Není bojkot jako bojkot. Proč máme protestovat proti účasti ruských hokejistů na mistrovství světa

Zákaz účasti ruských sportovců, který následoval po útoku na Ukrajinu v únoru 2022, měl na doporučení Mezinárodního olympijského výboru (MOV) zpočátku plošnou podobu. Od března 2023 do léta 2026 mohli v některých sportovních odvětvích Rusové a Rusky soutěžit na mezinárodních akcích jako individuální sportovci (bez vlajky a hymny), pokud nepodporovali válku a nepatřili do ruské armády. V červenci letošního roku však MOV své doporučení zrušil, čímž čistě formálně otevřel cestu k plnohodnotné účasti Ruska na letních olympijských hrách v Los Angeles v roce 2028.

Rozhodnutí MOV ovšem naráží na řadu problémů. V první řadě se jedná o to, že ruskou účast musí tak říkajíc posvětit jednotlivé sportovní federace, které si pravidla určují samy. Některé federace, například moderní pětibojaři, Rusy do mezinárodních soutěží vrátily, jiné (atletika či lyžování) jejich návratu dále brání. V listopadu 2026 se situace zkomplikovala v ledním hokeji poté, co Mezinárodní sportovní arbitráž (Court of Arbitration for Sport; CAS) se sídlem ve švýcarském Lausanne rozhodla, že se Rusové mohou účastnit hokejových mistrovství světa.

Rozhodnutí vyvolalo velký rozruch, a to nejen v hokejovém světě. Už zmíněný premiér Carney jasně řekl, že Kanada neudělí ruským hokejistům víza na světový šampionát „dvacítek“ a že, nově právě dnes, neumožní start ani těm ruským hokejistům, kteří už víza mají. Podle nejnovějšího vyjádření šéfa Německého hokejového svazu Franka Lutze navíc sedm zemí včetně České republiky odmítlo podepsat upravený program tohoto mistrovství, v němž měli Rusové po verdiktu CAS nahradit Nory.

Řada národních hokejových federací dala jasné vyjádření, že pokud by se Rusové účastnili mistrovství světa dospělých na jaře 2027 v Německu (v Düsseldorfu a v Mannheimu), budou zápas s nimi bojkotovat a nenastoupí proti nim, čímž by celý šampionát prakticky ztratil na významu.

Nejde přitom pouze o sport a sportovní etiku, ale i o ekonomické zájmy: v případě účasti ruských hokejistů od šampionátu totiž hodlají odstoupit někteří vlivní sponzoři, velkou škodu by znamenalo též vrácení vstupného za již prodané lístky.

Jak nakonec všechno dopadne a zda se ruští hokejisté a ruské hokejistky světových šampionátů zúčastní, či nikoli, a pokud ne, jak jejich vyloučení Mezinárodní hokejová federace (IIHF) dosáhne, v tuto chvíli není jasné. Na výsledek si budeme muset počkat.

Rozhodnutí výše zmíněných národních hokejových federací bojkotovat zápasy s ruskými týmy, zejména pokud jde o mistrovství světa v Německu na jaře 2027, není ničím překvapivým. Sport byl politickým fenoménem „odnepaměti“ a příkladů bojkotu velkých sportovních akcí či jednotlivých zápasů známe z historie nespočet.

Jenom málokdo už dnes ví, že k prvnímu významnému bojkotu došlo již v roce 1956 při letní olympiádě v Melbourne, a to hned z několika důvodů: arabské státy Egypt, Irák a Libanon do Austrálie nepřijely na protest kvůli tzv. Suezské krizi (britská, francouzská a izraelská intervence na Blízkém východě reakci na znárodnění Společnosti Suezského průplavu a snaze Egypta zničit Židovský stát); Nizozemsko, (stále ještě frankistické) Španělsko a Švýcarsko hry bojkotovaly kvůli sovětské vojenské invazi v Maďarsku; komunistická Čína se her neúčastnila kvůli tomu, že MOV umožnil start sportovcům a sportovkyním z Tchaj-wanu.

Nejznámější jsou bojkoty olympijských her z první poloviny osmdesátých let minulého století. V roce 1980 se Spojené státy americké a další země (celkem 65, respektive 66 zemí – liberijští sportovci se zúčastnili pouze slavnostního zahájení, sportovních klání už ale nikoli) rozhodly olympiádu bojkotovat kvůli invazi sovětské armády do Afghánistánu (1979); her v Moskvě se tak zúčastnilo jen 80/81 zemí, což je dodnes největší bojkot ze všech.

