Jak jsem chtěl jenom obyčejnou popelnici a založit firmu

 FOTO: Martin Pekárek / CNC / Profimedia

Vladimír Piskáček

14. 08. 2020 • 06:00
GLOSA VLADIMÍRA PISKÁČKA | Víte, co mají společného Bhútán, Tobago, Samoa, Srí Lanka, Rwanda, Slovensko, Uzbekistán, Jamajka, Sierra Leone a Mongolsko? Společně s dalšími 123 zeměmi patří mezi státy, kde je jednodušší začít podnikat než v Česku. Podle aktuálního reportu Světové banky je lehčí než u nás založit firmu ve 133 státech ze sledovaných 189. Pouze v 55 zemích – třeba na Vanuatu, v Ugandě či Svazijsku – je to ještě obtížnější. Víte, jak jsme na tom se stavebními povoleními a výstavbou? V Česku se staví snáze než ve 32 zemích světa. Ale hůře než ve 156 státech napříč kontinenty. To není ostuda, to je tragédie.

Právě jsem dostavěl dům na pozemku, kde – byť se nachází ve staré zástavbě – dosud nic nestálo. Díky tomu znám adresy značného množství úřadů, o kterých jsem netušil, že existují, i energetických monopolů, o kterých jsem si myslel, že již neexistují. A díky tomu jsem poměrně otrlý. 

Při kontaktu s úřadem apaticky a do puntíku plním pokyny, které by u někoho méně klidného a vyrovnaného mohly vyvolat bouřlivé reakce. Opakuji si větu, že ti úředníci za to nemohou, že dělají jen svou práci. Opakuji si, že pykám za to, jakých 200 lidí si každé čtyři roky (někdy častěji) volíme a snažím se být klidný a vlídný. 

Pointou každé stavby je tak banální věc jako vyřízení vlastní popelnice. Než dostavíte, tak vám ji nedají, a žít bez ní je poměrně nepraktické. Ale vyřídit popelnici, to není jen tak. Musíte to udělat osobně a jak jsem zjistil, i v tomto případě se vybavit sadou dokumentů. Vypravil jsem se tedy do pražského Škodova paláce s deskami v ruce. 

„Co chcete,“ zeptala se mě paní skrytá za okýnkem Pražských služeb určeného pro popelnice. 

„Popelnici,“ odpovídám s úsměvem.

„Občanku,“ rozehrává se dialog způsobem, který zná každý, kdo obíhá úřady. Mimochodem prostý povel „Občanku!“ bez náznaku jakéhokoli rozvinutí například o oslovení, sloveso či přívlastek je na úřadech snad povinný. Obvykle se zařazuje hned za „Co chcete?“ Jen v určitých případech – v institucích již vybavených počítači – bývá posunut až na třetí pozici. Tu první zabere dotaz „Jméno?“

Okénkem jsem odevzdal občanku a dozvěděl se další pokyn. „Výpis z katastru,“ ozvalo se. Podal jsem tedy i vytištěný výpis, který jsem si doma poctivě připravil. 

Nemá smysl řešit, proč musíte sami vyhledat váš pozemek v katastru, vytisknout to a předat oné dámě za okénkem, když má ona do téhož katastru také přístup a celé by to mohla udělat sama bez dalších papírů.

Někdo by dokonce mohl trvat na tom, že si objednává službu, za kterou bude platit peníze, a tak by čekal, že se k něm tak budou chovat. Někdo by se možná pozastavil i nad tím, proč máte u komerční služby, kterou si platíte, nějaké úřednici výpis z katastru vůbec ukazovat. Proč jí nestačí adresa a platba. Ale takový člověk nikdy nejednal s monopoly a neví o světě zhola nic. 

„Vy nemáte číslo popisné, tam je jen číslo parcely,“ ozvalo se opět okénko. 

„Mám, je to číslo 839.“

„Ale já ho tu nemám,“ trvalo na svém okénko. 

„Ale já ho mám tam,“ zavtipkoval jsem a hned jsem si uvědomil, jakou chybu jsem udělal. Ironie a humor na úřední jednání nepatří, a to za žádných okolností. To je pravidlo číslo jedna. 

 „Tak mi ukažte úřední potvrzení o přidělení čísla popisného,“ vyjelo na mě okénko o poznání ostřeji. 

„Prosím vás,“ oslovil jsem okénko opět pokorně, „já tady žádné úřední potvrzení nemám. Já bych chtěl objednat týdenní odvoz popelnice do naší ulice, číslo popisné 839. Moje nacionále máte z občanky, platit budu převodem nebo kartou,“ zkusil jsem to neutrálně, ale věcně.

„Když mi nepřinesete to potvrzení, žádnou popelnici vám nedám,“ uzavřelo okénko úřední jednání a vyplivlo moji občanku. 

Pokud jste nikdy nežádali o číslo popisné a kvůli tomu neobdrželi ani úřední rozhodnutí o jeho přidělení, je váš život pravděpodobně fádní a jednotvárný. 

To se dělá tak, že dáte dohromady všechny možné dokumenty, které jste během přípravy stavby a v jejím průběhu již předložili nejrůznějším úřadům, uděláte si balíček a odnesete ho na stavební odbor, konkrétně v pražské Zbraslavi. Tam se setkáte s paní, která má vaši ulici na starost a se kterou jste vyřizovali stavební povolení. Paní je milá, pamatuje si vás, ale dokumenty od vás nepřevezme. 

„To musíte dát do podatelny v Radotíně, oni mi to pošlou. A já to pak pošlu na magistrát,“ prozradí vám. 

