovaného souhlasu“.

Zatímco u klasických „dětí ze zkumavky“ se jedná hlavně o možné problémy s medicínským úspěchem procedury a s ním spojeným očekáváním, v případě využití dárcovství se přidávají ještě různé psychologické a socio-etické otázky.

Protože dětí, narozených díky dárcovským spermiím či vajíčkům, neustále přibývá, státy a jejich legislativa se dostávají pod tlak těch, kteří pátrají po své biologické identitě a chtějí ji odanonymizovat. Některé země to už udělaly nebo se k tomu chystají, což vzhledem ke zcela rozdílné legislativě v různých státech vede k řadě soudních sporů i legislativním změnám. A ordinace psychologů se plní jak rodiči, tak dětmi. Podobné je to s výkladem legálnosti či nelegálnosti náhradního mateřství, které se právě řeší v Česku.

Publikace se vůbec nepouští do hodnocení, zda by mělo náhradní mateřství existovat nebo zda by měli mít nárok na asistovanou reprodukci kromě heterosexuálních párů i homosexuálové a jednotlivci.

Tyto otázky, dnes ve společnosti i v politice tolik diskutované, ponechává úplně stranou. Předkládá jen fakta, co dnes asistovaná reprodukce ve všech podobách nabízí a jaká jsou rizika s ní spojená. Určená je proto nejen těm, kteří o umělé reprodukci uvažují, ale také odborníkům, na které se tito lidé obracejí.

Kniha zároveň nabízí i řadu neotřelých a dosud málo publikovaných informací, spojených jak s tématem umělé reprodukce, tak klesající porodnosti. Zajímavý může pro někoho být třeba fakt, jak v publikaci poukazuje sociolog Ladislav Rabušic, že se sice u nás nyní rodí rekordně málo dětí, ovšem podíl bezdětnosti u žen není oproti minulosti vůbec katastrofický.

„Z historického hlediska není bezdětnost ničím novým. Z pramenů historické demografie se dozvíme, že v mnoha regionech Evropy zůstávalo v 19. století více než 20 % žen bezdětných,“ píše Rabušic. Ženy, které děti měly, ale rodily tolik potomků, že populace celkově rostla.

Průzkum, zařazený do publikace, také trochu vyvrací různé teze o „sobectví“ současných žen, které v touze po kariéře nechtějí děti nebo rodičovství odkládají do pozdního věku. Podle průzkumu 66 % českých žen do 34 let touží po dítěti a chtěly by ho mít, nemohou ale najít partnera s podobnou touhou.

Průzkumy v publikaci také dokládají, že mladí muži buď ztrácejí zájem o sex, nebo k němu nemohou najít příležitost. V roce 2019 uváděla pětina mužů do 35 let, že dosud neměla žádnou sexuální zkušenost, v roce 2024 podíl mužských jedinců bez sexuální zkušenosti stoupl na 25 %, tedy na čtvrtinu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.