Jarosław a Lech Kaczyńští: Dva polští bratři a osud jednoho národa

Martin Kovář

19. 06. 2020 • 20:00

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Nejen Česká republika, Velká Británie či Spojené státy americké, ale i země našich severních sousedů, Polsko, je rozpolcené jako snad nikdy v historii, zcela jistě nejvíc od pádu komunismu z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Obě dvě hlavní politická seskupení, vládní Právo a spravedlnost (PiS) a opoziční Občanská platforma (OP), v současné době mobilizují své voliče před prezidentskými volbami, odloženými kvůli koronavirové pandemii na 28. června 2020, kdy se bude konat jejich první kolo. Hlavními favority volby, kterou obě strany prezentují jako „boj o všechno“, jsou stávající hlava státu Andrzej Duda (PiS) a primátor Varšavy Rafał Trzaskowski (OP).  

Pro situaci, jež v Polsku nejen v souvislosti s prezidentskou volbou panuje, je poměrně příznačná nedávná pseudoaféra, jejímž protagonistou byl sám Andrzej Duda, který na jednom z předvolebních mítinků přirovnal „ideologii LGBT+“ k „indoktrinaci dětí z doby komunismu“, a aby nikdo neměl nejmenší pochybnosti o tom, jak to myslí, označil ji za „neobolševickou“. Reakce těch, kteří se výrokem cítili dotčeni, včetně „varšavské kavárny“ a části „bruselských elit“, byla podle očekávání bouřlivá.

Dudovi ale výroky tohoto typu nemohou v kampani za znovuzvolení příliš uškodit, proto je koneckonců také opakovaně (více či méně zastřeně) říká. Polská společnost je z velké části konzervativní; dokonce i mnozí polští liberálové jsou od progresivistického liberálního tábora v jiných zemích zřetelně napravo. Duda se navíc brání, je-li vůbec toto slovo možné použít, že jeho výroky byly vytrženy z kontextu a že pouze reagoval na stále rostoucí agresivitu výše zmíněné komunity a jejích stoupenců, mimo jiné na tzv. „duhovou diskotéku“, která svoji „ideologii“, jak říká, provokativně propagovala přímo před prezidentským palácem.

Je-li už řeč o nadcházejících volbách hlavy státu, je současně třeba říci, že Andrzej Duda je sice úřadujícím polským prezidentem i staronovým kandidátem PiS na tuto funkci, není nicméně šéfem strany, ani jejím hlavním ideologem. Tím zůstává i nadále Jarosław Kaczyński, bývalý polský premiér (v letech 2006–2007) a bratr prezidenta Lecha Kaczyńského (v letech 2005–2010), muž, stojící zdánlivě v ústraní, „za oponou“; ve skutečnosti je to ale právě on, kdo po dvojím vítězství v parlamentních volbách (v letech 2015 a 2019) v sousedním Polsku fakticky vládne. Vzhledem k tomu, že včera uplynulo jednašedesát let od narození obou bratrů (jednovaječných dvojčat) Kaczyńských, pojďme se při této příležitosti podívat na jejich životní a politické osudy podrobněji.

Narodili se, jak jsem již naznačil, 18. června 1949, tedy poměrně krátce po skončení druhé světové války, v rodině příslušníka Zemské armády (Armia Krajowa) a účastníka Varšavského povstání. „Nejzajímavějším“ příběhem z jejich (v dobrém slova smyslu) „obyčejného“ dětství je to, že si zahráli hlavní role v celkem známém filmu „O dvou, kteří ukradli Měsíc“ (O dwóch takich, co ukradli księżyc) podle románu Kornela Makuszyńského. Jako mladí muži vystudovali práva; Jaroslaw se poté stal vědeckým pracovníkem v Ústavu vědecké politiky a vysokého školství a na pobočce Varšavské univerzity v Białystoku, Lech se habilitoval a následně byl jmenován profesorem na Gdaňské a Varšavské univerzitě. Relativně poklidná akademická kariéra jim nicméně nebyla souzena.

