Články odjinud

Havel vs. Zeman. Jeden zdi v novoročním projevu boural, druhý je staví. Komentář V. Dostála

Vánoční poselství Miloše Zemana komentoval leckdo, nemíním se k němu proto vracet. Podíval jsem se ale pro srovnání, s čím předstoupil před veřejnost český prezident ve stejný čas před dvaceti lety. Něco podobného je užitečné vždycky, nejen že si člověk uvědomí, kam se za dvacet let posunuly poměry, ale také – a možná především – jak si v nich počíná každý z nás. A taky jak se za tu dobu proměnil Hrad a pojetí prezidentské role. A je to pozoruhodný projev, Václav Havel v něm totiž varoval před tím, co mělo teprve propuknout a čemu v plné síle čelíme teprve dneska.

V úvodu svého novoročního projevu z 1. ledna 1999 připomněl, že se blíží desetileté výročí listopadové revoluce, v závěru se zase věnoval našemu vstupu do NATO a přípravám na vstup do Evropské unie. Všechno to jsou a byly zásadní milníky našich novodobých dějin, je proto pochopitelné, že je prezident tehdy reflektoval. Nechť každý posoudí, a je užitečné se nad tím zamyslet také ve světle toho, jak v posledních letech listopadové události ignoruje Miloš Zeman, jak vzdáleně zní tehdejší Havlova slova díků všem, kteří se nejen před Sametovou revolucí, ale také po ní zasloužili o svobodu a rozkvět hodnot, bez nichž se demokracie – jakkoli vratká – neobejde.

Každý ale nejspíš uzná, že třeba tato pasáž zní dneska jak slova z jiného vesmíru: „Obzvlášť rád bych poděkoval těm, kdo na půdě různých nevládních organizací či občanských iniciativ věcně mapují stav respektu k lidským právům v naší zemi, respektu k přírodě, ke krajině, k památkám, k živým tvorům; těm, kdo si uvědomují obecné souvislosti jevů, myslí i na vzdálená místa či vzdálenou budoucnost a odvážně překračují okruh všech dílčích, okamžitých a pomíjivých zájmů; a samozřejmě těm, kdo v různých nadacích či občanských sdruženích nenápadně a solidárně pomáhají svým bližním a přispívají tak ke vzniku skutečné občanské společnosti.“

Svěžím dojmem ale Havlův tehdejší projev působí ještě z jiného důvodu. Celá střední pasáž je totiž apelem, nebo spíš varováním. Havel se už tehdy obával toho, co označil za budování nových zdí mezi lidmi, etniky, národy. A varoval před bujením nacionalismu, rasismu, nesnášenlivosti. „Všimněte si: zbořili jsme sice už dávno velkou zeď, která nás oddělovala od demokratické Evropy, ale zároveň tolerujeme, že kolem nás a mezi námi zvolna a nenápadně vyrůstají zdi nové, o nic lepší než ty, které padly,“ upozorňoval Havel na začátku roku 1999. Co by asi tak řekl na to, kam jsme to dopracovali dneska?

„Tyto zdi nového druhu neoddělují od sebe jen jednotlivce či různé sociální skupiny,“ pokračoval tehdy Havel s tím, že ve varovně rostoucí míře oddělují také skupiny etnické. „Jednou přitom mají podobu nálady protiromské, jednou protiněmecké; jednou protiruské, jednou protiamerické; jednou protičernošské či protiarabské, jednou obecně protievropské. Ba objevuje se tu i zeď, o níž jsme si mysleli, že nemůže být už nikdy vztyčena, totiž zeď antisemitismu.“

Mnozí z nás jako by podle Havla dávali stále viditelněji průchod vlastnímu latentnímu rasismu či předstírali, že ho nevidí u jiných. A pokračuje: „Mnozí jako by zapomínali, že měřítkem kvality demokracie je poměr k menšině, a začali znovu věřit v historicky tak neblaze proslulou ideu ,práv většiny´; mnozí jako by se pokoušeli stovkami chytráckých argumentů zdůvodňovat sobě samým, proč je třeba relativizovat vlastní mravní imperativy; mnozí jako by opět nevěděli, že útok na svobodu jedněch ohrožuje svobodu všech.“

