Nebezpečné a neohleduplné. České hory začíná ovládat fenomén zimních chodců

„Od těch dob, co v Norsku vymysleli lyže, je chození po zimních horách pěšky proti zdravému rozumu,“ říká Luboš Borovička z horní stanice lanovky na Sněžku. 

Právě z tohoto bodu se do drsného terénu zimních Krkonoš vydávají pěšáci v keckách a džínech v touze po selfie v zimní scenérii. Stejně tak činí i jejich polští soukmenovci z lanové dráhy od našich severních sousedů. Tuto zvláště vypečenou entitu návštěvníků „milují“ záchranáři z horských služeb obou států vůbec nejvíce a je to už notoricky známý problém. 

Dnes se ale chci zaměřit na jiný fenomén – a sice na lidi, kteří jsou dobře zimně oblečení, ale z nějakého záhadného důvodu se radši boří po pás do sněhu místo toho, aby se pohodlně vezli.

Pár stovek metrů pod krkonošským Zlatým návrším směrem k Labské boudě stojí malá kamenná mohylka upomínající, že v těchto místech vyhasl v březnu 1913 život mistra Bohumila Hanče, jednoho z tragických hrdinů slavného zimního hororu. 

Hanč zemřel krátce poté, co si sundal lyže a snažil se doplížit do tepla Labské boudy bez nich. Zatímco ještě nedávno mu vzdávali hold běžci na lyžích směřující kolem do kopce k Vrbatově boudě, dnes jsou tam „vyhamtané“ hluboké krátery od zabořivších se nohou chodců. 

Kde se fenomén „horských chodců“ vůbec vzal? „Myslím, že je to postupující virtualizací běžného života. Lidé, kteří si chodí tvarovat ‚pekáče buchet‘ do městských fitcenter, se obecně pohybují dost toporně, což je nejvíc patrné při pohybu v přírodě. Disciplíny jako běžecké lyžování přitom víc než hrubou sílu potřebují dobrou techniku a cit pro rovnováhu, což chce trochu cviku, a lidé jsou pohodlní,“ popisuje podstatu problému zkušený horský vůdce Pavel Cacák z Klínových bud, horské enklávy nad Špindlerovým Mlýnem.

V našem nejvyšším pohoří je přítomnost chodců po sněhu nejmarkantnější. Krkonoše mají sice přinejlepším 1603 m n. m., jenže jde o první větší kopce od Baltského moře a počasí zde díky tomu může získávat skutečně arktický ráz, který může být na rozdíl od relaxace s Bombardinem někde v Alpách opravdu životu nebezpečný.  

K popularitě vycházek do zimních hor nevhodně přispívají také akce, jako byla loňská výzva pro otužilce a dobrodruhy vyzývající k túře na Sněžku jen ve spodním prádle. 

„Dovolujeme si požádat všechny potenciální účastníky, aby zvážili, zda jejich připravenost na takovouto extrémní akci je dostatečná a zda nevystaví sebe zbytečnému riziku,“ uvedl tehdy mluvčí krkonošské horské služby Marek Fryš.

Ve vrcholových partiích Krkonoš dochází v současné době k častému kontaktu mezi chodci a zbývajícími běžkaři a skialpinisty. Místa na cestách je málo a lidí zejména v hezkém počasí, jako vládlo o uplynulých svátcích, hodně. Velké skupiny halekajících chodců se boří do sněhu, čímž komplikují cestu nejen sobě, ale hlavně lyžařům. 

Běda ale, když se zhorší počasí nebo dojdou síly. „Chodci chodí do hor zpravidla nedostatečně vybavení. Mají sice pěkné nové bundy a kalhoty, zcela ale opomíjejí tak důležité součásti zimního vybavení jako nesmeky, sněžnice nebo čelovky. Bez sněžnic se boří i na lehčím terénu a ničí lyžařské stopy, bez nesmeků zase nebezpečně kloužou, když terén namrzne. 

Obojí vede k rizikovým situacím, navíc je takový pohyb velmi vyčerpávající. Často proto řešíme záchranu turistů, kteří prostě už dál nemohou, protože přecenili síly, někam sklouznou nebo zapadnou až po rozkrok do hlubokého sněhu. Markantní je to třeba na cestě od Špindlerovy boudy traverzem směrem ke Stříbrnému hřebenu,“ popisuje Marek Fryš z Horské služby Špindlerův Mlýn komplikace, které by při troše rozumu v hrsti vůbec nemusely nastávat.

Velkým nepřítelem chodců je i nevyzpytatelné krkonošské počasí, které se umí během několika málo minut od slunečné idylky přetransformovat v ledovou fujavici, ve které rychle ubývají síly. 

Zatímco lyžař je schopen z takovéto situace obvykle vcelku rychle uniknout sjezdem do více chráněných poloh, pomalí chodci zůstávají vystaveni nepřízni počasí mnohem delší dobu. Co může následovat, je hezky k vidění třeba v zapomenutém českém filmu Vánice. K čemu jsou dobré lyže, ukazuje krásně i tradiční dílko Krakonoš a lyžníci.

Také vztah mezi chodci a lyžaři začíná místy nabývat rozměrů nevraživé atmosféry, která letitě panuje mezi řidiči aut a cyklisty. Pěší totiž začínají mít díky nabývající početní převaze pocit, že jim hory patří a mají nárok na přednost. 

Zkušenost s tím má dobrovolný člen horské služby Tomáš Kazil, který byl před nedávnem v Kotelní jámě málem inzultován klouzajícím chodcem, kterého se snažil po dobrém poučit o nevhodnosti jeho počínání v lavinovém terénu.

Určitý kompromis mezi lyžováním a chůzí mohou představovat technicky méně, zato finančně více náročné skialpové lyže, které jsou obecně výrazně stabilnější než tradiční běžky. Není divu, že je pro svoji hlídkovou službu a záchranné akce v nepřístupném terénu využívá také horská služba. 

Na druhou stranu také skialpinisté ničí běžkařské stopy a chůze je pro ně obecně dost namáhavá. „U nás neexistují tak velké hory, aby se vyplatilo v nich chodit na skialpech. Většinu cesty musíte hamtat po rovinách nebo menších kopcích a svezete se jen zanedbatelně. Nejvhodnějšími lyžemi do Krkonoš jsou stále běžky,“ upozorňuje horský vůdce Cacák s tím, že z kopce se na nich průměrně zdatný lyžař naučí jezdit bez větších problémů.

Podle Marka Fryše z horské služby jsou opomíjeným typem lyží na horskou turistiku tzv. backcountry běžky, lyže se šířkou na pomezí klasických běžek a sjezdovek. „Mají ostré hrany a jiné vázání, takže jsou i s volnou patou mnohem stabilnější než obyčejné běžky, navíc se sklouznete i po rovině,“ vysvětluje horský služebník. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.