Barták: Opravdu EU selhala proti koronaviru? Nic není tak černobílé, jak by se mohlo zdát

Karel Barták

30. 04. 2020 • 12:30

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Krize způsobená šířením viru covid-19 názorně demonstruje, jak obtížná může být spolupráce v rámci Evropské unie, pokud dojde k události takto výjimečné, nečekané, rozsáhlé, a to navíc v oblasti zdravotnictví, kde EU má pouze podpůrnou pravomoc. Od začátku března jsme svědky sedmadvaceti národních strategií, často velmi odlišných, jednostranného uzavírání hranic a soustředění se na domácí taktiku potírání nákazy. Na Evropskou unii si v první fázi nikdo moc nevzpomněl, a pokud ano, tak to bylo žehrání na ten či onen aspekt národních opatření; například italské výtky na adresu zemí jako Německo, které v prvních dnech zakázalo vývoz zdravotních pomůcek a dočkalo se tak obvinění z nedostatku solidarity. Ještě nikdy nemusela EU čelit tak obtížné krizi, a její absence v prvních dnech, či spíše absence pocitu, že jsou nutné nadnárodní odpovědi, vedla řadu komentátorů ke spekulacím, že právě toto bude pro unii onen umíráček, který jí bývá od brexitu pravidelně předpovídán.  

Hbitá reakce na momentální změny situace a kreativní vynalézavost nejsou zrovna charakteristické rysy evropských institucí, které mají v genech zakódované respektování právních norem a pohyb v rámci jimi stanovených mantinelů. Bývají přirovnávány k velkým zaoceánským parníkům, které se prostě nedokážou ani v extrémním případě otočit na obrtlíku jako nějaká plachetnice.

Přesto neselhaly ty mechanismy, které měly být uvedeny do pohybu. V lednu byl spuštěn systém včasného varování, nabádající k bdělosti před epidemií, ale většina vlád nebrala jeho signály vážně. Od února Evropská komise koordinovala repatriaci Evropanů z různých koutů světa. Na výzkumné projekty spojené s novým koronavirem bylo neuvěřitelně rychle vyčleněno 40 milionů eur a na dodatečná opatření proti blížící se epidemii dalších 232 milionů. Následovaly desítky dalších, vesměs technických kroků, vše v rámci oné omezené pravomoci, o níž byla řeč.

Jak virus postupně zasáhl všechny státy unie, začala pandemie ohrožovat samotné základy evropské ekonomiky a finanční systém eurozóny. Zejména země platící eurem si uvědomily, že bude třeba se s krizí potýkat na evropské úrovni. Na návrh komise schválily členské státy a Evropský parlament společné zakázky zdravotnického materiálu, dodatečné peníze na vývoj vakcíny, rozdělily zbývající prostředky z kohezních fondů a uvolnily limity rozpočtové politiky, aby státům rozvázaly ruce pro navyšování deficitů. Komise zmírnila pravidla pro poskytování státní pomoci, ovšem až v době, kdy jednotliví členové už schvalovali masové injekce do domácích podniků, aniž se ptali Bruselu. Evropská centrální banka dala zemím eurozóny na intervence do ekonomik k dispozici dodatečných 750 miliard eur. Bylo to dobré, ale nestačilo to.

Debata o nápravě škod způsobených měsíčním propadem hospodářské aktivity oživila řevnivost mezi chudšími zeměmi evropského jihu, zejména Itálií a Španělskem, které shodou okolností zaplatily pandemii nejvyšší daní na lidských životech, a bohatším severem, kde její důsledky nebyly tak bolestné. Rozhodné odmítání emise evropských dluhopisů, tedy sdílení společného dluhu v rámci eurozóny, zeměmi jako Nizozemsko, způsobilo velké rozčilení v Itálii, jejíž populistická vláda navíc špatně snáší výčitky, že neprovedla zásadní reformy, včetně vlastního zdravotnictví.

V hodině dvanácté se „sedmadvacítka“ dohodla na třech balíčcích úvěrových opatření v hodnotě 540 miliard eur, která budou spuštěna od května. Získala tak krátký oddechový čas, než Evropská komise do poloviny května předloží návrh na ten „pravý“ masivní „fond obnovy“, který by měl obnášet kolem 1,5 bilionu eur a údajně kombinovat granty i půjčky.

Jako obvykle vnímá veřejné mínění činnost EU spíše negativně. Rozšířil se názor, že jednala „příliš málo a příliš pozdě“. Neprovedla žádnou propagandistickou akci, jako třeba přivážení roušek z Číny před hlavněmi kamer a nastoupenými politiky, či slavnostní defilé ruských vojenských vozidel jedoucích na pomoc italskému zdravotnictví. Hodně se psalo o chybách předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, třeba když kritizovala země jako Česko za uzavírání hranic v době, kdy bylo nabíledni, že to jinak nepůjde. Nebo když se postavila proti emisi dluhopisů, což velmi rozčílilo jižní země. Těm se také nelíbilo, když vyzvala Evropany, aby letos v létě zůstali doma. Poškodilo to postavení komise jako nestranného partnera.

