Dostál: „Až tady bude demokracie, půjdete bručet.“ Vzpomínka na Ratha i staré dobré časy | info.cz

Články odjinud

Dostál: „Až tady bude demokracie, půjdete bručet.“ Vzpomínka na Ratha i staré dobré časy

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Na osudu Davida Ratha lze vcelku věrně ilustrovat příčiny úpadku české polistopadové politiky. Pokud se tady ještě pořád vcelku velká část společnosti pozastavuje nad expanzí protestních a populistických stran a zároveň volá po návratu tradiční politiky, měla by si připomenout politickou dráhu Davida Ratha, který by měl po víkendu nastoupit do vězení. Mimochodem: výzvu k nástupu trestu obdržel skoro sedm a půl let poté, co byl zadržen s krabicí od vína, v níž měl úplatek ve výši sedmi milionů korun. Stalo se tak 14. května roku 2012. Rok na to poprvé ve volbách uspěl Andrej Babiš.

David Rath ztělesňuje vše, s čím si lidé spojují politiku v časech, kdy jí dominovali občanští a sociální demokraté. Krátce řečeno: prakticky kompletní politická třída se postupem času odcizila společnosti, politické strany přestaly reprezentovat a hájit zájmy voličů, namísto toho sloužily rozličným lobbistickým či přímo mafiánským strukturám. Krize tradiční politiky tak byla a je krizí reprezentace. Většina voličů zkrátka přestala mít oprávněně dojem, že je v politice někdo zastupuje. Politici se v jistém momentu navzdory zdánlivému ideovému střetu začali chovat jako privilegovaná vrstva, která v posledku hájí své osobní zájmy.

Politika se jim stala nejen výtahem k moci a vlivu, ale také k penězům a rozličným požitkům a prebendám. Voliči se tudíž logicky poohlédli jinde. Pokud Václav Havel hovořil již v roce 1997 o mafiánském kapitalismu, anebo Andrej Babiš o korupční hydře, kterou je třeba zlikvidovat, lze Davida Ratha označit za typického představitele poměrů započatých někdy po rozpadu Občanského fóra či po rozdělení Československa. Ostatně právě v těchto časech Rath vstoupil do ODS. O tom, proč z ní v roce 1994 odešel, můžeme jen spekulovat, v každém případě se postupem času začal vůči pravici vymezovat. Nejprve z pozice šéfa Lékařského odborového klubu, později jako prezident České lékařské komory.

Malá odbočka: po volbách v roce 2002 vzniká vláda s křehkou většinou složená z ČSSD, Unie svobody a lidovců. Děje se tak navzdory tomu, že ČSSD disponuje ve sněmovně pohodlnou většinou s komunisty. Netřeba se nyní zdržovat tehdejšími peripetiemi, podstatné pro příběh Davida Ratha ale je, že právě s touto záložní většinou začne po nástupu na post premiéra pracovat tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek, který ihned po převzetí premiérské funkce uspořádal v Kramářově vile schůzku s komunistickým předsedou Miroslavem Grebeníčkem, jejímž výsledkem byla „paralelní“ koalice ČSSD – KSČM s pohodlnou většinou 111 poslanců.

Politický komentátor Bohumil Pečinka tehdy napsal, že sjednocujícím politickým principem se Paroubkovi v této době stala flexibilita. Což šlo říct i o Rathovi. „Je totiž tak proměnlivý, že ho nelze nachytat na protikladných prohlášeních. Lze od něj očekávat cokoli. V tomto smyslu je obtížně napadnutelný,“ uvedl tehdy Pečinka. A právě v čase, kdy Paroubek vsadil na vznik povolební čistě levicové vlády (a mimochodem, sociálním demokratům tato jednostranná strategie nevyšla jen těsně, k většině s komunisty jim scházelo po volbách v roce 2006 několik stovek hlasů v Jihočeském kraji), nastupuje na scénu také David Rath, kterého Paroubek v listopadu 2005 navrhl na post ministra zdravotnictví.

A pak už to svištělo. Až do osudného května roku 2012. Rath byl v letech 2006 a 2010 zvolen poslancem, mezitím vyhrál s ČSSD krajské volby ve Středočeském kraji a stal se také hejtmanem. Po celé toto období patřil mezi nejvýraznější tváře ČSSD, Jiří Paroubek o něm dokonce svého času spekuloval jako o svém nástupci v čele strany. Rath tehdy proslul jako mimořádný řečník, který se nebál ostrých výrazů, pamětihodné jsou jeho hádky s Miroslavem Kalouskem, zapomenout nejde ani na pohlavek, kterým vyvrcholil jeho spor s Miroslavem Mackem. Jindy označil Miroslavu Němcovou za fanatickou soudružku a prohlásil, že sice „nemá rudou knížku“, ale „modrého ptáka a modrou knížku“.

Dnes to zní skoro komicky, ale takto se v červnu 2008 pustil do tehdejšího ministra vnitra Ivana Langera: „Až jednou budou demokratické poměry v této zemi, pak možná půjdete bručet vy, pane ministře. Za to, co všechno jste udělal.“ Rok předtím zase poplísnil Lucii Talmanovou a Kateřinu Jacques: „Já kdybych večer uléhal, tak bych si říkal, o co je Lucie Talmanová horší než já?,“ řekl. „Jste dobytek!,“ reagoval tehdy na adresu sociálního demokrata Petr Nečas. Jemu se sice osudným nestaly úplatky, nýbrž ambiciózní milenka, se zásluhami o úpadek tradičních politických stran je na tom ale podobně. A pokud dnes někdo volá po jejich návratu, opáčit mu lze jednoduchou otázkou: opravdu si je po čem stýskat?

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud