Schmarcz: „Díky za všechny ty ryby.“ Rozvod Británie a EU bolí a bolet bude

Martin Schmarcz

18. 06. 2020 • 21:30

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Jednání Evropy s Británií o budoucích obchodních vztazích zamrzly. Nemůže za to koronavirus jako spíše fakt, že brexit nastavil emocionální blok, s nímž racionální argumenty nemohou hnout. A EU by se o to snad ani neměla pokoušet. O ekonomiku nejde, důvody k odchodu ostrovního království byly ryze politické a zahrnují i nechuť ke společnému trhu. Rozbitý vztah nelze jen tak slepit. 

Evropská unie se tvrdohlavě snaží, aby Johnsonova vláda mimo jiné přistoupila na právo evropských rybářů dál lovit v britských vodách výměnou za privilegovaný přístup na vnitřní trh unie. To nemůže vyjít. Kromě odmítání platit do rozpočtu EU a respektovat rozsudky Evropského soudního dvora stálo hlasování „leave“ na odporu k polským instalatérům, českým sestřičkám, ale také k francouzským a španělským rybářům. Konzervativní kabinet musí tuto negativní emoci brát v potaz, jinak riskuje, že naštve voliče.

Boris Johnson, který sám byl výraznou tváří brexitové kampaně, stále opakuje, že nestojí ani o norský, ani o švýcarský model, ani o celní unii a chce mít s EU pouhou dohodu o volném obchodu po vzoru Kanady. Můžeme kroutit hlavou, proč pro Brity není přijatelné, co je přijatelné pro tradičně hrdé a suverénní Švýcary, a raději prodělají, než by měli s unií obdobnou dohodu, která by jim de facto zachovala účast na vnitřním trhu. Ale nic naplat. Rozvod je rozvod a rozumové argumenty nejsou v takové situaci vždy relevantní.

Iracionalita je hlavním rizikem referend. Špatný zákon lze změnit, vládní chyby napravit, ale jakmile rozhodne lid, a to jakkoli, politici jsou jeho vůlí v podstatě napořád vázáni. Připomeňme rakouské referendum o jádru z roku 1978, které také dopadlo velmi těsně, nicméně nastavilo nepřekročitelný status quo nutící všechny vídeňské vlády napadat výstavbu jaderných bloků i za hranicemi země. Jako Kurz nemůže kývnout na dostavbu Dukovan, Johnson si nemůže dovolit hodit přes palubu britské rybáře. Ostatně on ani nechce.

Je samozřejmě mrzuté, že Britové nechtějí u svých břehů vidět španělské a francouzské lodě lovící slanečky. Ale koneckonců si jen nechávají, co je jejich, a nechtějí nic z našeho. Rakušané nám mluví do našich věcí a mají spolu s Němci velký podíl na diskriminaci jádra v EU. Sám bych radši, aby Spojené království přijalo dohody o vnitřním trhu a jeho čtyřech základních svobodách stejně jako Švýcaři, na čemž by vydělaly obě strany, ale nikoho nelze nutit do vztahu, o který nestojí.

Jednání se samozřejmě zdaleka neomezují jen na práva rybolovu, jsou daleko komplexnější. Ale jde o srozumitelný příklad, na němž lze ilustrovat, proč se zasekávají. Výměnný obchod, kdy se jedna země vzdá části své suverenity, aby si ji naopak rozšířila a získala profit v jiných oblastech, může fungovat jen v případě, že nejde o emocionální záležitost. Polopatě řečeno, tak jako rakouští politici musí stůj co stůj prosazovat tezi „žádné jádro“, ti britští jsou povinni umanutě opakovat „žádné ryby“.

Pokud jde o ty slanečky, pak ani v unii nepanuje moc velké přesvědčení, že by jednání s Británií měla zkrachovat kvůli pár rybářům, kteří se odmítají obejít bez albionských vod. Za což by samozřejmě ostatní museli zaplatit v ústupcích Britům jinde. Volný obchod pro všechny má daleko větší cenu než privilegia pro vybrané. Potíž je, že ostrovní království na dohodu o společném trhu odmítá přistoupit i tak, neboť, jak bylo řečeno, odpor k volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu také patří k brexitářskému resentimentu.

Pro Českou republiku je důležité, aby Velká Británie znovu nezavedla cla, která pro nás platila před vstupem do EU. Zejména se to týká automobilů. Nejjednodušší by bylo, kdyby Britové stejně jako Švýcaři přistoupili na již hotové smlouvy o Evropském hospodářském prostoru. Jenomže vůle Borise Johnsona k takovému kroku je zatím nulová. Nepohnuli jsme se nikam a zároveň se obě strany shodly, že přechodné období, po které se obchod řídí pravidly unijního trhu, skončí ke konci roku a nebude se prodlužovat.

Pro nás jsou to velmi špatné zprávy. Než nás přijali do Evropské unie, měli jsme s Velkou Británií sině zápornou obchodní bilanci. Dnes jsme v plusu zhruba 140 miliard korun a ostrovní království je pro nás pátým největším exportním trhem, zdaleka významnějším než třeba Rusko a Čína dohromady. Pokud se vyjednavači rozumně nedohodnou, na což to zatím bohužel nevypadá, budeme spolu s Němci patřit mezi hlavní poškozené. Pár ryb je úplné nic proti tomu, kolik může ztratit samotná Škoda Auto.

Dohoda typu té kanadské je komplikovaná, je třeba vše vyjednat položku po položce. A třeba cla na automobily se dle ní zruší až po pěti letech. Jenomže u Kanady nás to tolik netrápí. Pro nás jde o daleko menší trh a dohoda vzájemný byznys perspektivně ulehčí, zatímco v případě Velké Británie půjde v každém případě o ztížení. Jenomže Johnson i evropský vyjednavač Michel Barnier se tváří neústupně. Nedojde-li k zázračnému průlomu (což se stát může), máme od Nového roku, kdy končí přechodné období, velký problém.

Brexitový zádrhel pro volný obchod je po koronaviru další rána pro evropskou i ostrovní ekonomiku. Spojené království může celkově ztratit více, ale Česko na tom bude daleko hůře než jiné země EU. Jenomže s tím nejde moc dělat. Britové se rozhodli pro rozvod nejen od lože, ale zjevně i od stolu, a Johnson určitě nehodlá jít proti vůli většiny lidí vyjádřené v referendu. Na rozloučenou si můžeme spolu s delfíny ze Stopařova průvodce po galaxii zazpívat „sbohem a díky za všechny ryby“. Ale ten rozchod bude setsakra drahý.

SDÍLET