Barták: Turecké vydírání připomnělo Evropě její nesplněný úkol

HalfPageAd-1

Karel Barták

12. 03. 2020 • 13:25

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Když turecký prezident Recep Tayyip Erdogan vyzval na začátku března uprchlíky na svém území, aby se vydali do Evropské unie, protože hranice je otevřená, naplnil tak ta nejhorší očekávání evropských politiků. Už od nevydařeného vojenského puče proti němu v roce 2016 a referenda o rok později se Evropa obávala, že nepěkná dohoda s Erdoganem, která zastavila příliv uprchlíků z Turecka výměnou za šest miliard eur z evropské kasy, nemusí vydržet. Turecký prezident ostatně opakovaně vyhrožoval, že otevře stavidla, pokud nedostane, co požaduje. Brusel sice slovně odmítal zjevné vydírání, ale zároveň se snažil udržet status quo.  

Mobile-rectangle-3

Navzdory traumatu z roku 2015 se Unie nedokázala vybavit plným rejstříkem nástrojů a pravidel, které by jí umožnily úspěšně čelit dalšímu náporu. Takzvaný Dublinský systém, na kterém je postavena azylová politika EU, funguje jakž takž za normálních okolností, ale zdaleka nestačí pro mimořádné situace. Na tom se nic nezměnilo.

Lekce z roku 2015 nicméně politiky poučila, že mají-li se těšit z výhod prostoru bez hranic uvnitř Evropské unie, musí nést zvýšenou společnou odpovědnost za jeho vnější hranici. Lapidárně řečeno posílilo vědomí, že turecko-řecká hranice je také českou (nebo rakouskou či nizozemskou) hranicí a že je třeba podle toho jednat. „Schengen“ by se tak měl ideálně stát jakousi protiváhou vylepšeného „Dublinu“ a oba koncepty, tedy svoboda pohybu uvnitř a jasný respektovaný režim navenek, by měly být v rovnováze.

Diskuse na toto téma ovšem vázne na rozdílných názorech členských států. Stačí připomenout odpor českého premiéra Andreje Babiše proti výraznému navýšení prostředků a sil pro Evropskou pohraniční a pobřežní stráž Frontex, ačkoli od Česka a dalších zemí odmítajících přijmout utečence na svém území by se dalo očekávat, že se zapojí jiným způsobem, například právě podporou Frontexu. V sázce přitom není nic méně a nic více než svoboda pohybu uvnitř Evropské unie.

Mělo by být jasné a logické, že pokud některá země na okraji společenství, Řecko nebo Itálie, není schopna příliv zvládat a bez řádné procedury prostě posílá běžence dál do hloubi EU, hrozí jí vyloučení ze Schengenu, jehož hranice by se posunula severněji. Zároveň ovšem by takový postih měl hrozit i zemi, která se odmítá na společném úsilí adekvátně podílet, tedy pomáhat efektivně chránit vnější hranici, ale také případně přebírat k azylovému řízení část migrantů, s nimiž se první stát není schopen vypořádat. Bezpečnostní aspekt musí být vyvažován aspektem solidarity, jinak to nebude fungovat.

Reakce Evropské unie na to, co se děje v posledních dnech na turecko-řecké hranici, je dokonalou ukázkou nové evropské reálpolitiky, jediné, na níž se členské státy jsou dnes schopny shodnout. Řecku – a také Bulharsku – jsou nabízeny dodatečné prostředky na ochranu unijní hranice a je zahrnováno chválou za drsné počínání vůči migrantům, kteří se pokoušejí projít. Tytam jsou časy, kdy část evropských zemí v čele s Německem dojímaly osudy lidí prchajících před strašlivou syrskou válkou a panovala představa, že Evropa je postavena na principech humanity a pohostinnosti. Sdělení vlády v Aténách, že na měsíc zastavuje zkoumání azylových žádostí, což je v rozporu s mezinárodním právem, rozčílilo jen pár humanitárních organizací.

Prezident Erdogan mezitím přijel do Bruselu, aby evropským politikům vysvětlil své pohnutky. Mluvil o turecké vojenské operaci v syrské provincii Idlib, kde padly tři desítky jeho vojáků. O rostoucí nespokojenosti tureckého obyvatelstva, které se dělí o živobytí se čtyřmi miliony syrských běženců v době hospodářského poklesu. Turecko je podle něj vedlejší obětí vleklé syrské války, od které daly západní země, jeho spojenci v NATO, ruce pryč. Mluvil také o tom, že Evropská unie v dohodě z roku 2016 slíbila uvolnit poskytování víz pro turecké občany a rozšířit na Turecko bezcelní obchodní režim, což nesplnila, nehledě na dlouhodobě zablokované jednání o tureckém přistoupení k EU.

Evropa má zajisté máslo na hlavě a Erdoganovy výčitky jsou oprávněné. Všichni přece věděli, že dohoda z roku 2016 je cestou do pekel. Že se vystavují tureckému vydírání a že budou muset hodně zavírat oči, třeba i nad tím, že se Turecko pokouší hledat ropu ve výsostných vodách Kypru, který je členským státem EU. Dokud však potrvá syrský konflikt, bude lépe s Ankarou udržovat dialog. Alternativou by bylo otevřít hranice, vrátit se k principům humanitárního práva, zorganizovat masové azylové řízení. Není dnes v Evropě národní lídr, který by takový postup vysvětlil, obhájil a ustál na domácí scéně.

Je tedy příznačné, že když prezident Erdogan záměrně poslal migranty k řecké hranici, přijeli tam promlouvat vzápětí všichni nejvyšší představitelé unie – šéfka komise Ursula von der Leyenová, předseda Evropské rady Charles Michel i šéf Evropského parlamentu David Sassoli. Předvedli tak, že budou dělat vše pro odvrácení další krize. Je tedy dosti pravděpodobné, že členské země Unie si nakonec znovu umažou ruce a nabídnou Turecku ještě lepší podmínky, jen aby pokračovalo v zadržování lidského tsunami, na které nejsou stále ještě připraveny.

SDÍLET

Billboard-bottom-1