Česko: země bez zahraniční politiky. Naše diplomacie je jako švédský stůl

Martin Schmarcz

13. 08. 2020 • 15:28
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Jaká je linie české zahraniční politiky? Těžko říct. Vypadá to, že máme tři až čtyři. Svou má prezident, jinou premiér, zase jinou ministr zahraničí a nově má vlastní linku i předseda Senátu. Někdo naslouchá Číně a Rusku, někdo USA, někdo Evropské unii, někdo se navzdory všem chystá na návštěvu Tchaj-wanu. Je to diplomacie à la švédský stůl. Snad aby si vybral každý?

Pluralita není špatná, ale pokud se týká zahraniční politiky, cení se spíše předvídatelnost a srozumitelnost. Než se nechat překvapovat kdoví čím z nabídky na švédském stole, diplomat dá přednost kvalitní servírované večeři. Návštěva amerického ministra zahraničí Mikea Pompea symbolicky ukázala jistou komičnost, až Havlovskou absurditu, která se aktuálně odehrává v kulisách Hradu, Kramářovy vily, Černínského a Valdštejnského paláce. Tak trochu jako Zahradní slavnost, plná frází a konformity.

Andrej Babiš po jednání s americkým hostem, který přijel řešit vliv Ruska a Číny, na tiskové konferenci působí poněkud nejistě, jako někdo, kdo neví, zda zvládá roli, zatímco Mike Pompeo se na něj dívá s jistou blahosklonností. Miloš Zeman se raději neukazuje, pošle z jednání jen dvě fotky, přičemž zprávy nehovoří o právě srdečném setkání. Tomáš Petříček se stará zejména o to, aby držel linii EU. Miloš Vystrčil přehrává svůj tchajwanský hrdinský epos do kýče, od Pompea ovšem sklízí potlesk ve stoje.

Jako moře lze vidět v jediné kapce, tak i tento jeden den návštěvy amerického ministra ukázal snad vše, co je na české zahraniční politice špatně. Což nutně neznamená, že jsou výsledky vždy ve všem zlé, ale že chybí systém, řád a jasný kurz.

Prezident Zeman se neohlíží na oficiální vládní zahraniční politiku, ani na její dlouhodobé hodnoty a už vůbec ne na české národní zájmy. Cynicky a bezskrupulózně si jede vlastní rusko-čínskou hru. Ani se nijak nemaskuje a je naprosto brutální, vláda se ho bojí a chodí kolem Hradu a Lánského zámku po špičkách a ještě v bačkorách. Zlomyslný stařík vráží České republice a spojencům kudlu do zad, kdykoli má možnost a v kauzách jako novičok či Huawei se vždy neomylně postaví na stranu autoritářů proti vlastní zemi.

Premiér Babiš má nečekaně blízko k Američanům. V doprovodu šéfa BIS a nositele nejvyššího vyznamenání CIA Michala Koudelky, nad nímž drží ochrannou ruku i proti vůli Zemana (koho se kdy takto zastával?) dokonce navštívil sídlo americké špionáže, kam předsedové vlád obvykle nemíří. Nic proti tomu, pochopení pro USA je asi tím nejpozitivnějším, co lze o Andreji Babišovi říct. Jen by bylo lepší, kdyby tato příchylnost přišla jako důsledek jasných a veřejně známých ideových a hodnotových postojů, ne skrze tajné služby.

Ministr zahraničí Petříček je zřejmě nejkonzistentnějším hráčem, který se nejvíce blíží představě diplomacie členské země NATO a EU. Není však úplně nejsilnější figurou a navíc je schopen dopustit se tak fatální chyby, jakou bylo zorganizování článku kritizujícího osadnickou politiku Izraele. Text sice nevybočoval z intencí unijní, spíše proarabské politiky, ale šel proti dlouhodobé linii české podpory židovskému státu, která se odvíjí už od Tomáše Garrigua Masaryka. Takže opět nečitelnost a rozporuplnost.

Předseda Senátu Vystrčil, jemuž k získání pověsti hrdiny stačilo nezachovat se jako bezectný lump, svoji zajisté mravně správnou a nejspíš i pro Česko výhodnou cestu do Čínské republiky devalvuje zbytečně dramatickými gesty. Vzít vdovu po Jaroslavu Kuberovi, to se ještě dalo chápat. Ale proč letí i pražský primátor? Jde pořád o důkaz české hrdosti, suverenity a schopnosti pragmaticky prosazovat naše byznysové zájmy, nebo už se spíš hraje o domácí politiku, a proto snaha vzít s sebou všechny odpůrce rudé Číny?

Hlavní postava Havlovy Zahradní slavnosti Hugo Pludek dosáhne vysokého postavení tím, že se naučí věrohodně papouškovat bezobsažné fráze a říkat, co se od něj čeká. My máme prezidenta, co mluví jazykem Ruska a Číny. Premiéra, který piluje americkou angličtinu. Ministra zahraničí hovořícího čistou bruselštinou. A předsedu Senátu stylizujícího se do role protičínského aktivisty. Takže hned čtyři Zahradní slavnosti najednou.

Všechny postoje kromě Zemanova jsou legitimní. Chybí jim ale srozumitelná zastřešující zahraniční politika. Prezident je naopak čitelný až až, jenže nejedná jako hlava českého státu, spíš jako ruský gubernátor, nebo správce čínské provincie. Proč je Babiš tak proamerický, to je doslova záhada. Ať tak či tak, nyní ho čeká těžké rozhodování, zda si to spíš rozházet s Hradem, nebo s Bílým domem. Pompeo řekl jasně: žádní Rusové v Dukovanech, žádná čínská firma v telekomunikacích a IT sítích. To bude ještě mrzení.

Petříček s Vystrčilem jsou vcelku sympatické postavy. Což je mnohem víc, než se dá říci o Zemanovi s Babišem, ale na skutečně vysokou třídu v diplomacii to nestačí. Ministr zahraničí v cizině napravuje dojem z kolaborantského prezidenta a premiéra stiženého střetem zájmů. Ale nepůsobí jako někdo, kdo to celé řídí. Předseda Senátu udělal správnou věc, ale morální gesto by se nemělo otočit v moralizování a obrana českých národních zájmů proměnit ve vyřizování domácích politických účtů.

Před pár lety jsme se snažili světu prezentovat jako „země příběhů“. Teď spíš působíme jako „stát bez zahraniční politiky“. Pragmaticky vzato je pořád lepší, když místo konzistentní a jednotné zemanovsko-babišovské linie, která ovládá domácí pole, je naše diplomacie poněkud zmatená a rozbitá na prvočinitele. Pokud mají na premiéra vliv Američané, jen ať ho mají. Třeba se tak vyhneme dostavbě Dukovan Ruskem a vstupu Číňanů do 5G sítí. Když cesta šéfa Senátu zařídí boom byznysu s Tchaj-wanem, vyděláme na tom.

Celkově však absence jasné zahraniční politiky není výhra. Těžko ubráníme naše národní zájmy, když ani nevíme, které to jsou. Pak se dočkáme toho, že nám premiér hlásí jako zásadní český úspěch, když mu v Bruselu přiklepli trochu větší část dluhového dotačního koláče. Vize nula. Ale kde by se také v zahraniční politice vzala, když chybí i v té domácí, že? Ostatně alegorie se švédským stolem a zahradní slavností vystihuje i bezuzdnou a absurdní hostinu, již rovněž na dluh pořádá vláda doma. „Česko, země bez příběhu.“

SDÍLET