V sedmdesátých letech se oba zapojili do opozičních politických struktur, z nichž v roce 1980 vznikla silná odborová organizace Solidarita (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“), působili rovněž ve Výboru na ochranu dělníků (Komitet obrony Robotników [KOR], respektive Komitet samoobrany Społecznej [KSS – KOR]), tj. v hnutích, která po deseti letech rozhodujícím způsobem přispěla k pádu komunismu v zemi a k jeho erozi v celém sovětském bloku. Kaczyńští úzce spolupracovali s vůdcem opozice Lechem Wałęsou, podíleli se na jednáních o vzniku první nekomunistické vlády ve střední a jihovýchodní Evropě, v jejímž čele posléze stanul prominentní intelektuál Solidarity Tadeusz Mazowiecki; v době Wałęsova prezidentství mu byli jistou dobu velmi nablízku (Jaroslaw jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, Lech coby jeho bezpečnostní poradce). Po rozchodu s Wałęsou působili v různých politických seskupeních (mimo jiné jako poslanci Sejmu i senátoři), to „pravé místo“ v nejvyšší politice si ale stále hledali.

Klíčový zlom přišel v roce 2001, kdy založili zmíněnou sociálně konzervativní stranu Právo a spravedlnost a ještě v témže roce s ní pronikli do parlamentu. Jejím prvním předsedou se stal Lech; poté, co jej v roce 2003 zvolili primátorem Varšavy (který, jenom tak mimochodem a v souvislosti s úvodem tohoto článku, v letech 2004 a 2005 zakázal tzv. Průvody rovnosti, pořádané hnutím LGBT+), převzal předsednický post Jaroslaw. V roce 2005 PiS poprvé vyhrála všeobecné volby. Premiérem se ale nestal nikdo z Kaczyńských, nýbrž Kazimierz Marcinkiewicz – Lech totiž toužil po prezidentském postu a Jaroslaw se neucházel o ten premiérský, aby jim veřejnost nemohla vytýkat „kumulací funkcí“. Nakonec ovšem úřadu premiéra stejně „neunikl“, po demisi Marcinkiewicze v roce 2006 Lech, jenž prezidentské volby v roce 2005 vyhrál, jmenoval do čela vlády právě jeho. V předčasných volbách v roce 2007 PiS o moc přišla a čekalo ji dlouhých osm let v opozici; v čele kabinetu stál v té době (2007–2014) Donald Tusk z Občanské platformy, budoucí předseda Evropské rady (2014–2019).

Ještě před druhou porážkou PiS v parlamentních volbách (z roku 2011) potkala celé Polsko, výše zmíněnou politickou stranu i rodinu Kaczyńských obrovská tragédie. Prezident Lech s dalšími čelnými představiteli státu včetně armády zahynul 10. dubna 2010 při neštěstí u Smolenska, když letěl uctít památku Poláků, zavražděných sovětskou NKVD během tzv. Katyňského masakru (Zbrodnia katyńska). Skutečnost, že Poláci přišli o své elity v čele s prezidentem republiky právě v souvislosti s katyňským zločinem, navíc na území Ruské federace, vyvolala celonárodní smutek i hněv a také zlověstné spekulace o „ruské vině“, které zcela nevyvrátila ani podrobná šetření tragédie.

Rodina Kaczyńských se nenechala nepřízní osudu zlomit a Jaroslaw se ihned zapojil do prezidentských voleb. V roce 2010 se sice ještě vítězství nedočkal, když těsně prohrál s Bronisławem Komorowským, v roce 2015 už ale jeho PiS triumfovala ve volbách do parlamentu a stala se dominantní politickou formací v zemi, což potvrdily i výsledky voleb v roce 2019. Jarosław Kaczyński se ani tentokrát premiérského křesla neujal a zůstal „pouhým“ poslancem Sejmu; nikdo příčetný ale nepochybuje o tom, jak jsem již řekl, že skutečným vládcem Polska posledních let je právě on.

