Uprchne z Afghánistánu do Evropy, aby nakonec skončil v uprchlickém táboře někde uprostřed Afriky. I když se to zdá podivné, podobný scénář se pro řadu migrantů může stát brzy realitou. Jenže praxe ukazuje, že takzvané deportační tábory budou asi pro EU mnohem těžším oříškem, než je tomu v USA.
Možnost odesílání neúspěšných žadatelů o azyl v EU do deportačních táborů v zahraničí už na začátku října formálně schválili ministři vnitra všech 27 zemí EU. V rámci takzvané dohody o navracení otevřeli cestu k tomu, aby mohli být z území unie deportováni i ti migranti, o které EU nestojí, ale jejich návrat do domovských zemí není možný.
Může k tomu dojít například proto, že je jejich domovské země odmítají přijmout zpět, nebo by po návratu čelili hrozbě smrti, mučení či nelidským podmínkám zadržování.
Pro tyto případy vytvořilo nyní nové nařízení EU právní možnost, kterou dlouhodobě prosazuje zejména Rakousko. Jde o zřízení deportačních táborů neboli „návratových center“ v takzvaných „třetích zemích“. Jde o státy, se kterými deportovaná osoba nemá žádné spojení: nepochází odtud, nestrávila tam žádný významný čas, ani tam nemá rodinu.
EU tak po poměrně dlouhém váhání schválila možnost podobného způsobu deportací, jaký už dříve se značným mezinárodním odporem zavedly Spojené státy.
USA se s tím nemažou
Americká administrativa pod vedením prezidenta Donalda Trumpa uzavřela dohody s celkem 25 zeměmi o tom, že přijmou migranty, kteří se nelegálně dostali do USA.
Problém je v tom, že mezi státy, které se za různou úplatu a obchodní výhody zavázaly k přijetí migrantů, jsou často i země, kam ani americka vláda nedoporučuje jezdit svým občanům kvůli nestabilitě a nepokojům. Patří mezi ně například Jižní Súdán nebo Středoafrická republika.
Některé lidsko-právní organizace jako Amnesty International proto tvrdí, že USA porušují mezinárodně uznávaný princip nenavracení lidí tam, kde jim hrozí akutní nebezpečí. Spojené státy už se totiž údajně nezajímají, co se s deportovanými migranty v Africe děje.
Jak takové vyhoštění vypadá, ukázal třeba červnový deportační let u USA do Bangui ve Středoafrické republice. Migranti z Íránu, Turecka, Afghánistánu a Gruzie se najednou ocitli uprostřed Afriky, kde nikdy nebyli, nemají tam žádné vazby a nedokáží se tam domluvit.
Nejde přitom o žádnou výjimku. Dohodu o přijetí migrantů uzavřelo s USA nejméně 13 států subsaharské Afriky, což v praxi znamená, že v takových státech jako Rwanda, Ghana či Jižní Súdán přistanou po deportaci lidé ze zcela jiného kulturního prostředí.
Příkladem může být třeba loňská deportace pěti mužů, občanů Kuby, Vietnamu, Jamajky a Laosu, do afrického království Eswatini (dříve Svazijsko).
Jen s trochu nadsázky si zkusme představit, že by byli například uprchlíci ze socialistického Československa, žádající o azyl v Rakousku, posazeni do letadla a rakouskými orgány deportováni třeba do africké Angoly.
Něco podobného dnes zažívají stovky migrantů, deportovaných z USA jak do jižní Ameriky, tak do Afriky.
Odstrašující hrozba?
Na druhou stranu i americké úřady tvrdí, že hrozba deportace do třetích zemích má značně preventivní charakter. Dochází k ní ve skutečnosti až poté, co selžou všechny další možnosti, zejména tedy dobrovolný odjezd nelegálně pobývajících cizinců ze země.
Navíc, a to je důležité, jsou často deportováni ti cizinci, kteří v USA spáchali trestný čin. Podle americké administrativy byli třeba do již zmíněného Eswatini deportováni „odsouzení zločinci tak jedinečně barbarští, že je jejich domovské země odmítly přijmout”.
S podobnou formou deportace přitom počítá i EU. Do takzvaných návratových center by měli být odesílaní jak odmítnutí žadatelé o azyl, tak ti cizinci, kteří v EU spáchají trestný čin a domovské země je nebudou chtít zpět.
Je tu ovšem problém. Na rozdíl od USA, kde deportace do třetích zemí běží už dva roky (byť s mezinárodní kritikou), zatím všechny pokusy o podobnou praxi v Evropské unii selhaly.
Podívejme se nejdříve na Velkou Británii, která sice v Unii již nějaký pátek není, ale v práci s imigrací může být dobrým příkladem. V dubnu 2022 rozhodla britská vláda, že určité osoby žádající o azyl ve Spojeném království vyšle do Rwandy, kde Británie společně s rwandou vládou zřídily deportační centrum. V tomto centru bude žadatelé žádat o azyl nikoliv Británii, ale Rwandu.
Dne 15. listopadu 2023 však Nejvyšší soud Spojeného království prohlásil tuto politiku za nezákonnou. Rwanda podle něj nebyla bezpečnou zemí, do které by mohli být žadatelé o azyl v Británii odesíláni. Britská vláda se různými opatření pokusila toto soudní rozhodnutí zvrátit, ovšem nakonec celý projekt skončil totálním fiaskem.
Do Rwandy byli převezeni do ukončení projektu pouze 4 migranti, což ale stálo britské daňové poplatníky 800 milionů eur (19,5 miliardy korun).
Podobně neslavně skončil i plán italské vlády na deportační tábor v Albánii. I ten byl Nejvyšším soudem v Římě zakázán téměř okamžitě poté, co tam byli ubytováni první žadatelé o azyl.
Evropské státy, které usilují o možnost deportovat cizince do třetích zemí, však doufají, že platnost současné dohody o navracení sporné otázky deportace alespoň částečně řeší. A soudy by tedy projekty na deportační tábory už nemusely shazovat ze stolu.
Pět zemí, konkrétně Rakousko, Německo, Řecko, Nizozemí a Dánsko, spojilo síly a chtějí do konce letošního roku najít stát, v němž by mohl být nový deportační tábor umístěn. V úvahu podle předběžných informací přicházejí státy jako Rwanda, Uganda, Keňa a Uzbekistán. Jak bude Evropská unie hlídat bezpečnost zemí, aby se neopakovala kritika například zmíněné Amnesty International vůči Spojeným státům, zatím jasné není.
Stejně tak se neví, jak dlouho mají deportovaní žadatelé o azyl v zemi zůstat a jaký tam bude jejich právní status. Zatímco rakouský ministr vnitra Gerhard Karner je přesvědčen, že tyto otázky lze rychle vyřešit, jeho německý protějšek Alexander Dobrindt zůstává skeptický: „Tohle je těžký oříšek,“ přiznal Dobrindt.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
