Blažek: Ochrana dlužníka je tak vysoká, že na ni doplácejí i poctiví věřitelé. A těch je většina | info.cz

Články odjinud

Blažek: Ochrana dlužníka je tak vysoká, že na ni doplácejí i poctiví věřitelé. A těch je většina

KOMENTÁŘ ANTONÍNA BLAŽKA | Legislativní dění se poslední léta točí kolem všemožných snah, jak zatočit s predátorskými věřiteli či exekutory, jak zvrátit dopady pro účastníky závazných smluv nebo skutečnosti, jak všechny oddlužit bez toho, aby museli věřitelům cokoli zaplatit. Média nás krmí zkazky o pohnutých osudech dlužníků a že si věřitelé nezaslouží ochranu. Kreativita nechybí ani v oblasti úvah nad revizí již pravomocných rozsudků vydaných nezávislými soudy. Jako advokát, není-li to ještě hanlivé slovo, musím konstatovat, že mi nad tím rozum nepřestává stát. Copak už neplatí zásady, že smlouvy se musí dodržovat, soud zná právo nebo že právo přeje bdělým?

Zjevné selhání státu v oblasti regulace úvěrového trhu, rozhodčího řízení, paušální přístup k přiznávání náhrady nákladů řízení při hromadném vymáhání bagatelních pohledávek v prvním desetiletí tohoto tisíciletí s ustavičným odkládáním řešení dovedlo situaci na úseku vymáhání pohledávek do stavu přehřátí. Následný zásah judikatury i zákonodárce pak již byl natolik radikální, že původně dobře míněná ochrana slabšího dlužníka je dnes již nastavena tak vysoko, že poctivý věřitel se nestačí divit. Média straní dlužníkům. Ostatně, kde se vzal a co znamená pojem „poctivý dlužník“, když dluží a neplatí?

Všichni věřitelé ale nejsou stejní. Nepoctivci jsou jen špička ledovce, stále je tu však většina věřitelů, kteří věřiteli nikdy být nechtěli. Nepůjčili kamarádovi peníze na úrok v dobré víře mu pomoci, provedli dílo nebo dodali zboží a očekávali, že dostanou zaplaceno. Legislativní smršť ale nejtvrději dopadá především na ně. Třicet tisíc je pro živnostníka často jeho měsíční příjem, na němž je existenčně závislý on i jeho rodina. Pokud nedostane zaplaceno, dostává se do problémů, protože na rozdíl od dlužníka s nezaplacením nepočítal a není na ně připraven. Boj a zklamání tím teprve začíná.

Zatímco dlužník má v celém vymáhacím procesu v zásadě vyčkávací pozici a všechen státní servis zadarmo, je to věřitel, kdo musí zaplatit advokáta, soudní poplatek, kdo nese tíhu pomalého nalézacího řízení, a když už konečně má v ruce vykonatelné soudní rozhodnutí odsuzující žalovaného k placení, nezbývá mu, než podat exekuční návrh.

Jenomže exekuce není synonymem zaplacené pohledávky. Exekuční řád je dnes již tak odstrojený, že výzva k zaplacení s upozorněním, že bude následovat exekuce, na dlužníka vůbec neplatí. Po doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinný podá návrh na zastavení exekuce a exekuční řízení zabetonuje na několik let v bodě nula. Výjimkou nejsou ani případy, kdy i majetný povinný s majetkem obstaveným v exekuci dokáže bránit svůj majetek deset i více let před jeho zpeněžením. Mezitím se však mění legislativa a vždy se tak děje k ochraně povinného.

Zatímco na začátku exekuce zákon dovoloval exekutorovi postihnout nějaký majetek a ten ho zajistil a mohl i prodat, nová legislativa zakazuje provést exekuci tímto způsobem nebo v rozsahu, který byl dříve možný. Exekuční tituly dříve uznávané za vykonatelné jsou najednou po letech označeny za nevykonatelné a nezpůsobilé být podkladem pro vedení exekuce. Z exekuce s výhledem na úspěch se tak stává exekuce bezvýsledná.

Tomu říkáme spravedlnost? Kdo se ptal na ochranu dlužníka ve chvíli, kdy si u živnostníka objednal novou koupelnu, kdy odebral materiál, který se rozhodl dodavateli nezaplatit nebo kdy objednal a odebral služby, které mu poskytovatel řádně poskytl? Zde platí, že za ochranou jednoho poctivého dlužníka, který se do prodlení dostal například proto, že je sám v druhotné platební neschopnosti, se vždy bude zcela otevřeně a masově ubírat i ochrana všech nepoctivých, kteří zjevně jen zneužívají ochranu zákona, který na ně dopadat vůbec neměl.

