Íránský jaderný program pokračuje dál i přes atentát na jeho šéfa. Země ale nebude chtít ohrozit možná jednání s Bidenem

KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Atentát na šéfa íránského vojenského jaderného programu Mohsena Fahrizadeho zásadně neovlivní jeho pokračování, stejně jako zabití generála Sulejmaního nezastavilo zahraniční operace íránských revolučních gard. S jistotou však prohloubí pnutí v rámci Íránu, jak se pomstít za útoky Izraele a nakolik ustupovat nové americké administrativě v jednáních o obnovení jaderné dohody. 

Další z izraelských „likvidačních“ akcí v Íránu byla dle íránských Revolučních gard provedena robotem na dálku. Tato verze událostí je jistě pohodlnější vysvětlení jejich selhání ochránit ostře hlídaného Mohsena Fahrizadeho, jehož izraelský premiér označil za „otce vojenského jaderného programu“. Dle původní verze útok provedli „teroristé“ neboli agenti ve speciální zpravodajské operaci. 

Írán do svého jaderného programu investoval příliš mnoho prostředků a úsilí, aby jej mohlo zastavit odstranění jedné či vícero klíčových osob. Připomeňme, že jej zahájil už íránský šáh v 70. letech, také s vydatnou pomocí amerických a německých technologií a firem. A že jadernou zbraní disponuje nejen Izrael ale například i sousední Pákistán, země s podstatně menším vědeckým potenciálem.

Může tedy íránský vojenský jaderný program ještě něco skutečně zastavit? Optimisté stále spatřují rozdíl mezi íránským silovými složkami a takzvanými hardlinery na jedné straně a umírněnými pragmatiky jako současný prezident Ruhání na straně druhé. A právě mezi jejich kandidáty, které prolustruje Rada dohlížitelů, se chystá další ze střetů – červnové prezidentské volby. Ty sice íránský vládní systém zásadně nezmění, nově však upraví rovnováhu moci mezi dvěma hlavními tábory establishmentu.

Nejde o to, že by takzvaně umírnění v Íránu z principu nechtěli jadernou zbraň jako pojistku velmocenského statusu své země, s níž velmoci jako USA v posledních 40 letech často jednaly z pozice síly. Liší se ale v tom, jakou cenu jsou ochotni za ni platit a jak tvrdé sankce ochotni snášet. Tradičně však takzvaní režimní reformisté jako současný prezident či ministr zahraničí tahají v íránském systému za kratší konec. Silové složky, justici a velkou část ekonomiky ovládají konzervativci a Revoluční gardy pod dohledem Nejvyššího duchovního vůdce. Názor Alí Chameneího je často jazýčkem na vahách mezi oběma tábory, ostatně právě díky jejich rivalitě hraje roli konečného arbitra. V roce 2015 prokázal pragmatismus, když neblokoval uzavření i v Íránu kontroverzní jaderné dohody s USA a členy Rady bezpečnosti. Jak známo, Trumpova administrativa ji pak opustila, uvalila doposud nejrozsáhlejší sankce a provedla cílený atentát na asi nejvýznamnějšího vojenského představitele v zemi.   

Pozici reformistů v Íránu pravidelně ovlivňují opakované výkyvy americké politiky. Ta poslední dekádu osciluje mezi snahou o opatrné a podmíněné angažování, s cílem korigovat jeho jednání a posílit právě spíše proreformní síly (Obama, Biden), a nátlakovou politikou implikující snahu o změnu režimu. Konfliktní americko-íránské vztahy tak jednou či dvakrát za dekádu na chvíli naruší oteplení při příznivé politické konstelaci na obou stranách.

Poslední čtyři roky politiky „maximálního tlaku“ ze strany dosluhující americké administrativy sice nezastavily jaderný program, Írán ale výrazně ekonomicky oslabily a podle analytika Shervina Ghaffariho uvnitř země dále posílily postavení Revolučních gard. Ty řídí velké průmyslově-obchodní „nadace“ (bonyads), které těží ze subvencí, daňových úlev, vládních konexí a také kontrolují hranice a přístavy a tedy i dovoz, vývoz a pašování zboží. Naopak soukromý sektor, jako celek nacházející se v podřízeném postavení, ekonomické sankce silně poškozují. Nyní dosluhující prezident Rúhání, který nastupoval s vizí reforem k jeho posílení, charakterizoval postavení Revolučních gard v domácím hospodářství slovy: „odevzdali jsme ekonomiku ozbrojené moci, již se nikdo neodváží konkurovat“.  To platí dvojnásob v sankčním režimu a ve jménu obrany národní bezpečnosti.

Genocidu Arménů Turecko pořád tabuizuje. Stavělo by se Německo k holokaustu stejně, kdyby zcela neprohrálo?

Bidenova administrativa je v zásadě ochotna se vrátit k sice nedokonalé a kompromisní, ale přece jen dohodě o částečném omezení jaderného programu, kterou Írán dle Mezinárodní agentury pro jadernou energii dodržoval. I když „dohoda“ je něco, čemu Izrael prostě nevěří a nechce, aby miliardy dolarů z ropy posílily schopnost jaderný program tajně rozvíjet nebo směřovaly k podpoře jeho spojenců jako Hizballáh a Hamás. 

Snahou Izraele, a nyní nemluvíme jen o současném premiérovi, je nepřipustit zvyšování rizika a rozhodně nespoléhat na závazky a upřímnost Íránu, který dlouho popíral existenci některých jaderných zařízení. Vedle kybernetických útoků a lobbingu za ekonomické sankce se v posledních letech soustředí právě na atentáty na klíčové postavy a experty. 

Írán již slíbil odvetu za zabití Fahrizadeho, takže Izrael preventivně varoval své občany před rizikem odvetných útoků například v Emirátech, kam zvědaví Izraelci nyní po navázání diplomatických styků a přímého leteckého spojení míří. Na druhou stranu útoky na izraelské civilní cíle by zkomplikovaly návrat k diplomatickým jednáním a oslabily pozici Íránu jako „oběti“ Trumpovy politiky maximální izolace a tlaku. Konzervativci v Íránu sice podobně jako v roce 2015 argumentují, že proradné Americe nelze nikdy důvěřovat, na druhou stranu si řada z nich uvědomuje, že postavení režimu a země ohrožují především tvrdé sankce, nyní ještě umocněné covidovou recesí a poklesem světových cen ropy. Írán podobně jako řada jiných zemí požádal o „anticovid“ půjčku Mezinárodního měnového fondu ve výši pěti miliard dolarů. Její (ne)uvolnění bude signálem, zda se jednání někam hýbou.  

SDÍLET
sinfin.digital