KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Jaká je linie české zahraniční politiky? Těžko říct. Vypadá to, že máme tři až čtyři. Svou má prezident, jinou premiér, zase jinou ministr zahraničí a nově má vlastní linku i předseda Senátu. Někdo naslouchá Číně a Rusku, někdo USA, někdo Evropské unii, někdo se navzdory všem chystá na návštěvu Tchaj-wanu. Je to diplomacie à la švédský stůl. Snad aby si vybral každý?
Pluralita není špatná, ale pokud se týká zahraniční politiky, cení se spíše předvídatelnost a srozumitelnost. Než se nechat překvapovat kdoví čím z nabídky na švédském stole, diplomat dá přednost kvalitní servírované večeři. Návštěva amerického ministra zahraničí Mikea Pompea symbolicky ukázala jistou komičnost, až Havlovskou absurditu, která se aktuálně odehrává v kulisách Hradu, Kramářovy vily, Černínského a Valdštejnského paláce. Tak trochu jako Zahradní slavnost, plná frází a konformity.
Andrej Babiš po jednání s americkým hostem, který přijel řešit vliv Ruska a Číny, na tiskové konferenci působí poněkud nejistě, jako někdo, kdo neví, zda zvládá roli, zatímco Mike Pompeo se na něj dívá s jistou blahosklonností. Miloš Zeman se raději neukazuje, pošle z jednání jen dvě fotky, přičemž zprávy nehovoří o právě srdečném setkání. Tomáš Petříček se stará zejména o to, aby držel linii EU. Miloš Vystrčil přehrává svůj tchajwanský hrdinský epos do kýče, od Pompea ovšem sklízí potlesk ve stoje.
Jako moře lze vidět v jediné kapce, tak i tento jeden den návštěvy amerického ministra ukázal snad vše, co je na české zahraniční politice špatně. Což nutně neznamená, že jsou výsledky vždy ve všem zlé, ale že chybí systém, řád a jasný kurz.
