KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Je to svým způsobem divná věc: Důvodem ruské invaze na Ukrajinu je do určité míry dlouhodobá snaha Kyjeva připoutat se k Evropské unii. Ta však v této krizi jako entita nehraje skoro žádnou politickou roli. Ponechme stranou, jaký podíl na tom má kvalita unijních špiček a zda bychom si vůbec přáli, aby řešily ruskou agresi. Jde o to, že na takový úkol, potřebujete vládu a plnohodnotný „evropský kabinet“ neexistuje, což je důvod oné schizofrenie.
Asi každý zná bonmot, že EU je ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Mohou za to komplikované procedury přijímání jednotlivých politik, jejichž důsledkem je jistá nemotornost. Je to daň za to, že jsme se dosud nerozhodli, čím má unie být. Federací? Konfederací? Svazkem států? Nakonec je něčím mezi tím vším – a vlastně ničím. Připomíná tanker, který se těžko rozjíždí, obtížně řídí a jakmile vyrazí v určitém kursu, velmi nesnadno se mění směr.
S touhle takřka neřiditelnou velelodí je zkrátka potíž, že pro někoho se sune příliš pomalu, pro jiného příliš nezadržitelně. Nakonec není spokojen nikdo. I v klidných dobách je to problém, který se v krizích ještě násobí. Ať už je způsobila příroda, jako u covidu, cizí stát, jako u ruské agrese na Ukrajině, nebo sama EU, jako u energetické politiky. Akceschopnost sedmadvacítky je slabá. Zároveň však už dávno není jen volným sdružením zemí – hromadu věcí musejí členové dělat společně a shodnout se na nich.
Čili samotné vlády často nic dělat nemohou a spolu jim to „nejde“. Fungování unie je předmět sporů mezi zastánci rychlejší a hlubší integrace a příznivci volnějšího svazku. Povznesme se nad ně a podívejme se na vše čistě prakticky. Toto uspořádání prostě dlouhodobě nefunguje dobře. Projevuje se to třeba i tím, že Velká Británie, která se stále potýká s důsledky brexitu a jejíž premiér byl donedávna (opět) na odstřel, se chová jako velmoc, zatímco Brusel působí jako donekonečna se dohadující Spolek přátel Krakatitu.
Byrokraté bez pravomocí
Tohle je primárně systémová věc, nikoli personální. Nejde ani tak o to, jaké výkony předvádí třeba šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, „ministr zahraničí“ Josep Borell nebo předseda Evropské rady Charles Michel ve vztahu k Rusku, byť by se na nich dalo leccos kritizovat. Podstatné je, že ani nemají pravomoc něco rozhodnout. Národní kabinety sice ano, ale zůstávají „ve stínu“ společenství, které jedná kolektivně. Takže podivné chování Němců a Rakušanů neguje správné počínání Poláků a Čechů.
Kritici EU ji obviňují z toho, že ohrožuje suverenitu národních států a má „demokratický deficit“, takový pohled je ovšem zavádějící. Skutečná příčina problémů leží jinde. Totiž právě v tom, že unie poradně neví, čím je – a hlavně, čím chce být. Rozhodovací proces není nedemokratický a poslední slovo nakonec vždy mají národní vlády, které v důležitých věcech musejí hlasovat jednomyslně. Celé je to ale složité, nesrozumitelné... až tak, že pak vzniká dojem jakési „autokratičnosti“ evropského společenství.
Zkusme se podívat na unii pohledem fungování státu. V něm klíčovou roli hraje vláda, která musí být schopna přijímat rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Ona drží osmdesát procent reálné moci, nikoli parlament, a rozhoduje suverénně, aniž by potřebovala jeho posvěcení. Přesto o tomto systému neříkáme, že trpí demokratickým deficitem. Prostě kabinet bereme coby legitimní autoritu, která se odvozuje od vůle voličů.