Aha, tak nejdříve to budou posuzovat v Radotíně, podivíte se. 

„Ne, z té podatelny to půjde přímo mě,“ říká mezi dveřmi. To už vám nedá a zeptáte se jí, jestli si to přeci jen nemůže vzít. Větu, že to nedává přece žádný smysl neřeknete, ale máte ji na jazyku. 

„Ale vždyť je to jen kousek. Když to nebudete objíždět přes most, ale přejdete lávku přes Berounku, jste tam hned,“ zní rada z kategorie nevyžádaných.

Protože jste již zkušený stavebník, stále poměrně klidně a vyrovnaně jedete do Radotína, v podatelně vše odevzdáte a čekáte, až se úřední čas naplní. A za pouhé dva měsíce a kousek (pár dní z Radotína do Zbraslavi, 30 dní Zbraslav, 30 dní magistrát) vám přijde dopis, že máte takové a takové číslo popisné, jak má být podle předpisů velká tabulka na plotu a kde si ji máte nechat udělat. 

Vaší povinností poté, co papír obdržíte, je (kromě toho, že až vám pýcha dovolí, tak se opět vydáte do Škodova paláce, tentokrát vybavení tímto game changerem) navštívit katastrální úřad. Doklad by měl sloužit jako potvrzení a úřad by vás měl zapsat do katastru nemovitostí. Bez zápisu do katastru totiž neexistujete. 

Opět někdo naivní by si myslel, že když máte svoji červenou cedulku a jste dokonce v Google mapách, je to vyřešené. Nebo by nějakého neználka snad napadlo, že když už opravdu všechny dokumenty k domu opravdu všichni mají, tak je někdo (třeba ten 30denní magistrát, nebo stavební úřad, nebo paní za okýnkem Pražských služeb) s katastrálním úřadem vybaví a společně s tabulkou dostanete i zápis do katastru. Správně, ale tak to není.

Popelnici sice máte, už ji i vyvezli, ale vy si chcete ještě založit firmu a začít podnikat. A dokud katastrální úřad nepřesvědčíte, že tenhle papír je finální úřední rozhodnutí, že jste dům postavil podle pravidel, máte v Česku  s podnikáním utrum. Tedy v případě, že si nechcete pro sídlo firmy platit nějakou virtuální adresu a chcete aby vám veškerá pošta chodila domů. Pokud nejste v katastru, v Česku prostě podnikat nebudete. 

Nebude se s vámi bavit notář (respektive ani jeho asistentka), na živnostenském úřadě, kam se naivně vydáte, se vám také vysmějí. Čeká vás ještě banka, rejstříkový soud, znovu živnostenský úřad a pak znovu notář (jeho asistentka), a tam všude po vás ten zápis do katastru budou chtít. A vy jej nemáte z jednoduchého důvodu. Katastr požaduje ještě další papír, doklad o kolaudaci, který nemáte, protože podle zákona se domy, jako je váš, nekolaudují. To ale kobyliského úředníka nezajímá. Papír chce. 

„To víte, když se dělal nových stavební zákon, tak se kolaudace zrušila. Ale v zákoně o katastru pořád je a oni ji někdy chtějí. Ale my vám žádnou kolaudaci dělat prostě nebudeme, jednou je to zrušené, tak je to zrušené. Máte číslo popisné a to vám musí stačit,“ dozvíte se mezi dveřmi opět na úřadě ve Zbraslavi.

To však nezajímá ani notáře, ani paní na živnostňáku, ani bankéřku a soudce. Byl jste připravený na to, že založit firmu v Česku není žádná sranda, ale že vznik s. r. o. s jedním společníkem uvázne na katastrálním úřadu? 

Vzdal jsem to.

„Já myslel, že to dám, ale na tohle fakt nemám. Jak se kupují prázdné firmy?“ napsal jsem zcela vyčerpaný mému známému-právníkovi přes Whatsapp. 

„Daňovou, nebo nedaňovou?“ přišla mi odpověď. 

„To je jedno, hlavně ať je čistá,“ odepsal jsem mu. 

Už je to fajn. Zítra začnu podnikat a moc se na to těším. Kapitálu do startu sice nákupem firmy ubylo, pošta mi bude chodit jinam, ale entuziasmus mám stále. 

Ano, přečetl jsem si, že i v tak daleké zemi, jako je Nový Zéland, založíte firmu on-line během 15 minut. 

Ano, přečetl jsem si i o zemích, jako je Gruzie, Estonsko či Kanada, o tom, jak jednoduché je tam stavět a podnikat a jak stát občany v tom, aby byli ekonomicky soběstační, podporuje.
Ano, vím o tom, že založit firmu v Řecku je mnohonásobně jednodušší než v Česku. 

Je mi také jasné, že v Arménii, Bělorusku a v podstatě všech zemích světa, kde umí úředníci číst, dostanete stavební povolení řádově dříve než v Česku.

Tohle všechno já vím. Ale přesto zůstávám optimistou. Jen bych se přimluvil za drobnou změnu vládní strategie. Nešlo by současné zaklínadlo, jak se staneme zemí budoucnosti, na čas odložit? Jen na chvilku. A před tím, než budeme světovými premianty v inovacích, dokonalém „spin-off“ prostředí a líhní globálních start-upů, zajistit, abychom se třeba v obyčejném prostředí pro podnikání, jednoduchém a dovolatelném právu a výstavbě bytů a domů dostali na úroveň Arménie, Chile nebo Jamajky. To by bylo moc fajn. 

A pak, to je jasné. Šlápneme do toho a Česká republika bude COUNTRY FOR THE FUTURE!

SDÍLET