Nevyžádaná rada ODS číslo 1: Musíte vyhrát jazyk!

Klíčovým, a ne úplně viditelným politickým soubojem u nás není schvalování nějakého zákona v parlamentu, hádky o rozpočtu ani rušení poplatků v ČT. Týká se daleko více slov, která používáme ještě předtím, než tyto boje vůbec začnou. Prohráváme příliš mnoho bitev, protože přejímáme jazyk progresivní i populistické levice a pak se snažíme vyvrátit její závěry. To je chyba a předem prohraný boj. Neplatí jen „money matters“, ale i „language matters!“

Při přebírání ceny Liberálního institutu jsem mimo jiné řekl: „Udělali nám v tom guláš. Nám – umírněným konzervativcům a libertariánům – říkají fašisti, my na oplátku nálepkujeme mladé progresivní levičáky neomarxisty. Kolektivistickým extrémům, které ale mají stejný nenávistný slovník a cíle, říkáme levicový a pravicový extremismus, přestože se jedná pouze o internacionální a nacionální odnože socialismu. 

Babylonská věž, zmatení jazyků a oblbování lidí. Nikdo neposlouchá nikoho, ve své bublině se každý radikalizuje a jakákoliv názorová, argumenty vyfutrovaná diskuze absentuje. Soupeři se častují nadávkami, nálepkami, cejchují se jako zloději a prostitutky ve středověku a míjejí se v prostoru i v čase. Záleží na tom, kdo z vás má odvahu pozvednout hlas a bránit náš svět – kapitalismus a svobodu. Můžeme zabít dvě mouchy jednou ranou. But, no pain, no gain! Přidáte se?

Nechali jsme si sebrat slova a jejich význam. Kdo ovládá slovník, ovládá veřejný diskurz, naše duše a prostřednictvím cílené změny obsahu slov přispívá ke zmatení a hlouposti lidí. Přišli jsme o slova liberál, konzervativec, kapitalismus, svoboda, trh, vlast, národ, národní zájem. Buď dnes znamenají něco jiného, nebo jsou vyprázdněná, případně mají negativní až hanlivé konotace. Musíme si je „ukrást“ zpět a vrátit jim původní obsah! 

To nebude snadné. Nemyslím tím vaše odborné publikace a ostrůvky pozitivní deviace přeživších, kde se ještě používá ten archaický, vysmívaný jazyk. Myslím češtinu, bez newspeakových novotvarů, zájmen, sms zkratek, bez pirátstev, učitelstev a přemoudřelých hlídačů správného užívání ve veřejném prostoru. Jazyk musí být prostředkem komunikace a diskuze, ne manipulace a ovládání!“

Jasně, citovat sám sebe je trochu sebestředné… Dva odstavce mé přednášky mne ale inspirovaly k poněkud hlubšímu zamyšlení a coby poradce IPPO – Institutu pro pravicovou politiku jsem výzvě neodolal.

V politice totiž není slovník neutrální. Slova v sobě nesou určité předpoklady, náboj, akcent. Přisuzují vinu. Určují oběti a padouchy. Zužují škálu přijatelných řešení. Jakmile akceptujeme nesprávná slova, debata je často u konce, ještě než vůbec začala.

Vezměme si například označení „osoba bez stálého bydliště“. Na první poslech zní soucitně a mírněji než „bezdomovec“. Ale toto slovo nedělá jen to, že zmírňuje tón. Posouvá příčinu. „Bezdomovec“ popisuje stav. „Osoba bez stálého bydliště“ naznačuje, že někdo selhal v zajištění bydlení. Tento termín odvádí pozornost od závislosti, duševních nemocí, kriminality, rozpadu rodiny, osobních rozhodnutí nebo neúspěšné místní politiky a klade odpovědnost na chybějící vládní opatření. Řešení je zabudováno do samotného slova: zajistit bydlení.

Všude se opakuje stejný vzorec. Nelegální imigranti se stávají „osobami bez dokladů“, jako by šlo spíše o administrativní než právní problém. Zločinci se stávají „osobami zapojenými do systému“, jako by je náhodně zachytil neosobní stroj. Z drogově závislých se stávají „pacienti s poruchou užívání návykových látek“, což sice může popisovat část problému, ale často opomíjí tvrdou pravdu, že uzdravení vyžaduje rozhodnutí, disciplínu a zodpovědnost. Nepokoje se stávají „protesty“. Rabování a terorismus „oprávněnou nespokojeností“. Brutální zásah proti pobodanému Henrymu Nowakovi je příkladem „nestrannosti, spravedlnosti a rasové citlivosti policie“. Závislost na sociálních dávkách se stává „využíváním sociální záchranné sítě“. Recidiva „výzvami při opětovném začlenění“. 

