Václav Smil, dnes už 81letý emeritní profesor českého původu z kanadské Manitoby, je chodící encyklopedií světových energetických a materiálových systémů. V červencovém rozhovoru pro RealClearScience se opět ukázal jako muž, který nemá čas na snění. Když mu reportér nadšeně předkládá všechny ty slibné technologie, jež mají zachránit svět – malé modulární reaktory, zelený vodík, Elon Musk –, Smil se usměje, vezme kalkulačku a začne počítat.
A tady začíná být zajímavé sledovat ten kontrast mezi racionální fyzikou a veřejnou diskusí, která se z velké části už dlouho odehrává na síti X, avšak nikoli ve světě výroby, logistiky a energetických bilancí.
A protože jsme v Česku, což je mimochodem jedna z nejprůmyslovějších zemí světa (měřeno podílem průmyslu na HDP i zaměstnanosti), měli bychom Smila číst obzvlášť pozorně. Tohle se nás totiž týká víc než zemí, jejichž hlavním exportním artiklem jsou služby, IT a branding.
Problém malých reaktorů
V odpovědi na otázku, co říká na boom kolem malých modulárních reaktorů (SMRs), Smil připomíná, že tenhle nápad není nový – slyšel o něm už v osmdesátých letech od Alvina Weinberga, jedné z klíčových postav projektu Manhattan (americký projekt vývoje atomové bomby během druhé světové války).
Od té doby se sice změnilo PR a tržní valuace (firmy jako NuScale a Oklo mají každá hodnotu kolem deseti miliard dolarů), ale pořád platí totéž: žádný z těch reaktorů ještě neexistuje.
A teď přichází ta krutá matematika. Pokud má něco jako SMRs nahradit významnou část americké energetiky, muselo by jich vzniknout zhruba 1300 (při výkonu 100 megawattů), spíše ale 2600.
Každý z nich by se musel zvlášť povolit, postavit, obhájit před veřejností, vyřešit odpady, získat pojistku. A to vše v prostředí, kde i větší a zkušenější projekty padají kvůli kombinaci veřejného odporu, právních bitev a chronického zpožďování.
Jinými slovy, tyhle reaktory možná budou, ale rozhodně ne v takovém počtu a rychlosti, aby to něco změnilo do roku 2035. A pravděpodobně ani do roku 2050.
Pro Česko je to o to důležitější. Máme jadernou infrastrukturu, know-how i veřejnost, která se jádra nebojí.
Ale jestli někdo věří, že vyřešíme svoji energetickou transformaci tím, že si koupíme startup na SMR, měl by si připomenout, jak dlouho trvá dostavba jednoho jediného bloku v Dukovanech.
Továrny zelený vodík nevytrhne
Smil upozorňuje na čtyři „tiché giganty“, bez nichž se moderní civilizace neobejde – čpavek, ocel, cement a plasty. Tyhle sektory neplní obálky médií jako elektromobily či solární panely, ale dohromady tvoří čtvrtinu světových emisí oxidu uhličitého.
A jsou přitom nezbytné. Bez čpavku (a tím pádem umělých hnojiv) nenakrmíme svět. Bez oceli a cementu nepostavíme nic. A bez plastů… no, zkuste si to.
Dekarbonizace těchto sektorů je podstatně těžší než přepnout elektrárny z uhlí na vítr. A to nejen technologicky, ale i finančně. Jako řešení se tváří zelený vodík, ale zatím je to jen příslib: podle Smila se ho ročně vyrobí zhruba pět milionů tun, přičemž pro dekarbonizaci jen čpavku a oceli by ho bylo potřeba přibližně 150 milionů tun.
A hlavně, většina existujících vysokých pecí se na vodík nedá jen tak přepnout. Musely by se stavět nové. Ale místo toho Čína a Indie jen od roku 2020 spustily 75 nových tradičních pecí. A ty pojedou dalších 15–20 let. Zatímco Čína staví nové pece, Evropa píše strategie.
Pro Českou republiku, kde vyrábíme auta, turbíny, chemii, ocel i hnojiva, to znamená jediné: žádná „rychlá transformace“ bez brutálních investic prostě nebude. Transformaci si nestačí odhlasovat. Musíte ji být schopen zrealizovat a přitom neumřít na nekonkurenceschopnost.
Z čeho budou podle Václava Smila plynout energetické úspory? A co bychom si z jeho doporučení měli odnést v Česku? Druhou část článku si přečtěte na webu 11 am.