Nově jsou věřitelé konfrontováni se záměrem zavádět povinné zálohy na náklady exekuce, jejich povinným zastavováním nebo zavedením rovnoměrného přidělování exekucí všem exekutorům stejně. Ptám se proč? V čem je můj klient živnostník horší než jeho dlužník, že si od státu zaslouží takové zacházení?

Teritorialitu exekutorů principiálně odmítám. Mezi exekutory jsou propastné rozdíly v komunikaci, vymáhání i morálním kreditu. Zatímco někteří jsou povýšení a hned při prvním jednání natáhnou ruku a řeknou si o zálohu, jiní se chovají normálně, komunikují, vymáhají a uživí se i bez požadavku na složení zálohy.

Mám obecně zkušenost, že exekutor saturovaný složenou zálohou nemá potřebu pohledávku vymáhat, zvláště za situace, kdy záloha je stejně vysoká jako náklady exekuce, které by exekutorovi náležely za vymožení pohledávky. Černého Petra přenechává věřiteli. Tragická je rozdílnost otevřenosti exekutorských úřadů. Jen třetina exekutorů má otevřeno pět dnů v týdnu. Zbylí exekutoři mají své úřady otevřeny dva, maximálně tři dny v týdnu. Najdou se dokonce exekutoři, kteří mají úřady otevřeny jen čtyři hodiny týdně. Dovolat se na takový exekutorský úřad a zjistit stav řízení, předat exekutorovi informace o majetku povinného, zaplatit exekuci, získat dokumenty o skončení exekuce nebo nahlédnout do spisu u exekutora je fakticky nemožné.

Jedním z nejčastějších kárných deliktů, kvůli nimž stojí exekutoři před kárným senátem, jsou průtahy v řízení. Jedni je mají, jiní nikoli. K tomu bylo několik soudních exekutorů pravomocně odsouzeno za zpronevěru vymožených prostředků. Má být spravedlivé, aby systém náhodného přidělování pověřoval vedením exekuce exekutora, který s věřitelem nekomunikuje, nekoná, nevymáhá nebo je dokonce trestně stíhaný? Moje odpověď zní ne. Právo volby exekutora v sobě totiž dnes zahrnuje i právo věřitele rozhodnout se, ke komu exekuční návrh rozhodně nepodá.

Stejné je to se zavedením povinného zastavování exekucí, které má být spojeno jen s formálním uběhnutím délky exekuce. Pohledávka je majetkové právo věřitele. V Listině základních práv a svobod se dočteme, že vlastnické právo se nepromlčuje. Novela exekučního řádu ale spěje k tomu, že se prekluduje právo pohledávku vymáhat ve stávající exekuci. Odkaz na možnost věřitele podat později exekuční návrh je odsouzeníhodný, neboť oprávněný zastavením exekuce ztrácí pořadí při srážkách ze mzdy nebo při prodeji nemovitosti a v novém řízení bude opět zatížen úhradovou povinností za zahájení exekuce.

Přitom novela vůbec nebere v potaz, že ne vždy je překážkou provedení exekuce nedostatek majetku. Daleko častější je obstrukční jednání povinného nebo souběh více exekucí, kdy uspokojována je exekuce první v pořadí, zatímco další čekají. V takovém případě nemá zastavení exekuce vůbec připadat v úvahu. Novela na to nepamatuje. Kdo bude těžit z povinného zastavování exekucí po uplynutí zákonné doby, jsou vychytralí dlužníci, kteří si záměrně nabrali více dluhů, než zákon dovoluje za uvedenou dobu vysrážet ze mzdy. Těžit z toho budou nejen dlužníci, kteří si peníze půjčili, ale také pachatelé trestné činnosti ku škodě poškozených v trestním řízení.

Závěrem si proto dovoluji apelovat na zákonodárce, aby se při tvorbě právních předpisů vrátil k podstatě věci. Právo je právem, jen pokud stát současně zaručuje i jeho vymožitelnost. V opačném případě hrozí, že ukřivděný až dosud poctivý věřitel vezme spravedlnost do svých rukou.

JUDr. Antonín Blažek, advokát

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud