Jak se rodí fašismus. K novému Mussolinimu stačí překvapivě málo

Jednou z událostí italského literárního podzimu 2018 bylo vydání knihy Antonia Scuratiho (*1969) „M. Il figlio del secolo“, jež vyšla po dvou letech, na podzim 2020, také v češtině pod názvem „Mussolini. Syn XX. století. Velký dokumentární román“. Strhující vnitropolitické drama z let 1919–1925 je nejen příběhem Duceho, ale také, a vlastně především, příběhem zrození italského fašismu, příběhem, který nanejvýš naléhavě promlouvá i k dnešku.

Popravdě řečeno se nadšení a superlativům na adresu autora, jež se v Itálii po vydání „dokumentárního románu“ zvedly, není co divit, a to hned z několika důvodů. Mussoliniho životopis je navzdory svému rozsahu (více než 700 stran) napsaný neobyčejně poutavě, až se mi skoro chce použít klišé o tom, že se „čte jedním dechem“. Scuratimu se od počátku daří vtáhnout čtenáře do „děje“, takže má po několika desítkách stránek pocit, jako by Itálii z přelomu desátých a dvacátých důvěrně znal. Musím říci, že jsem snad ještě nečetl, a to včetně odborné literatury, tak dokonalou, chirurgicky přesnou a chladnokrevnou „analýzu“ stavu země rozvrácené válkou, trpkou deziluzí z nenaplněných očekávání a nedodržených slibů spojenců, země rozbité hospodářskou krizí a jejími devastujícími sociálními důsledky, tj. vysokou nezaměstnaností a chronickou chudobou, vedoucími k prudkému vzestupu radikální levice, a navrch, docela logicky, země prožrané totální skepsí a nevyvratitelnou nedůvěrou vůči vládnoucím politickým a společenským elitám. Ano, přesně takto, jak ji Scurati popisuje, vypadala Itálie v době, kdy se – jako politická síla – rodil fašismus.

Přitažlivost Scuratiho „dokumentárního románu“ ale spočívá ještě v něčem jiném. Kromě vynikajícího „vykreslení“ prakticky všech důležitých událostí a protagonistů vnitropolitického dění v zemi (Benitem Mussolinim počínaje, přes básníka, válečného hrdinu a samozvaného poválečného vládce Fiume [Rijeky] Gabrielea d’Annunzia, vůdce italských futuristů a „věrozvěsta války“ Filippa Tommasa Marinettiho, až po komunistu Antonia Gramsciho či krále Viktora Emanuela III.) jsou integrální součástí textu také nesčetné citace z dobových novin a časopisů, z korespondence „hlavních hrdinů“, ze státních, policejních a soudních protokolů. Právě tyto ukázky zvyšují autenticitu knihy a výtečně doplňují autora; zejména strohá, neosobní řeč úředních dokumentů, kontrastující s vášnivou povahou samotného Mussoliniho a vlastně i s krajně vzrušenou „povahou doby“, má doslova elektrizující efekt. Totéž platí o dokonalé znalosti dobových i místních reálií, i díky ní je kniha nesmírně věrohodná a přesvědčivá.

Tohle všechno by nepochybně stačilo samo o sobě k tomu, aby si Scuratiho dílo získalo velkou pozornost čtenářů a kritiky. Jenže! „Velký dokumentární román“, jakkoli má v názvu „syn XX. století“, je navíc také navýsost aktuální četbou, pokud jde o dnešek. Současná Evropa za sebou sice nemá zničující „velkou válku“, jakou byla ta z let 1914–1918, nýbrž, naopak, období bezprecedentní prosperity a blahobytu, což ale ve svém důsledku není o moc lepší zpráva, možná dokonce naopak. Velká část obyvatel západních zemí, včetně České republiky, zhýčkaná bohatstvím z předchozích let, se již nyní o to hůř potýká s důsledky ekonomického propadu, plynoucími z koronavirové pandemie, a to očekávaná a nevyhnutelná hospodářská krize ještě ani pořádně nezačala. 

Jak dalekosáhlé sociální a politické dopady bude mít, až propukne doopravdy, si lze zatím jen domýšlet, jedno ale víme určitě už dnes: nic pěkného to nebude. Připočteme-li k tomu dlouhodobě sílící nedůvěru nemalé části obyvatelstva v politický establishment, což se projevuje rostoucím počtem hlasů pro hnutí a strany, označované tu více, tu méně oprávněně jako populistické, pozvolnou ztrátu schopnosti identifikovat se velkými dějinnými výzvami a projekty, jako je například evropská integrace, a nástup progresivistické radikální levice, jejíž dravost, touha po moci a arogance rostou do té míry, že se stávají vážnou hrozbou západní civilizaci jako celku, je znepokojení více než na místě.