A to nemluvím o genderovém slovníku. Každá taková náhrada plní stejnou funkci. Odstraňuje osobní odpovědnost. Zmírňuje důsledky. Přisuzuje vinu systému. Rozšiřuje morální autoritu státu. Rádoby politická korektnost fatálně mění hru. Od individuální odpovědnosti ke kolektivní nezodpovědnosti. Z arbitra se stát stává hráčem, který navíc nedal penaltu.

Pokud je kriminalita pouze příznakem selhání společnosti při zajišťování bydlení, zdravotní péče, jídla, integrace, pak za ni již nenese primární odpovědnost pachatel. Odpovědnost nese společnost, daňoví poplatníci, instituce. Stát se musí rozšiřovat, aby řešil domnělou příčinu. Pokud je závislost považována výhradně za nemoc, jakákoli očekávání ohledně změny chování jsou pochybná. Pokud je bezdomovectví dáno pouze nedostatkem bydlení, otázky týkající se veřejného pořádku, zneužívání drog, bezpečnosti a odpovědnosti jsou vytlačeny mimo hřiště.

V tom spočívá genialita levice: neargumentuje pouze pro větší stát. Vytváří slovník, v němž se větší stát jeví jako nevyhnutelný.

Tyto rétorické vzorce jsou dobře známé. Za prvé, vytvářejí narativy obětí. Lidé jsou vykreslováni méně jako morální subjekty a více jako produkty sil, působících mimo ně, které nemohou ovlivnit. Za druhé, odvolávají se na strukturální nespravedlnost. Každý problém se stává systémovým, a proto musí být každé řešení strukturální. 

Za třetí, spoléhají na morální ekvivalenci. Krádež se stává bojem o přežití. Násilí se stává hněvem. Samotný úsudek se stává podezřelým. Za čtvrté, očišťují destruktivní chování. Drsná realita je zahalena do měkkého jazyka. Za páté, patologizuje se osobní chování. Rozhodnutí se stávají podmínkami. Zvyky se stávají diagnózami. Důsledky se stávají symptomy. Vznikají složité struktury a subkultury dotované „provinilým“ státem pro prokazování viny společnosti na patologickém chování jednotlivců.

Společnost, která lidem říká, že jsou zranitelní a bezmocní, by neměla být překvapená, když přestanou vyvíjet úsilí. Vláda, která odměňuje selhání v krizi, by neměla být překvapená, že se krize opakují a množí. Politická struktura, která poskytuje více pomoci lidem, kteří zůstávají závislými, než těm, kteří pracují, zvedají se ze země, uzavírají sňatky, vychovávají děti, dodržují zákony a znovu budují své životy, by neměla být překvapená, když je odpovědnost penalizována a dysfunkčnost bonifikována.

To je jedno z velkých selhání moderní progresivní levice. Tvrdí, že osvobozuje lidi od odsuzování a ponižování, ale často je ponechává v závislosti. Tvrdí, že jí na lidech záleží, ale odmítá říkat pravdu. Tvrdí, že řeší problémy, ale buduje trvalé byrokratické struktury, které mají tyto falešné problémy napravovat. Populistická levice má jiné důvody a stejné výsledky. Podporuje mýtus finanční všemocnosti státu vyřešit všechny bolístky našich lidí bez následků pro budoucnost jejich dětí a vnuků. Obojí je lež!

My, konzervativci, to nepřekonáme tím, že budeme zdvořilými spolucestujícími v jazykovém elektroautě levice. Dost na tom, že jedeme na kole bez řídítek evropské integrace a sedíme ve vlaku bez brzd zelené tranzice. Nemůžeme převzít jejich slovník a pak si stěžovat na cíl a výsledek cesty. Prvním krokem je odmítnout tuto premisu! Slušnost není slabost, ale nesmí se zaměňovat s blbostí. Minulá vláda, za kterou ODS přebrala plnou zodpovědnost, byla edukativním příkladem.

To neznamená být hrubý, rozzlobený nebo agresivní. Znamená to odmítnout používat jejich jazyk, který vnáší do diskuze ideologické předpoklady a předpojatost. Blbé je, když jsou to vaši bývalí koaliční partneři…

Když někdo nazývá výdajový program „investicí“, nazývejte to tím, čím to je: výdajem. Některé výdaje mohou být oprávněné, jiné ne, ale daňoví poplatníci si zaslouží férový jazyk. Vláda nemá žádné peníze. Neinvestuje tak, jak to dělá rodina nebo podnik. Utrácí peníze, které vezme občanům, kteří ještě platí daně. Pokud utratí příliš mnoho, zaplatí za to všichni, především ti, co ještě platí daně. Ti ostatní omezením sociálního transferu. 

Když někdo dluhy nazývá kreditem, pojmenujte to tak, jak to je: dluh. Pokud řeší dluhy „výhodnými“ státními dluhopisy, nazvěte to správně. Je to jen tištění papírků s předvídatelným účtem. Tragédií je souběh. Chybné výdaje na dluh. Zabraňte matení lidí a vymývání mozků.

Když někdo mluví o „opatřeních proti změně klimatu“, zeptejte se, jaká opatření má na mysli. Vyšší účty za elektřinu? Ztrátu pracovních míst? Méně spolehlivé energie? Politiky, kteří rozhodují o tom, která odvětví přežijí? Vysvětlete, co daná politika ve skutečnosti znamená. Poté nabídněte lepší alternativu: čistší, levnější a spolehlivou energii, která nepoškozuje zaměstnance ani neoslabuje zemi. Která bude ráno i večer, v létě i v zimě, ve dne i v noci, teď i za dvacet let, po otočení vypínačem znamenat jediné: rozsvítí se světlo. Znakem kapitalismu je jasné světlo, a ne pochmurná depresivní tma.

Odmítněte ideologicky zatížené termíny a klišé. Přeformulujte problém konkrétními pojmy, kterým lidé rozumí a chápou je. Přejmenujte politické kroky nebo chování jednoduchým a přesným jazykem. Přeložte levicové bláboly do lidštiny.

Konzervativci však také potřebují vyčistit svůj slovník. Často mluví jako think tank nebo poradenská firma. Fráze jako „fiskální odpovědnost“, „regulační reforma“, „ekonomická svoboda“ a „omezená vláda a malý stát“ možná uspokojí zasvěcené, ale často jim nerozumí lidé, kteří se snaží platit účty, vychovávat děti, pracovat, řídit podniky a zůstat v bezpečí.

Jednoduchá čeština vítězí, protože zní upřímně a autenticky.

Neříkejte „daňová úleva“, když můžete říct „umožníme vám, abyste si z toho, co vyděláte, nechali více“. Neříkejte „omezená vláda a malý stát“, když můžete říct „vláda, která se vám nebude hrabat v peněžence ani v životě“. Neříkejte „ekonomická svoboda“, když můžete říct „šance najít si dobrou práci, založit podnik a prosadit se, aniž byste se topili v papírování a klaněli se před úřady“.

Konzervativní komunikace začíná sdílenými hodnotami. Každá rodina si zaslouží cítit se ve svém sousedství bezpečně. Každé dítě si zaslouží školu, kde je na prvním místě učení a vzdělání, které je připraví do života. Raději well-doing než well-being! Každý pracovník si zaslouží ponechat si více z toho, co vydělá. Každá komunita si zaslouží veřejné prostory, které jsou čisté, bezpečné a otevřené všem.

Začněte tím, pak přejděte k problému, myšlence a řešení.

Vždy nabízejte řešení. Pokud si něco máte vzít od Martina Kuby, tak je to právě toto. Nestačí jen říkat, že levice se mýlí. Že jsou Babiš, Macinka, Okamura, Hřib, Rakušan a další pomatenci na temné straně síly a že jsou to Voldemortové české politiky. Pokud nějaká politika podporuje závislost, vysvětlete, jak odměňovat práci. Pokud nějaký program omlouvá kriminalitu, vysvětlete, jak obnovit bezpečnost. Pokud nějaký systém uvězňuje lidi v chudobě, vysvětlete, jak jim pomoci na cestě k nezávislosti.

Buďte pro, ne jen proti. Pro práci. Pro rodinu. Pro bezpečnost. Pro pořádek. Pro příležitosti. Pro oživení. Pro občanství. Pro tuto zemi. Pro budoucnost!

Jazyková strategie levice je silná, ale má fatální slabinu: závisí na spolupráci. Funguje pouze tehdy, když budeme opakovat jejich slova, přijímat jejich předpoklady a bojovat na jejich hřišti. Dříve platilo, že body zvenku platí dvakrát. Už ani to není pravda. Má to jediné řešení. Nakreslete si svoje hřiště. Možná budou ve starších dokumentech ODS i rozměry a pravidla hry.

Vyjadřujte se jasně. Mluvte jako lidi. Oslovujte je s jednoduchými sdílenými hodnotami. Říkejte pravdu s empatií. Nabízejte řešení. Odhalujte motivy. Vytvářejte kontrast. Používejte humor, když to pomůže a nebude to křeč. Zůstaňte disciplinovaní. Najděte lídry, kteří pochopí, že hodnotovou politiku tvoří prosazování jednotlivých dílčích opatření a receptů, postavených na pravicových hodnotách, a ne složitá přemoudřelá souvětí podaná cizím, levicovým jazykem.

Boj o slova není odklonem od politiky. Je to místo, kde politika začíná. Nejprve vyhrajete diskusi. Pak vyhrajete volby. Ale než vyhrajete diskusi, musíte vyhrát jazyk!