Skoro klasická úvaha Havla tím ale teprve začíná. Upozorňuje totiž, že to neúctou k lidským právům, rasismem a xenofobií zpravidla nekončí. Podivné zdi se podle něj totiž začínají od jisté doby vynořovat i v politice. „Opět tu máme barikády, mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. Ideál jedince, který se nestává sám sebou tím, že se uskutečňuje jako tvor společenský, ale jen či převážně tím, že se stará sám o sebe, jako by zaháněl tohoto jedince do jakési civilizační samoty, z níž mu posléze zbývá jediné východisko: mítinkový kolektivismus.“

Podle Havla je to pochopitelné: „Tam, kde je svéprávná a zdola vznikající účast na životě veřejném trvale přezírána a podceňována, vniká nutně do poloprázdného prostoru mezi občanem a státem to nejlevnější a nejnebezpečnější: svůdná nabídka příslušnosti ke stádu či smečce. Jaký politický prapor vlaje na tribuně, není už tak důležité. Ostatně jedním se tento prapor vyznačuje vždy: má velmi syté národní barvy. Neboť oč jiného se lze opřít tam, kde selže vlastní rozum i vlastní svědomí, než o něco tak bez zásluh daného, jako je vlastní národnost?“

„A tak se tu znovu,“ psal Havel před dvaceti lety, „hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství jako krátkozraká starost jen o tu část vesmíru, která začíná a končí zdí vlastního dvorku oddělující to, co je automaticky dobré, od toho, co je automaticky podezřelé.“ Je pikantní si tato slova připomínat právě dneska, obzvlášť pokud si je porovnáme s tím, co včera napsal na sociální sítě marketér Martin Jaroš. Údajně mluvil s někým z marketingového oddělení Andreje Babiše, a ten se mu svěřil, kterak mají z rozličných dat zjištěné, že v české společnosti momentálně není skoro žádná poptávka po hodnotách.

Ale zpět k Havlovi. Podle něj krize sebedůvěry, prozrazující se potřebou člověka potvrdit si svou skvělost důrazem na rozdíl mezi skupinou soukmenovců a všemi ostatními, vede nutně i ke krizi smyslu pro autentickou lidskou pospolitost a pro elementární pravidla slušného lidského soužití. „Z této krize,“ pokračuje Havel, „pak vyplývá i mnoho dalších nedobrých věcí, které dnes můžeme kolem sebe pozorovat, od apatického vztahu k zákonům přes lhostejnost k osudu souseda až po veselý rozkvět politického intrikánství; od falšování historie a tvorby účelových mýtů přes vytrvalou snahu ještě dál zatemňovat propojení ekonomiky s politikou až po pýchu zlodějů na ukradené milióny.“

Ani to ještě ale není všechno: „V prostředí plotů, dělících čar a nedůvěřivého či pohrdavého vztahu k jakékoli jinakosti bývají ovšem takové vlastnosti jako laskavost, vlídnost, nezištnost či bezelstná upřímnost předmětem tichého posměchu. Cynismu, kariérismu, závisti, zbabělosti a zlobě - zvlášť jsou-li zahaleny do svatouškovského hávu - se v něm naopak daří.“ Duch zdí může mít podle Havla nakonec jediný důsledek: nenápadné ochromení tak důležitých údů demokracie, jakými jsou princip občanské rovnosti, úcta k nezcizitelným lidským právům, vůle k soužití, respekt ke kulturní odlišnosti a svéprávné a odpovědné občanství.

Přesto Havel tehdy nepochyboval: Duchu zdí je třeba čelit. „Jsem přesvědčen, že to je v silách této společnosti. Stačí, když se ho nebudeme bát a když ho tak říkajíc obklíčíme svými lepšími vlastnostmi a začneme systematicky bořit po velkých zdech i zdi malé, které se pokouší tento duch stavět na vyprázdněných prostranstvích.“ Podle Havla běží o jediné: abychom v sobě obnovili či posílili chuť bojovat se zlem. Platilo to tehdy, ještě naléhavěji ta slova platí ale dnes. Neboť ten trend, ten je děsivý. A Babiš a jeho lidé, jak víme nejen od Jaroše, o tom ví a ke škodě nás všech s tím neblaze pracují.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna brzo ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Články odjinud