Pro Sovětský svaz to bylo mimořádně ponižující a potupné (hry měly být „tou nejlepší propagací socialismu a komunismu“, tamního režimu). O čtyři roky později reagovali sověti, vcelku podle očekávání, bojkotem letních olympijských her v americkém Los Angeles a přiměli k tomu i většinu svých evropských a mimoevropských spojenců: celkem na hrách chybělo 15 zemí tzv. východního bloku včetně Československa, ovšem s výjimkou Rumunska, Jugoslávie a Číny; další 4 státy (Albánie, Írán, Libye a Horní Volta, dnešní Burkina Faso) se k bojkotu připojily z vlastních důvodů.

Ve starší i nedávné historii ale nedocházelo pouze k bojkotu olympijských her. Například izraelští sportovci museli nejednou čelit silnému tlaku ze strany arabských zemí, k plošnému bojkotu Izraele ale zatím nikdy nedošlo. Přesto známe řadu konkrétních případů diskriminace izraelských sportovců.

Například v říjnu 2025 odmítla indonéská vláda udělit Izraelcům víza umožňující jim účast na mistrovství světa gymnastů, což vyústilo v podnět Izraele k CAS a ke zbavení práv pořádat další mezinárodní sportovní akce pro Indonésii. Kromě toho se izraelští sportovci musejí na nejrůznějších sportovních akcích nezřídka vypořádat s tím, že proti nim jejich soupeři z Alžírska, Íránu, Kuvajtu, Libanonu a z dalších zemí prostě nenastoupí, aby jim nemuseli podávat ruku atd.

Aktuální krize v hokejovém světě tedy není v zásadě ničím novým. Problém Ruska přitom spočívá nejen v tom, že vede již pátým rokem agresivní válku na Ukrajině, nýbrž i (a dost možná hlavně) v tom, že současný ruský hokej – to jsou přímo a osobně prezident Vladimir Putin a ruská armáda. Z tohoto faktu plyne, že zatímco v nejprestižnější hokejové soutěži na světě, v kanadsko-americké NHL, mohou Rusové bez omezení hrát, jakkoli třeba jedna z největších „zámořských“ hvězd ruského hokeje, Alexandr Ovečkin (* 1985), útočník týmu Washington Capitals, ani v náznaku nezastírá, že je Putinovým osobním přítelem, na mezinárodní hokejové scéně je to mnohem složitější.

Jeden z hlavních problémů představuje nejznámější a nejslavnější ruský hokejový klub z Moskvy, jenž vznikl v roce 1946 pod zkratkou CSKA, za níž se „skrývají“ slova Centrální sportovní klub armády. Navzdory tomu, že se od časů, kdy tomuto týmu, který dominoval v sovětské lize a který tvořil základ sovětské „sborné“, vládl „železnou rukou“ legendární trenér Viktor Tichonov (1930–2014), leccos změnilo, jedno zůstává pořád stejné. CSKA Moskva je stále předním představitelem, chloubou a současně i propagandistickým nástrojem ruské armády, ruského ministerstva obrany a putinovského režimu se vším, co k němu patří. Toto navíc neplatí pouze o moskevském CSKA, ale o ruském hokeji jako celku.

O osobním spojení ruského prezidenta Vladimira Putina s CSKA Moskva není nejmenších pochyb. Prezident nejenže čas od času zajde na zápasy tohoto týmu, jehož fanouškem je, případně si s hokejisty zatrénuje. Když se klub dostal na podzim 2011 do vážných ekonomických potíží a ministerstvo obrany mělo problém s tím, jak jej (u)financovat, rozhodl prezident osobně, že klub převezme a že jeho fungování bude platit státní velkofirma Rosněfť.

V čele dozorčí rady CSKA proto od té doby stojí generální ředitel Rosněfťu – Igor Sečin (* 1960), jeden z nejbližších Putinových spolupracovníků a nejvlivnějších Rusů současnosti, přezdívaný v Rusku Darth Vader, známý představitel „temné síly“ z Hvězdných válek. Mezi vedoucími představiteli klubu byli a jsou i další ruští prominenti – jednu dobu to byl například ministerský předseda Michail Mišustin (* 1966).

Právě tohle je, kromě války samotné, příčinou toho, proč většina velkých národních hokejových svazů (s výjimkou USA a Slovenska) zastává jasný názor a závěr: dokud budou Rusové cíleně, nikoli omylem, zabíjet civilisty v ukrajinských městech včetně žen a dětí, nemají hokejisté, propagandistický nástroje režimu a armády, na hokejových světových šampionátech (a nejen tam) co dělat. A je to tak správně. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ mezi své oblíbené zdroje na Google Zprávách. Díky moc!