Jaké by Polsko bratrů Kaczyńských (píšu schválně bratrů, neboť Jarosław ve všech ohledech spolu-naplňuje vize zesnulého prezidenta Lecha) mělo být? A jaké už dneska z nemalé části je? Jak je vnímat? Záleží na úhlu pohledu, přirozeně. Zatímco Jarosław Kaczyński mluví v souvislosti s politickým programem PiS především o návratu k polskému tradicionalismu, o důsledném odpoutání se od komunistické a postkomunistické minulosti, o úzkém, historickém sepětí národa s katolickou církví, s níž se shoduje v názoru na řadu otázek (odpor vůči registrovanému partnerství homosexuálů, zákaz interrupce, zákaz eutanázie atd.), stejně jako o boji proti korupci (to vše ruku v ruce se štědrou sociální politikou a se silnou rolí státu ve společnosti obecně), odpůrci kritizují PiS za populismus, nacionalismus, porušování hodnot Evropské unie, primárně v souvislosti s údajným tažením proti nezávislosti soudů (tzv. „náhubkovým zákonem“, „umožňujícím pokutovat či propustit soudce, kteří kritizují vládní kroky proti justici, nebo se angažují v dalších, nespecifikovaných politických aktivitách“, jak napsal The Washington Post) a médií, jež se vládní strana snaží podle nich dostat pod kontrolu.

Polským i evropským liberálům je trnem v oku též přístup PiS k sexuálním a dalším menšinám, k otázce přerozdělování uprchlíků v rámci EU atd. Čas od času se dokonce objeví otázka ohledně setrvání Polska v Evropské unii, poslední vývoj ale ukazuje, že si Jarosław Kaczyński a PiS jsou velmi dobře vědomi prospěchu, který jejich zemi může z EU plynout a chovají se podle toho, tj. pragmaticky a racionálně, je-li to třeba (například při rozdělování finančních prostředků).

„Pražská kavárna“ vidí Polsko bratrů Kaczyńských, tak jako mnoho dalších věcí a složitých problémů, zjednodušeně, výhradně svojí „neomylnou“ optikou, tj. jako populistické, nacionalistické až xenofobní, „nemoderní“ a „neevropské“ v tom smyslu, jak těmto slovům rozumí právě ona a jak jim musí rozumět každý, kdo rok co rok s nadšením vyráží na festival Prague Pride. Žádnou náhodou není ani to, že se jedna z demonstrací spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře v letošním roce nesla pod heslem „Nechceme jít cestou Polska a Maďarska“, což bylo nepřijatelné i pro některé vůdce české politické opozice (například pro šéfa ODS Petra Fialu), kteří se jinak snaží Minářovy aktivisty nedráždit a spíše s nimi spolupracovat.

Mně osobně při kritice stávajících polských poměrů vadí zejména despekt vůči polským voličům, přezíravé věty typu „Tohle (míněna vláda PiS) si mohou zvolit jen Poláci…“ atd. Ponechám-li stranou, že taková nadutost není na místě apriori, rád bych připomněl, že Jarosława Kaczyńského přivedl opakovaně k moci tentýž elektorát, který předtím dvakrát zvolil Tuskovu Občanskou platformu; tehdy se ovšem těm samým Polákům dostávalo z Prahy i z Bruselu takřka výhradně pochvalných slov…

Smířit se s tím, že kromě „Tuskova“ či „Trzaskowskiho Polska“ je tu i „Kaczyńského Polsko“, jež je dnes dokonce silnější než to první, zkrátka není pro mnoho lidí – nejen v Praze a v Bruselu – snadné. Oba bratři, zesnulý Lech i na vrcholu moci jsoucí Jarosław, jsou nicméně, ať se to jejich kritikům líbí či nikoli, v posledním půlstoletí velmi úzce, bytostně spjatí s osudem této čtyřicetimilionové země, stejně jako s ní byli spjati komunističtí či postkomunističtí předáci Wojciech Jaruzelski (1923–2014) a Aleksander Kwaśnievski (*1954), jako, řečeno s mým milovaným Andrzejem Wajdou, s ní byl spjat „muž ze železa“ Lech Wałęsa (*1943), jako proevropský Donald Tusk (*1957) či jako kultivovaní katoličtí konzervativci typu expremiéra Tadeusze Mazowieckého (1927–2013). Akceptovat tuto skutečnost je to nejlepší, co můžeme ve vztahu k našim sousedům Polákům udělat.

SDÍLET