KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Krávy produkují dusík? Vybijeme je! Přes internet se šíří dětská pornografie? Začneme šmírovat soukromí! V Americe zrušili ústavní právo na potrat? My ho zavedeme! Co mají všechny tyto agendy společného? Že evropské elity nemají potřebu se o nich s lidmi bavit, přestože výrazně zasahují do jejich životů. Meritokracie a aktivismus popírají demokracii. A neberou ohled na rozum, právo a morálku.
Evropu obchází strašidlo – a páchá dobro. Vskutku se zdá, že stačí prohlásit nějaký úkol, cíl či opatření za dobré a pak už není nutné o nich diskutovat a získávat pro ně od občanů podporu. Lze rovnou přistoupit k jejich „odborné“ realizaci. Komu se to nelíbí, je zpátečník a nepřítel pokroku, který „nechápe, že žijeme v 21. století“. Vzniká jakási elitami většinově sdílená představa, co je správné a co do ní nezapadá, to musí pryč. Nizozemský dobytek, tajemství elektronické komunikace, právo lidí rozhodovat o bioetických otázkách.
Legitimací k těmto rozhodnutím je pevná víra, že jsou potřeba. Tato metoda řízení společnosti má ovšem háček, či přímo hák. Nejde ani tak o obsah, jako o postup, jakým se k němu dospívá. Obchází se demokratická debata. Což je nejen nemravné, ale i hloupé, protože „tichá dohoda“ elit sice může voliče na čas fakticky vyřadit z rozhodování, ti však nakonec mívají poslední slovo. Jako třeba v případě nizozemského referenda o evropské ústavní smlouvě v roce 2005. Čekalo se jasné ano, ale nakonec proti hlasovalo 60 % občanů.
Politici si tehdy mysleli, že to „mají v kapse“, podcenili komunikaci a vysvětlování, o co ve smlouvě jde. A jinak silně proevropští Holanďané jim to dali takříkajíc „sežrat“. Nyní znovu nizozemský kabinet Marka Rutteho se sedláky nevyjednává a autoritativně jim nařizuje vybití stád. Zřejmě v představě, že v „klimaticky uvědomělém“ národě s tím nebude žádný problém. Šlo o chybnou úvahu, farmáři tvrdě vzdorují a přes masivní masírku v médiích stojí na jejich straně takřka polovina občanů.
Oni jsou Holanďané vůbec tvrdé palice. Mimo řečeného to platí i pro vládní koronavirová opatření, která podporovalo jen 16 % obyvatel. V Amsterdamu se protestující tvrdě střetli s policií, která na příkaz levicově liberální starostky zasahovala tak brutálně, až si vysloužila výtku komisaře OSN pro lidská práva. Všechny tři nizozemské kauzy spojuje odtržení politiků od občanů a jejich neschopnost vést s veřejností dialog o citlivých záležitostech, které podstatná část lidí vnímá diametrálně jinak než jejich lídři.
