Co zaměstnanec, to líná ludra, nad kterou musíte práskat bičem

KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Sedíme si tu tak u svých počítačů, při lockdownu, co přeci není lockdown, a média jsou plná článků o tom, jak zachovávat psychohygienu při práci z domova, jak si správně navrhnout pracovní místo a jakých deset pozadí pro videokonference je nejvíc trendy tento týden.

Jasně že všichni víme, že jsou povolání, kde ta práce na dálku, cizím výrazem „remote working“ a zjednodušeně, i když nesprávně, „home office“, prostě vykonávat nelze. Ale ten zbytek, všechny ty kancelářské profese, však těm nikdo nebrání, ti teď, chudáci, musí pracovat z domu…

Nenechte se mýlit, že když vy a vaši kolegové máte možnost dělat na dálku, tak mají automaticky stejnou možnost všichni na obdobných pozicích. Nemají. A důvody jsou různé, někdy pochopitelné, někdy jak z panoptika bizarností.

Nepotvrdil se předpoklad, s nímž přišla exkolegyně Válková na Facebooku, totiž že s rostoucí vzdáleností od epicentra – pardon, od hlavního města – roste i neochota firem nabízet práci na dálku. Což je zpráva dobrá v tom, že zas tak velký rozdíl v rámci ČR není, a zároveň špatná, totiž že ochota firem nabízet práci na dálku nesouvisí ani s infrastrukturou, ani s oborem, ale především s konkrétním majitelem, šéfem, případně vrchním ajťákem.

Vítěz MasterChef Roman bude vařit u mě. Hosté vám musí věřit, že je rádi vidíte, říká Punčochář

Když jsem se ptal svých známých, dostával jsem zajímavé odpovědi. Jak třeba vývojářská firma z okresního města v pohraničí bez problémů pracuje už od jara z domova, a jejich partner, větší firma z Prahy, držela zaměstnance v kancelářích. Důvod? Jejich vedoucí rád prochází mezi programátory a po očku se dívá, co dělají a jestli dělají, co dělat mají.

(Samozřejmě moji známí ty firmy přímo jmenovali, ale já si je, s dovolením, nechám pro sebe. Nejde o to ukazovat prstem na konkrétní případy, ale ilustrovat rozdílné přístupy.)

Nejmenovaná univerzita nedovolila lidem ze studijního dělat na dálku, protože se dělá v kanceláři; když je člověk doma, tak to není práce. Vydrželo jim to až do prvního nakaženého, pak to ze dne na den šlo. Při druhé vlně se situace opakovala, stejné argumenty, stejné důvody, a taky je až první nakažený donutil přehodnotit přístup.

Další známý z jedné korporace s mnoha pobočkami zase hlásil, že u nich to funguje „jak kde“ – v jejich pobočce zavřeli okamžitě a všichni zůstali doma, zatímco v druhé pobočce v témže městě prohlásil příslušný manažer, že se lidé doma nebudou věnovat práci, a tak musí chodit sedět do svých kukaní, a až vyslovený nátlak z centrály ho donutil, aby přesunul lidi na práci z domovů.

Další kolega, který dělal rozhovory s manažery pro časopis o řízení, popisoval, jak mnozí manažeři považují práci na dálku za ryzí zlo, a to včetně firem a oddělení, kde se provozuje třeba administrativní práce.

Speciální kapitolou je státní správa. Někde to jde skoro samo, vedení aktivně poslalo lidi pracovat z domu, zařídilo jim přístup k technice, místní IT oddělení nastavilo šifrované vzdálené přístupy, pro zbytek osazenstva nastavilo pravidla rotací na pracovišti, a jupí. Jinde to nejde. A vězte, že když si úřad usmyslí, že něco nejde, tak s ním nehnete ani párem oštemplovaných volů! Nejde to, protože razítko nesmí opustit úřad! Úředníci by doma lenošili! Úředník má sedět v úřadě, za to je placený! (Co na tohle chcete namítnout?!) A i kdyby vedoucí a právníci byli pro, tak do toho hodí vidle dobře vyvinutý exemplář ajťáka: Počítače domů? Neexistuje, oni by si na to nainstalovali hry! Neexistuje, nebylo by to bezpečné! Neexistuje, úředník by ho mohl nechat bez dozoru! Vlastní hardware? Neexistuje, co kdyby tam byl nějaký špionážní program! Neexistuje, nelze, to se nesmí! A přes to nejede vlak. Že to jinde jde? No, to je jejich problém, u nás to nejde!

