Epidemie ukázala tajemství o Češích, na které teď doplatili. Příští vládu čeká boj ještě s jednou nákazou

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Počet lidí, kteří v Česku umřeli kvůli covidu, je strašlivý. Až tak, že ministr zdravotnictví Jan Blatný začal tyto počty relativizovat. Pravdou je, že hůř než my je na tom ve světě jen několik zemí. Muselo se to stát? A vůbec, co nám krize řekla o nás – o Češích? Docela dost a zdaleka ne vše je špatné! Ovšem je třeba k tomu dodat klasické „ale“.

Pod tlakem se nejlépe pozná, jaký kdo je, a platí to i o státech. Co se týká vysokého počtu obětí, tak na tom se zprostředkovaně podepsal i jeden z horších rysů českého národa: Malý zájem o politiku, podléhání iluzím a jistý voluntarismus, kdy až příliš rychle a snadno měníme kurs o 180 stupňů. Vede to k tomu, že těžkým dobám čelíme s nevhodnými vůdci a neuváženě se zbavujeme těch lepších. 

Kdybychom zbytečně nezatracovali obě „první republiky“ – tu Masarykovu a Havlovu, jež měly své vady včetně politikaření či korupce, leč byly výsostně demokratické –, nenahradili bychom je tak lehkovážně něčím daleko horším. Kdyby v čele vlády stál snad kterýkoli jiný z premiérů, co jsme jich za dobu existence České republiky měli, zvládali bychom epidemii nejspíš řádově lépe.

Musíme vychovat novou generaci, která se bude elementárně orientovat v ústavním systému, ocení výhody právního státu, pozná informaci od dezinformace, nadřadí hodnoty nad populismus… A zejména pochopí, že politika není tím, co se nejdřív ignoruje a pak se na to nadává, čímsi vzdáleným a podivným, ale něčím, co tvoří každý z nás a nese za to svůj díl odpovědnosti. To je ovšem na jiný text…

Podívejme se, co dalšího – kromě fatálního selhání politiky – ukázala koronakrize. Dál už to bude lepší: v první řadě obstálo zdravotnictví. Více než stoletá tradice včetně špičkové epidemiologie je tím, co stojí mezi námi a možná prvním místem ve světovém žebříčku covidových obětí na milion obyvatel. Systém, robustní co do počtu i kvality personálu, se nezhroutil, ani když čelil většímu náporu než v jiných – i bohatších – zemích.

V těžké situaci nakonec záleží na všech lidech a v tom jsme rovněž slušně zabodovali, i když se to na první pohled možná nezdá. Těch, co buď udávají a peskují své bližní, či se naopak chovají zcela nezodpovědně a sobecky ohrožují ostatní trucovitým nenošením roušky, je menšina. Většina se navzdory špatnému vedení a drtivému druhému náporu epidemie chová rozumně a nepodléhá ani jednomu extrému.

S ekonomikou je to podobné, jako se zdravotnictvím. Vůle a nasazení navzdory nemohoucnosti kabinetu a velkým překážkách koná téměř zázraky. Vláda tomu pomohla jen minimálně a zejména malé a střední podniky, služby a živnostníci na tom jsou a ještě budou hodně zle. Prakticky jediné, co zabralo, jsou programy Antivirus na udržení zaměstnaneckých míst pod ministryní práce a sociálních věcí za ČSSD. V resortech ANO nefunguje téměř nic, v krizi doslova „vyhořely“.

Sečteno a podtrženo, zdaleka nejslabším článkem české společnosti je momentální stav politiky. A ten je zase důsledkem toho, že lidé se o ni málo zajímají a nemají o ní dost informací. Příští roky budou nadmíru těžké, i pokud vakcinace rychle zabere, což není jisté. Čeká nás obnova země s rozvrácenými veřejnými financemi, společností rozdělenou hlubokými příkopy, ekonomikou, která potřebuje modernizaci a navíc krvácí s každým dnem nucené uzávěry. Příští vláda musí učinit řadu důležitých rozhodnutí a bude zatraceně obtížné nalézt ta nejlepší, či aspoň nejméně špatná. A ještě obtížnější bude vysvětlit je voličům a získat pro ně podporu. Přinesou ekonomické, sociální i etické dopady.

Je tu však něco ještě horšího – epidemie nedůvěry ve stát a jeho instituce. To je virus, který se z Hradu a ze Strakovy akademie šíří už pár let, ale nyní má ještě lepší podmínky. Za normální situace čerpá vláda legitimitu z institucí, které ideálně jednají v duchu „padni komu padni“. Ale co když je naopak sama svým vlivem korumpuje? Kdo dnes věří v nestrannost inspekce životního prostředí, státního zastupitelství, finanční správy, agentur rozdělujících dotace? Kredit si snad drží jedině soudy.

Vrcholem útoků na věrohodnost institucí státu je snaha vládního hnutí ANO zpochybnit počty covidových úmrtí. Zatím nejdále zašel ministr zdravotnictví Jan Blatný, který – ve shodě s dezinformátory – začal vysvětlovat, že do statistik se počítají i oběti autonehod a skutečně na koronavirus neumřelo přes patnáct tisíc lidí, ale jen 30 % z nich. Což ovšem nesedí s daty Českého statistického úřadu, podle kterých ve srovnání s dlouhodobými průměry umřelo v čase vrcholící epidemie naopak o několik tisíc lidí více, než říkají vládní čísla. Tak komu a čemu máme věřit?

V demokratické zemi musí být veřejná správa nejen výkonná a funkční, ale také vnímána jako neutrální a spravedlivá. Jinak je zle. Po listopadu 1989 se elementární respekt k institucím musel postupně znovu získávat, přičemž zásadní roli sehráli noví politici, jimž jsme tehdy, světe div se, věřili mnohem více než policii, soudům nebo jakýmkoli úředníkům. Točíme se ve spirále: co politika zničila, pak opravila, nyní znovu zničila, musí zase opravit…

Zásadní zpráva, kterou jsme se o sobě během epidemie dozvěděli, tedy zní: Nejsme vůbec špatní, ale necháme si velmi špatnými lidmi vládnout. V krizi jsme na to tvrdě doplatili. Jak se říká, „čím se to zkazilo, tím se to také napraví“. Tedy politikou. Příští vláda musí být nejen lepší, ale také schopná vyhnat nákazu ztráty důvěry ze státních institucí. Měla by umět navázat na étos roku 1989. Což je tedy opravdová výzva.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital