Hamáček spojencům v NATO vzkázal, že s nimi netáhneme za jeden provaz. V čem se plete?

HalfPageAd-1

Daniel Koštoval

26. 02. 2020 • 23:00

KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | V Česku se znovu naplno rozproudila debata o našem závazku vůči NATO dávat na obranu 2 % HDP. Do diskuze zásadními slovy přispěl i náčelník generálního štábu armády Aleš Opata, který mimo jiné uvedl, že z armády zbylo jen torzo. V kontrastu k tomu zveřejnil komentář vicepremiér Jan Hamáček, jenž potvrdil, že není vůle naše finanční závazky plnit.

 

Mobile-rectangle-3

Závazek členů aliance dávat na obranu 2 % HDP se vztahuje k roku 2024. NATO si tento cíl znovu potvrdilo na summitu v roce 2014, kdy rozhodnutí padlo ve světle růstu hrozeb, které nemohou být efektivně zvládnuty bez odpovídajících obranných výdajů. Jde o Evropany včetně České republiky. Ta přitom v letech 2006–2014 vytvořila smutný primát, když její obranný rozpočet poklesl nejstrměji ze všech zemí z 1,7 % HDP až na 0,98 % HDP. To zanechalo na armádě a obranyschopnosti státu hluboké negativní důsledky.

Zanedbání armády od roku 2006 v porovnání se závazkem 2 % HDP činí k letošnímu roku rozdíl přes 400 miliard korun. Letos je obranný rozpočet na úrovni 1,3 % HDP. „…musíme zase posílit. Ruská technika už opravdu není naše cesta. Spojenci se nám technologicky vzdalují a potenciální protivník se dostává o generaci před nás,“ popisuje realitu v úvodu zmíněný generál Aleš Opata.

Právě v tomto kontextu konstatuje ministr vnitra a vicepremiér Jan Hamáček ve svém komentáři, že není potřeba ani vůle vydávat k roku 2024 na obranu prostředky, které odpovídají našemu závazku v NATO. V následujícím textu jeho argumenty a tvrzení na konkrétních faktech rozebírám.

Hamáček v úvodu svého komentáře argumentuje, že obrana je prioritou vlády. Ano, vláda navyšuje obranný rozpočet (letos již zmíněných 1,3 % HDP). Vzhledem ke zhoršování bezpečnostního prostředí, které je popsáno v českých i aliančních strategických dokumentech, jde ale o nárůst pomalý a tedy nedostatečný.

Předešlá koaliční vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL v roce 2014 deklarovala navyšování obranného rozpočtu s tím, že v roce 2020 bude na úrovni 1,4 % HDP. V letech 2015 až 2016 došlo jen k minimálnímu nárůstu obranného rozpočtu – jednotky miliard. Politický závazek minulé vlády současná menšinová vláda ANO a ČSSD s podporou komunistů odložila na rok 2021. Takže současná koalice tváří v tvář neustále rostoucím hrozbám a hrubě zanedbané armádě zpomalila své obranné úsilí.

Nominální růst obranného rozpočtu v posledních letech o zhruba deset miliard je pravdou, ale zanedbání armády a současné hrozby vyžadují růst na 2 % HDP. Vicepremiér význam tohoto závazku relativizuje s odkazem na to, že Afghánistán či Saúdská Arábie vydávají na obranu jednu desetinu svého rozpočtu. Vzhledem k ekonomické síle těchto zemí jde ale o neporovnatelné veličiny, které nic nevypovídají o schopnostech a potřebách daných států. Troufnu si tvrdit, že Afghánistán skutečně není relevantní příklad. Země je od konce 70. let v občanské válce; nejde o moderní stát v námi používaném slova smyslu a nelze mluvit o tom, že by disponoval pokročilejším sociálním a zdravotním systémem. Přitom platí, že čím hlouběji půjdeme do předmoderní minulosti, tím spíše uvidíme, že se státy výdaji věnovaly daleko méně než dnes obyvatelstvu, ale armádě vždy. Takže procentuální podíl výdajů na obranu z celkového rozpočtu byl prostě větší.

Pokud jde o příklad Saúdské Arábie, je nutné podotknout, že příjmy z ropy jsou tak obrovské, že desetinu státního rozpočtu věnovaného na armádu bez problému unese a ještě zajistí pro své obyvatele nadstandardní blahobyt. K tomuto je třeba přičíst, že Saúdská Arábie má regionální ambice a zároveň není v žádném spojeneckém svazku. To vidíme každý den ve zprávách.

V souvislosti s příkladem Afghánistánu a Saúdské Arábie je důležité se podívat na příklad Československa a České republiky. Československo v čele s prezidentem Masarykem si velmi dobře uvědomovalo, že v roce 1918 tvrdě vydobytá nezávislost byla do značné míry výsledkem efektivní vojenské akce československých legií. Československá armáda existovala vlastně dříve než samotný stát. Obranné výdaje Československa v letech 1918–1933 ve smyslu jejich podílu na celkovém státním rozpočtu – to o čem vicepremiére Hamáček hovoří v případě Afghánistánu a Saúdské Arábie – byly v průměru na úrovni 14,8 %! Až na výjimku roku roku 1924 tento podíl nikdy neklesl pod 12 %. Je jistě pravda, že Československo nebylo v letech 1918–1933 tak sociálním státem, jako je dnes, ale i tak jde o klíčové údaje, v jejichž světle je zejména příklad Afghánistánu pro Česko nerelevantní. 

Pokud jde o samostatnou Českou republiku, podíl obranného rozpočtu na celkovém státním rozpočtu osciloval v letech 1993–2005 mezi 6–7 %. V té době odpovídal obranný rozpočet minimálně 2 % HDP. Tento podíl klesl na 3,5 % v letech 2013 a 2014, tehdy se dostal obranný rozpočet na 1 % HDP. Poté se zvýšil na hodnotu přes 4 %. Ano, dnešní ČR má řadu sociálních a zdravotních výdajů, takže relativní váha výdajů na obranu na celkovém státním rozpočtu bude nižší, než tomu bylo před sto lety. Nicméně je zřejmé, že minimální dostatečné výdaje na efektivní obranu by se měly pohybovat ve výši kolem 7 % z celkového nominálního státního rozpočtu. Odpovídá to i skutečnosti, že dnes jsme členy aliance, což je nejlevnější způsob efektivního zajištění obrany státu. Tento luxus Československo po roce 1918 nemělo.

Je nutné zopakovat, proč je laťka 2 % HDP pro obranný rozpočet tolik opakovaná a v NATO zdůrazňovaná. Existuje řada odborných studií, které prokazují, že za posledních 150 let platí, že stabilní financování armády v průměru neklesající pod 2 % HDP zajišťuje pro obranné účely dostatečně silnou a efektivní armádu. Výrazné odklonění se od tohoto trendu směrem dolu, což je případ ČR, znamená, že daný stát nebezpečně zaostává za technologickým pokrokem v obranné oblasti a není připraven efektivně zvládat hrozby. Přesně to řekl náčelník generálního štábu Opata. Jeho vystoupení coby z definice apolitického představitele je třeba brát jako zásadní potvrzení analýz a názorů obranných expertů, že situace je vážná. To jde přesně opačným směrem, než slova vicepremiéra Hamáčka.

Dalším Hamáčkovým argumentem je tvrzení, že jsme země, která má vyřešené vztahy se sousedy a nic jí nehrozí. To je velmi zavádějící prohlášení, které popírá alianční příslušnost. Řada našich spojenců by mohla být tímto výrokem velmi naštvaná a rozčarovaná. Naše hranice z hlediska obrany jsou totiž hranice Polska s ruským Kaliningradem či Baltských států s vlastním Ruskem. Operační prostor české armády začíná na těchto hranicích, nikoli na česko-polské či česko-slovenské hranici. Z hlediska protivzdušné obrany pak nejde jen o hrozbu států, které bezprostředně sousedí s NATO. Pokud toto vicepremiér ignoruje, pak podrývá jako člen vlády alianční solidaritu i vůči Česku. Je to jednoduché, jestliže významný člen jedné vlády v NATO explicitně ignoruje solidaritu vůči spojencům, pak spojencům dává důvod postupovat stejně vůči nám. To je podrývání samotné podstaty, na které je NATO založeno.

V závěrečné části komentáře vicepremiér klade rétorickou otázku, zda by nebylo lepší dát peníze do školství či ochrany před kybernetickými útoky, než tupě investovat 2 % HDP do obrany.

Stavění obranných výdajů do protikladu s výdaji na školství je nemístné. Tak problém nestojí. Zvláště v okamžiku, kdy se naše země těší nebývalé prosperitě a bohatství. Vláda která si zaslouží tento název, musí umět hledat řešení pro adekvátní zajištění obého. A argument „věnujme prostředky na řešení kybernetických útoků“ je paradoxně jen potvrzením, že je nutné navýšit obranný rozpočet. Proč? Rozvoj kybernetické obrany je totiž stále na startovní čáře, protože už více než čtyři roky nebyla schválena novela zákona o Vojenském zpravodajství, která má legislativně umožnit budování kybernetické obrany. Pokud bude v tomto volebním období přijata, pak návrh vicepremiéra Hamáčka zastropovat obranný rozpočet na úrovni 1,5 % HDP znamená, že na vybudování kybernetické obrany nebudou peníze. Tak jednoduché to je. 

O důsledcích zastropování obranného rozpočtu na úrovni 1,5 % HDP jsem již psal zde. Krátce řečeno, znamenalo by to zastavení rozvoje schopností české armády a úder českému obrannému průmyslu. Kde nejsou peníze, není nákup a následně ani kapitál na investice do vědy a výzkumu. Bez vědy a výzkumu nelze ve střednědobém a dlouhodobém horizontu i jen uvažovat o konkurenceschopnosti českých firem.

Předseda ČSSD Jan Hamáček je svým komentářem transparentně věrný předvolebnímu programu strany, který hovoří o dosažení 1,4 % HDP jako výše obranného rozpočtu. V tomto ohledu mu voliči nemohou nic vyčítat. Otázka zní, zda to odpovídá obranným zájmům a potřebám Česka. Strategické dokumenty jako Bezpečnostní strategie ČR nebo Koncepce výstavby AČR 2030 jasně uvádějí, že nikoli. ČSSD tyto dokumenty jako vládní strana schválila. Je srozumitelné, že vicepremiér Hamáček bojuje za zdroje pro sociálnědemkoratický program. Přehlíží ale, že v případě obrany jde o nadstranický bezpečnostní a obranný zájem České republiky.

 

SDÍLET

Billboard-bottom-1