Ultimátní argumenty pak jsou třeba „zákon to neumožňuje“, což není pravda (na druhou stranu ho rozhodně neusnadňuje), popřípadě zaslechnutý „podívejte se do pracovní smlouvy, máte tam místo výkonu práce. Je tam napsáno, že to je u vás doma? Není! Tak co byste chtěli?!“

Americké volby nezkreslili „stydliví voliči“. Sociolog Prokop vysvětluje, kde udělaly chybu předvolební průzkumy

Přitom je paradoxní, že podle průzkumu EFSR to zas tak zle s prací na dálku nevypadá. Manažeři verbálně deklarují, že home office není organizačně problém, dokonce 10 % tvrdí, že zaměstnanci jsou výkonnější, polovina z nich to považuje za standardní součást práce…

Já mám s prací z domova zkušenosti zhruba patnáct let. Zvykl jsem si, umím to a nevadí mi to. Naprostá většina mých zaměstnavatelů s tím nemá problém. V předchozím zaměstnání jsem pilně chodil do kanceláře a pouze když jsem potřeboval něco psát nebo programovat, zůstal jsem doma. Důvod byl prozaický: v práci se co půl hodiny někdo zastavil „něco vyřešit“, „jen na pět minut“, „jen se na něco zeptat“, a to je u mne s tvůrčí prací téměř neslučitelné. Co je pro vyrušujícího „jen pět minut“, to je pro mne reálně ztráta minimálně čtvrt hodiny času, než se dostanu zpátky do toho tvůrčího ponoru, v jakém jsem byl před vyrušením. Proto jsem si vyhradil „kreativní dny“, kdy jsem odmítal všechny porady, a pokud to šlo, zůstával jsem doma.

Na druhou stranu mě zaujalo, kolik zaměstnanců se práci na dálku brání. Myslel jsem, že důvodem je to, že mají malý byt, doma děti, nemají vhodné místo na práci, kde nebudou rušeni, ale to je až sekundární důvod. Naprostá většina lidí, kterých jsem se ptal, uvádí, že nesnáší práci na dálku, protože jim chybí právě ta možnost vyrušovat kolegy. Tedy oni to takhle nenazvali, oni to nazývají třeba „možnost popojít ke kolegovi a na něco se ho zeptat“ a “vyřešit rychle spoustu operativních drobností…“

Když ale zůstaneme u těch firem, tak kromě osobnosti toho kterého manažera může být významným faktorem i to, jak dobře se dá měřit produktivita zaměstnance. Když jde o práci, která má jasně měřitelné výsledky v relativně krátkém časovém úseku, nebývá s prací na dálku problém: „Máš dodat tři články týdně. Když dodáš tři články týdně, tak mě nezajímá, jestli je píšeš v redakci, doma, v sauně nebo z Thajska! Protože tě platím za ty články, ne za zahřívání židle.“

Přesto ale zůstává rozhodujícím faktorem právě osobnost vedoucího a ochota IT techniků vystoupit ze zajetých kolejí. Jakmile se to podaří, mohou začít fungovat různé nové přístupy i pro nekaranténní časy, jako třeba BYOD („přineste si vlastní počítač“).

A tak nejčastější problém, jak na straně manažerů, tak na straně zaměstnanců, bude opravdu v hlavách. Jak cynicky poznamenal jeden můj známý: „Mnohé firmy si odmítají přiznat, že to, čeho se bojí u home office, dělají zaměstnanci normálně v kanclu, akorát to tam umí dobře maskovat. Jenže doma nemůžeš odejít na jiné patro tlachat.“

Zkrátka někteří zůstávají stále mentálně v nastavení, že „na chudý lidi musí bejt přísnost“, jak psal Hašek. Je to začarovaný kruh: vedoucí má pocit, že musí být dráb a práskat nad nevolníkem bičem. Robotující se mu za to odvděčí tím, že pracuje jen tehdy, když slyší práskat bič. A tak jeden druhého utvrzují v tom, že to jinak nejde.

Navíc to vypadá, že nejen zaměstnavatelé na periferii vymýšlejí obezličky a vydírací taktiky, aby nikoho nemuseli pustit domů, protože zaměstnanec je něco jako majetek a přináší firmě zisk tím, že sedí v kanceláři na židli a něco ťuká do klávesnice. Děje se to, jak se v médiích rádo říká, napříč společností, v Bruntále stejně jako v Praze, v malé firmě stejně jako ve velké, se starým šéfem stejně jako s mladým a bez ohledu na obor.

Změní se to? Někde možná ano, a současná situace to může urychlit. Může otevřít některé hlavy, kterým dosud připadá, že zaměstnanec je líná ludra, která pracuje jen pod pohrůžkou a neustálým dozorem. Ale k tomuto A musí být jasně řečeno i B: zaměstnanci, co pracují jen pod pohrůžkou a dozorem, si jiného šéfa ani nezaslouží.

Ovšem vždy a za všech okolností by mělo platit, že by do práce na dálku coby výhradního modelu neměl být nucen někdo, kdo chce „chodit do práce“. Možná při pohledu na prázdné kanceláře napadá leckterou hlavu, že by stačilo platit jen tři místa někde ve sdílených kancelářích a tím ušetřit, ale ve firmě kromě výsledků potřebujete i atmosféru, a tu jinde než v kuchyňce a bez zaměstnanců, tlachajících u kopírky, neuděláte...

Trump je jen dalším z Prezidentů rozdělené Ameriky, glosuje v nové knize INFO.CZ Martin Kovář

SDÍLET
sinfin.digital