KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) představil novou strategii rodinné politiky do roku 2030, v níž by měla být rodina základním stavebním prvkem společnosti a plán péče státu o občany má zahrnovat „celý životní cyklus od narození po úmrtí“. Mezi mnoha jinými je součástí ministerské strategie i „ambice růstu porodnosti, která by v ideálním případě měla být dvě děti na jednu ženu“. Jasně se ukazuje, že v dobách krize stát využívá každé skulinky k tomu, aby posílil své pravomoci a šíři záběru určeného k přerozdělování.
Ministrovi a jeho úřadu se v jistém smyslu nelze divit, že v dnešní ekonomicky pohnuté době přicházejí s maximalistickou vizí, která zahrnuje plány na univerzální podporu všech a vždy. Republika se nachází uprostřed krize, v níž neroste ekonomika, nerostou platy, ale zato od předloňského podzimu roste inflace bezprecedentně rekordním tempem, když se už delší dobu drží u 17 procent (meziročně). Lidé přicházejí o reálnou hodnotu platů i hodnotu svých úspor. Chabou náplastí je fakt, že se nezaměstnanost v Česku drží na nejnižší úrovni v celé EU.
Tak či tak je markantní zvyšování akcentu politické reprezentace na sociální politiku a na všeobjímající péči státu smutným důkazem toho, že Česko nevzkvétá. Občané chudnou, přičemž toto relativní (v průměru chápané) snižování životní úrovně se rodilo v mnoha posledních letech, ať v důsledku regulací EU, kvantitativního uvolňování, nepřiměřeně velkorysé rozdávačné politiky Andreje Babiše v době covidu s následkem obrovských rozpočtových deficitů jako spouštěče inflace; nemluvě o důsledcích Green Dealu a nově o směsici negativních válečných dopadů. Není pak divu, že v situaci, kterou v jádru nezavinilo ani ministerstvo práce, ani Fialova vláda, se v Jurečkově resortu rodí ideje na ještě komplexnější plány sociální péče o obyvatele.
