KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Sedíme si tu tak u svých počítačů, při lockdownu, co přeci není lockdown, a média jsou plná článků o tom, jak zachovávat psychohygienu při práci z domova, jak si správně navrhnout pracovní místo a jakých deset pozadí pro videokonference je nejvíc trendy tento týden.
Jasně že všichni víme, že jsou povolání, kde ta práce na dálku, cizím výrazem „remote working“ a zjednodušeně, i když nesprávně, „home office“, prostě vykonávat nelze. Ale ten zbytek, všechny ty kancelářské profese, však těm nikdo nebrání, ti teď, chudáci, musí pracovat z domu…
Nenechte se mýlit, že když vy a vaši kolegové máte možnost dělat na dálku, tak mají automaticky stejnou možnost všichni na obdobných pozicích. Nemají. A důvody jsou různé, někdy pochopitelné, někdy jak z panoptika bizarností.
Nepotvrdil se předpoklad, s nímž přišla exkolegyně Válková na Facebooku, totiž že s rostoucí vzdáleností od epicentra – pardon, od hlavního města – roste i neochota firem nabízet práci na dálku. Což je zpráva dobrá v tom, že zas tak velký rozdíl v rámci ČR není, a zároveň špatná, totiž že ochota firem nabízet práci na dálku nesouvisí ani s infrastrukturou, ani s oborem, ale především s konkrétním majitelem, šéfem, případně vrchním ajťákem.
