Barták: EU musí přijít s ambiciózním plánem, jak pomoci lidem. Jinak hrozí bolestivé důsledky

Karel Barták

02. 04. 2020 • 19:00

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Titulky evropských novin, včetně těch seriózních, vyhlašují v posledních dnech katastrofické předpovědi pro osud Evropské unie, pokud se rázně nepostaví šíření nového koronaviru, tedy nevytvoří mocné mezinárodní nástroje, které umožní jak likvidovat nákazu, tak čelit jejím neblahým ekonomickým a sociálním dopadům. Žehrá se na to, že evropské země postupovaly dosud každá na vlastní pěst, bez koordinace s ostatními, že se těm nejpostiženějším nedostávalo solidarity a empatie, a že vlády ve snaze vypadat co nejlépe v očích vlastního obyvatelstva se mnohdy ani nepokoušely přispět k mezinárodním řešením.  

Stejně jako je pozdvižení kolem epidemie živeno sdělovacími prostředky, je i reakce na ni sledována se zjitřenou pozorností. Po třech týdnech celoevropského kvasu by bylo dobře udělat krok stranou a podívat se na evropskou scénu z jiného úhlu. Je nabíledni, že COVID-19 nehrozí našemu kontinentu žádnou morovou ranou, že nebudou miliony mrtvých. Stejně tak je zřejmé, že hospodářské škody budou významné, nikoli však nepřekonatelné. Země Evropské unie přijdou o pár procent výkonu svých ekonomik. Krize však může zanechat velké škody v myšlení lidí, v jejich vnímání globalizovaného světa i mezinárodní spolupráce, v chápání smyslu a úlohy Evropské unie a našeho místa v ní.

Samo šíření nákazy napříč světem je důsledkem globalizace, tedy neustále těsnějšího propojování a prohlubování vzájemné závislosti. Odpověď by tedy měla být také společná a provázaná. Izolace může pomoct na pár dní, než se sladí postupy s ostatními, ale pak je třeba jednat koordinovaně a společně. Je-li první prioritou zdraví lidí, pak by se Evropa měla zasadit o masové a spolehlivé testování, koordinaci výzkumu a vývoje těch nejslibnějších léčiv a investice do vývoje a výroby vakcín. Evropská komise by měla být schopna zařídit a administrovat propojení špičkových pracovišť napříč členskými státy k dosažení těchto cílů. Na papíře se k tomu hlásí, ale nemá dost prostředků. Odtud volání po rychlém schválení sedmiletého rozpočtu na léta 2021-27, přizpůsobeného novým prioritám daným koronavirovou krizí. 

Členské státy Evropské unie zatím nenašly společné nástroje pro nápravu hospodářských škod způsobených pandemií. Holandské skrblictví a italské nářky, nejviditelnější projevy tohoto hašteření, inspirovaly stovky komentářů o neschopnosti EU se dohodnout i v takto vypjatém okamžiku a o neblahých důsledcích nedostatku solidarity. Epizoda zřejmě zabrala, protože na jednací stůl přistálo posléze bez velkých protestů přinejmenším pět vesměs ambiciózních plánů, jak pomoct strádajícím ekonomikám napříč Evropou. Bylo by zbytečné rozebírat v tuto chvíli jednotlivé návrhy, z nichž se uchytí jen některé. Faktem je, že Evropská komise, Evropská centrální banka i Evropská investiční banka přišly s nápady, jejichž provedení by mělo mít žádoucí účinky.

Všechny tyto návrhy vycházejí rozumně z toho, že zachraňovat je třeba především lidi, nikoli banky nebo burzy, jako tomu bylo v dobách finanční krize před 10 lety. Peníze mají jít na udržení (milionů) pracovních míst v dočasně zavřených nebo omezených provozech, na podpory v nezaměstnanosti, na kompenzace pro malé podniky, drobné podnikatele a živnostníky, aby se vyhnuli bankrotu či zániku. Jsou zajímavou směsicí přímých subvencí a evropských záruk umožňujících si půjčovat za výhodných podmínek.

Jako by politikům a úředníkům začalo svítat, že tato krize je úplně jiná než cokoli, co jsme znali z dřívějška. Uzavření obchodů, restaurací, kulturních a sportovních zařízení, drobných provozoven napříč kontinentem (ba světem) připravuje ze dne na den o práci miliony lidí, často těch nejchudších a nejzranitelnějších. Propad hrubého domácího produktu může být o pár procent, ale škody na obyvatelstvu, na lidském potenciálu mohou být nesrovnatelně větší. Ostatně v chudých a lidnatých rozvojových zemích se už kalkuluje s tím, že tvrdá sanitární opatření mohou mít ze zmíněných důvodů víc obětí na životech než samotný COVID-19.

Politické důsledky náhlého zchudnutí a oslabení velkého počtu občanů mohou být neblahé, a to jak pro vládnoucí elity v jednotlivých zemích, tak pro Evropskou unii, která bude pranýřována za to, že nedokázala takovému vývoji zabránit. Mohou sílit tendence nastolovat vládu silné ruky, jak to sledujeme dnes v přímém přenosu z Maďarska, a také podporovat ty politické strany a hnutí, jež postaví svou rétoriku na odmítání „neschopné a neužitečné“ Evropy. Z tohoto hlediska je tato pandemie bezprecedentní a hrozivá. Bylo by dobře, kdyby si to většina politických lídrů přebrala a našla kolektivní sílu ke krokům, které budou na výši těchto nebezpečí. Bylo by dobře, kdyby to dokázali do Velikonoc. Řečeno slovy belgického poválečného politika Paula-Henriho Spaaka, „ještě není pozdě, ale je nejvyšší čas“. 

SDÍLET