KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | I když Rusko na začátku agrese na Ukrajinu oznámilo, že vrcholoví sportovci budou do armády odváděni jako každý jiný, opak se stal pravdou. Dostupná data ukazují, že vysoká sportovní výkonnost se může stát v Rusku prostředkem k záchraně života. Podobně to ale platí i v Ukrajině.
Když ruský prezident Putin vyhlásil v září 2022, tedy půl roku po zahájení agrese na Ukrajinu, částečnou mobilizaci, ruská vláda okamžitě přispěchala s ujištěním, že odvody do armády se budou týkat všech. Žádné výjimky. Ani pro sportovce.
„Sport nelze vyčleňovat jako nějakou samostatnou, privilegovanou komunitu, která by měla požívat výjimečných výsad..,“ prohlásil tehdejší ruský ministr sportu Oleg Matycin.
Ruská média v této souvislosti zveřejnila i jména některých známých sportovců, kteří se museli dostavit k odvodu. Byli mezi nimi například mistr Evropy v krasobruslení Dmitrij Alijev či bývalý fotbalový reprezentant Dinijar Biljaletdinov.
Postupem času se ale „striktnost“ ve výkladu pravidel pro odvody trochu vytratila. Ministr Matycin vyjádřil pochopení pro to, že sportovci a trenéři, zejména ti, kteří se připravují na olympijské hry, či členové národních týmů, představují pro Rusko cenný fond.
„V současné době vedeme dialog s vládou a je možné, že pro určité kategorie budou zavedena specifická ochranná opatření, například formou odkladu,“ uvedl ministr, který odešel z úřadu v roce 2024 a byl nahrazen Michailem Děgťarjovem.
Jenže jaký klíč vlastně Rusko zvolilo pro výběr těch „nejcennějších“ sportovců a trenérů, kteří by měli být osvobozeni od účasti ve válce na Ukrajině, zůstává záhadou.
Padni komu padni?
Současný ministr sportu Michail Děgťarjov letos v únoru vydal prohlášení ohledně ztrát mezi ruskými profesionálními sportovci během války. Podle něj bylo zatím během agrese na Ukrajině zabito 250 profesionálních sportovců z Ruska.
„No a co? Budeme měřit, kolik sportovců zemřelo? Konflikty probíhají, lidé umírají. O tom není třeba spekulovat,“ řekl Děgťarjov.
Jenže navzdory tomuto, možná až cynickému prohlášení, se někteří sportovci v Rusku evidentně těší zvláštní ochraně. Svědčí o tom řada dostupných dat. Z nich vyplývá, že systém výjimek z branné povinnosti pro sportovce udržuje při životě prakticky celý ruský profesionální sport.
A zřejmě budou mít pravdu i ti, kdo tvrdí, že ruská válečná mašinérie si vybírá k nasazení do války mladé muže především v odlehlých, zaostalejších částech Ruska, nikoliv v moskevských klubech nebo mezi dobře situovanými sportovci.
V Rusku pokračují i během války prakticky všechny profesionální soutěže, což by při nějakém hromadném odvodu sportovců na frontu nebylo možné. Navíc do těchto soutěží stále i přes náklady na válku směřují velké peníze, což láká zahraniční hráče. A to včetně hvězd, jakou byl donedávna ve volejbalové Kazani třeba hvězdný americký reprezentant Micah Christenson.
Do očí bijící je ale (vzhledem k prohlášením ruské vlády o „spravedlnosti“ při výběru vojáků na frontu) účast ruských sportovců v zahraničních soutěžích.
Jen v hokejové NHL pravidelně nastupuje kolem 60 ruských hokejistů. Podle řady pozorovatelů „ochranou sportovců“ před válkou sleduje Rusko jediný cíl.
Jednak účast Rusů v zahraničních soutěžích v očích veřejnosti prakticky legitimizuje ruskou agresi proti Ukrajině, jednak i na domácí scéně působí mnozí sportovci jako propagátoři smyslu této agrese. Pokud by to nedělali, zjevně by skončili na frontě.
Sportuj, ale propaguj válku
Počet propagátorů války z řad ruských sportovců jde přitom do stovek. Nemusí jít o přímou slovní podporu, ale třeba o sdílení propagandistických příspěvků na sociálních sítích.
Třiadvacetiletá profesionální ruská cyklistka a olympionička Alena Ivančenková například dala měsíc po invazi Rusů na Ukrajinu lajk příspěvku, na kterém byl obrázek diktátora Josifa Stalina s popiskem: „Příměří s nepřítelem je možné až po jeho zničení.“
Podobné formy propagace války se dopouštěly a stále dopouštějí stovky ruských profesionálních sportovců, ukrajinské ministerstvo sportu zveřejňuje jejich jména.
Výměnou za tuto propagaci ale vláda mnohé sportovce nepovolává na vojnu a umožňuje jim, aby si sportem nadále vydělávali peníze.
Sportují i Ukrajinci
Na druhou stranu je nutné přiznat, že část svých špičkových sportovců brání před válkou i Ukrajina. I ukrajinští sportovci se účastní zahraničních soutěží, nastupují i za reprezentaci.
Vláda to obvykle zdůvodňuje tím, že úspěšná sportovní reprezentace země znamená důležitou psychologickou vzpruhu pro bojující národ. Kdyby se navíc Ukrajina stáhla z mezinárodních sportovišť, nechala by tam, kde je to dovolené, volné pole Rusům k propagaci války. Takto mohou ukrajinští sportovci (a mnozí to dělají) upozorňovat na ruskou agresi a získávat proti ní mezinárodní podporu.
Ani v případě Ukrajiny ale není úplně jasný klíč, jakým úřady rozhodují o výjimkách pro sportovce při odvodech. „Podepsaná smlouva s fotbalovým klubem ani povolání do ukrajinského národního týmu nepředstavují důvod pro osvobození od mobilizace. V legislativě neexistuje žádné ustanovení, které by sportovcům zaručovalo automatické osvobození od branné povinnosti,“ píše se na ukrajinském legislativním portálu Sud.info.
I když ale mnozí ukrajinští sportovci stále reprezentují zemi a hrají za zahraniční kluby, další vstoupili do armády (z toho řada dobrovolně) a položili v boji proti ruským agresorům život. Pokud lze důvěřovat informacím z obou válčících stran, pak je počet obětí mezi sportovci na ukrajinské straně zhruba třikrát vyšší než na straně Ruska.
„Největšími ztrátami jsou naši lidé. Více než 800 našich sportovců a trenérů už zemřelo. Tolik lidí z naší sportovní rezervy už jsem bohužel ztratili,“ uvedl před třemi týdny ukrajinský ministr mládeže a sportu Matvej Bidny .
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
