KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Kdo je „prodavač strachu“? Premiér Petr Fiala použil toto sousloví pro ty, kteří nás dle něj táhnou na východ. Hnutí ANO vyskočilo jako čertík ze škatulky a vztáhlo tuhle nálepku na sebe. Primárním cílem nicméně nebylo ono samo, leč klubko radikálních stran, které projevují menší, větší či absolutní sympatie k Rusku. Kdyby se Fialovi podařilo je kvůli tomu diskreditovat, získal by nad Babišem značnou výhodu.
Málokdo pochybuje o tom, že hnutí ANO na podzim vyhraje volby. Pokud ovšem nezíská absolutní většinu, bude muset hledat spojence. Což pro něj představovalo v minulých dvou volebních obdobích značný problém. Po roce 2017 mělo rok kabinet bez důvěry a pak vedlo menšinovou koalici s ČSSD. O čtyři roky později nenašlo partnera vůbec, přestože opět zvítězilo. Není divu, že propadá fobii a snaží se opakování této situace za každou cenu vyhnout.
Pravděpodobnost, že SPOLU, STAN a případně ještě Piráti opět získají více než sto poslanců, je nyní velmi nízká. Zdá se tedy takřka jisté, že bez ANO se příští kabinet neobejde. Stejně jako v roce 2017. Což pro Babiše a spol. znamená jistý prvek uklidnění. Nadále však zůstává otázka, s kým se spojit. Jako první se nabízí někdo ze současné vlády. A jakkoli to Starostové a občanští demokraté popírají, kdyby šlo do tuhého, mohou „státotvorně“ otočit.
PROTI takové „mesalianci“ mluví mizerné vztahy mezi politiky obou uskupení, ale hlavně mínění voličů, na něž se přenáší nenávist ze Sněmovny. PRO naopak hovoří možnost mít stabilní silnou prozápadní vládu, která by mohla provést nutné reformy, povzbudit ekonomiku a s širokým mandátem prosazovat české národní zájmy v Evropské unii. Zato když se k moci dostanou radikálové, budeme mít jen ostudu a radost uděláme pouze Rusku.
Jak se budou v Bruselu dívat na Andreje Babiše (ano, když nepovládne s nikým ze současného kabinetu, může se klidně zase stát premiérem), když usedne v kabinetu s komunisty, SPD či Motoristy? Jeho šance něco prosadit bude mnohem nižší, než když se jeho partnery stanou členové frakce lidovců a konzervativců. Sice se to úplně nesčítá, ale pak by nás reprezentovali zástupci prvního, třetího a čtvrtého nejsilnější kubu v Evropském parlamentu.
Se současnou opozicí s výjimkou ANO je ten problém, že víceméně inklinuje k Rusku a buď otevřeně, nebo skrytě se staví za kremelského diktátora. Což by v čase míru mohl být „jen“ estetický a morální problém. Za války je v sázce naše národní bezpečnost. Nakonec není až tak důležité, jak se na nás dívá zbytek EU – stejně nejsme schopni se moc prosadit, dokonce ani za „proevropské a prozápadní vlády“. Tímto bychom však ohrozili sami sebe.
Maďarsko a Slovensko jsou varujícími příklady, jak dopadne národ, který se neumí jednoznačně postavit proti agresorovi. V rámci Západu se ocitne v izolaci. Především si tím však rozbije domácí společnost a politickou scénu a riskuje, že přímo vládní politici ho doslova „prodají“ Rusku, což přináší negativní bezpečnostní i hospodářské dopady. Proti této hrozbě v základech státu jsou nějací dezinformátoři a radikální křiklouni v ulicích zcela marginální.
V sázce je hodně a Fiala má obecně pravdu, když varuje před „prodavači strachu“.
