Jednou z událostí italského literárního podzimu 2018 bylo vydání knihy Antonia Scuratiho (*1969) „M. Il figlio del secolo“, jež vyšla po dvou letech, na podzim 2020, také v češtině pod názvem „Mussolini. Syn XX. století. Velký dokumentární román“. Strhující vnitropolitické drama z let 1919–1925 je nejen příběhem Duceho, ale také, a vlastně především, příběhem zrození italského fašismu, příběhem, který nanejvýš naléhavě promlouvá i k dnešku.
Popravdě řečeno se nadšení a superlativům na adresu autora, jež se v Itálii po vydání „dokumentárního románu“ zvedly, není co divit, a to hned z několika důvodů. Mussoliniho životopis je navzdory svému rozsahu (více než 700 stran) napsaný neobyčejně poutavě, až se mi skoro chce použít klišé o tom, že se „čte jedním dechem“. Scuratimu se od počátku daří vtáhnout čtenáře do „děje“, takže má po několika desítkách stránek pocit, jako by Itálii z přelomu desátých a dvacátých důvěrně znal. Musím říci, že jsem snad ještě nečetl, a to včetně odborné literatury, tak dokonalou, chirurgicky přesnou a chladnokrevnou „analýzu“ stavu země rozvrácené válkou, trpkou deziluzí z nenaplněných očekávání a nedodržených slibů spojenců, země rozbité hospodářskou krizí a jejími devastujícími sociálními důsledky, tj. vysokou nezaměstnaností a chronickou chudobou, vedoucími k prudkému vzestupu radikální levice, a navrch, docela logicky, země prožrané totální skepsí a nevyvratitelnou nedůvěrou vůči vládnoucím politickým a společenským elitám. Ano, přesně takto, jak ji Scurati popisuje, vypadala Itálie v době, kdy se – jako politická síla – rodil fašismus.
Přitažlivost Scuratiho „dokumentárního románu“ ale spočívá ještě v něčem jiném. Kromě vynikajícího „vykreslení“ prakticky všech důležitých událostí a protagonistů vnitropolitického dění v zemi (Benitem Mussolinim počínaje, přes básníka, válečného hrdinu a samozvaného poválečného vládce Fiume [Rijeky] Gabrielea d’Annunzia, vůdce italských futuristů a „věrozvěsta války“ Filippa Tommasa Marinettiho, až po komunistu Antonia Gramsciho či krále Viktora Emanuela III.) jsou integrální součástí textu také nesčetné citace z dobových novin a časopisů, z korespondence „hlavních hrdinů“, ze státních, policejních a soudních protokolů. Právě tyto ukázky zvyšují autenticitu knihy a výtečně doplňují autora; zejména strohá, neosobní řeč úředních dokumentů, kontrastující s vášnivou povahou samotného Mussoliniho a vlastně i s krajně vzrušenou „povahou doby“, má doslova elektrizující efekt. Totéž platí o dokonalé znalosti dobových i místních reálií, i díky ní je kniha nesmírně věrohodná a přesvědčivá.