Na druhé straně je třeba si vzpomenout, že nová exekutiva EU byla ustavena koncem listopadu. Měla tudíž jen pár neděl na to, aby se rozkoukala, než ji zaskočil tento bezprecedentní malér a postavil na hlavu všechny předchozí plány.

Přitom právě nyní, kdy všechny země hledají cesty, jak zastavit hospodářský pokles a sociální katastrofy, jak obnovit výrobu a služby, se ukazuje životní význam jednotného vnitřního trhu v Evropě a čtyř svobod, na nichž je založen. Vlády i podniky se potýkají s nedostatkem zboží, komponentů, ale také pracovních sil. Pohyb lidí přes hranice ustal a pohyb zboží se výrazně ztížil. Právě proto Evropská komise volá po koordinovaném uvolňování restriktivních opatření a žádá členské státy, aby o všech změnách informovaly ostatní, stejně jako Brusel. Postupný návrat k alespoň částečně normální situaci by měl být organizován; chaos by byl neodpustitelný. Podle průzkumů veřejného mínění si ostatně většina evropského obyvatelstva přeje, aby EU hrála v této etapě výraznější roli. Poté, co si vlády „užily“ negativní a restriktivní období, by měly vložit více energie do hledání společné cesty ven, při sdílení výhod, ale i povinností plynoucích z členství ve společné organizaci.

I čeští vládní politikové by o tom měli víc přemýšlet a mluvit. Zatím se úloze Evropské unie v této krizi zásadně a cíleně vyhýbali. Veřejnost se dověděla od prezidenta Zemana, že na rozdíl od Číny pro nás EU nedělá nic, a od premiéra Babiše, že uvolnění 30 miliard korun ze strukturálních fondů EU nebylo žádným vstřícným gestem, protože šlo o „naše peníze“. Je přitom jasné, že bychom tuto částku pravděpodobně vůbec nevyčerpali, a pokud bychom ji vyčerpali, museli bychom poskytnout nyní odpuštěné spolufinancování. A navíc bychom tyto prostředky nemohli použít tak volně jako teď.

Jen náhodou vicepremiér Havlíček přiznal, že evropské peníze slouží k vyplácení podpory českým živnostníkům. Ministryně financí Schillerová nikde ani nezmínila, jak bude vláda reagovat na nabídku výhodných půjček z Evropského stabilizačního mechanismu, od Evropské investiční banky nebo od Evropské komise. Veřejnost se nedozvídá nic o výsledcích pravidelných videoschůzí ministrů nebo premiérů „sedmadvacítky“, na kterých se mluví o společných projektech a koordinaci. Jako by to nebylo.

Koronakrize přináší i několik dalších rozměrů, které souvisejí s naším členstvím v EU. I v Česku se daří nejrůznějším konspiračním teoriím o původu pandemie, které šíří trollové placení z Ruska nebo z Číny s cílem oslabit důvěru v demokratické instituce a posílit různé nacionalistické a populistické proudy. Evropská komise chválabohu vyjednává s platformami jako YouTube nebo Google, aby tyto lži odstraňovaly, a je jen dobře, že to dělá právě česká komisařka Věra Jourová. Na národní úrovni by to nešlo. A jsme-li už u demokracie, nelze nezmínit neblahé kroky momentálních maďarských a polských vládců, kteří se pokoušejí využít mimořádného režimu pandemie k prosazení dalších nedemokratických záměrů. Bylo by dobře, kdyby se k tomu vyjádřili také čeští politikové, když už si tak pochvalují spolupráci visegrádské „čtyřky“.

Při úvahách o budoucnosti se hodně mluví o tom, že bychom se neměli pokoušet navrátit k předkrizovému normálu, ale poučit se z nedostatků, které jsme nyní zjistili, a vyvarovat se jich do budoucna. Že bychom měli přehodnotit některé návyky a aspekty globální ekonomiky a zajistit si například soběstačnost v lécích, ale také v některých základních potravinách a surovinách. A když už budeme opět za drahé peníze nakopávat ekonomiku, tak bychom se neměli vracet k zaběhaným pořádkům, ale myslet na budoucnost. Na klimatickou změnu, na životní prostředí, na digitální svět. Andrej Babiš a Karel Havlíček nechtějí, aby se do nápravy motala „zelená dohoda“ schválená zeměmi EU včetně nás. Ale pokud budou chtít, aby Česko profitovalo z „fondu obnovy“, budou to muset strpět, což je další důvod, proč je dobré být v Evropské unii.

SDÍLET