Alespoň u dvou výše zmíněných bodů bych se rád na chviličku zastavil podrobněji. Za prvé: Jednou z příčin, opakuji, aby mi nebylo špatně rozuměno a aby můj text nebyl záměrně dezinterpretován, jednou z několika důležitých příčin vzestupu fašismu na počátku dvacátých let v Itálii a na počátku třicátých let v Německu byla prudce sílící radikální levice, konkrétně komunistické hnutí. Vyšší vrstvy i velká část těch středních spatřovaly právě v něm hlavní hrozbu politickému a společenskému statu quo, a proto fašisty buď přímo „povolávali do svých služeb“ na jeho ochranu, nebo je alespoň tolerovali jako nástroj, jenž je měl zbavit hlavního nepřítele. Historie se samozřejmě nikdy přímo neopakuje a i ty nejtrefnější historické paralely jsou většinou nepřesné; o tom, že „zdivočelá levice“ přispěla ke vzestupu stran a hnutí na druhém pólu politického spektra, nicméně není pochyb. 

Když dnes nejeden levicový intelektuál a nejedno levicové médium útočí na některé pravicové politiky a označují je – většinou naprosto nepatřičně – za proto-fašisty či, in extremis, rovnou za fašisty (Viktor Orbán, Jarosław Kaczyński, Matteo Salvini, Marine Le Pen(ová), Boris Johnson, či, za oceánem, Donald Trump nebo Jair Bolsonaro, abych uvedl alespoň některé příklady), hrají si tak říkajíc s ohněm. Vzhledem k tomu, jak překotný a nevyzpytatelný je vývoj v mnoha částech dnešního světa, a vzhledem k tomu, jak velká je nenávist levicových radikálů vůči establishmentu i jejich snaha zničit jej, stejně jako celý systém označovaný jako kapitalistický, totiž nelze zcela vyloučit, že mohou nakonec uspět. Hlavními vítězi ale nemusí být oni, nýbrž „ti druzí“, již zmíněná radikální pravice, jež se může – alespoň dočasně – úspěšně prezentovat jako jediný možný „zachránce systému“ hroutícího se pod tlakem „rudých“ (či „rudozelených“ apod.). O tom, že se nejedná o žádné fantazírování, stačí, ohlédneme-li se do Německa z počátku třicátých let minulého století či do Itálie, o níž ve svém „dokumentárním románu“ píše Antonio Scoruti.

Takto se za války šířil nacismus a fašismus. Hitler ovládl skoro celou Evropu

Za druhé: Hrozba, o které píšu, je dnes o to vážnější, že je z nemalé části naplněna i další důležitá podmínka k tomu, aby fašismus v té či oné formě uspěl – již rovněž uvedená nedůvěra vůči politickému establishmentu. Právě to je podle mého názoru vůbec největší nebezpečí, jež dnešní západní civilizaci, dnešnímu západnímu světu včetně České republiky hrozí. Frustrace velké části elektorátu se doposud projevuje spíše tím, že v časech, kdy z politiky pozvolna mizí střet mezi tradiční „klasickou levicí“ a „klasickou pravicí“, nezřídka ve velkém volí obtížně zařaditelné strany či hnutí s více či méně populistickým programem, případně se přiklání k radikální levici „nového typu“, jež nazývá jinak než komunistická či (neo)marxistická, aby tuto (ve své podstatě nezpochybnitelnou) skutečnost zakryla. To ale neznamená, že za nějaký čas, za rok, za dva může volit docela jinak.

V této dějinné situaci, jež by si přirozeně zasluhovala mnohem delší a propracovanější analýzu, než na jakou mám na tomto místě prostor, tj. v situaci, kdy stále více lidí vnímá svoje postavení jako horší než dříve či přímo jako špatné anebo dokonce jako beznadějné, v této době nenápadného, avšak pod povrchem již dobře rozpoznatelného rozpadávání se mnoha důležitých struktur západní společnosti se totiž může poměrně snadno stát, že se v té či oné evropské zemi (nebo i za oceánem) objeví charismatický a přitom, na první pohled kultivovaný „vůdce“, schopný strhnout davy podobným způsobem, jakým to před stoletím udělal Benito Mussolini v Itálii a po něm někteří další.

Myslíte si, že přeháním? Mýlíte se, dnešní „doba covidová“ a hlavně „doba post-covidová“, která všechny výše jen ve stručnosti zmíněné problémy Západu pravděpodobně dále prudce prohloubí, je, respektive bude k něčemu takovému přímo „zralá“, věřte mi. O tom, jak (relativně) snadno se může na našem „starém dobrém civilizovaném kontinentě“ zrodit fašismus (anebo komunismus, jedno jako druhé) se ostatně můžete přesvědčit, přečtete-li si skvělý „dokumentární román“ Antonia Scuratiho „Mussolini. Syn XX. století“. Stane-li se tak či nestane, závisí do značné míry nejen na chování politických elit, ale i na jednání mnoha z nás.  

SDÍLET
sinfin.digital