KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | To, co se dalo už nějakou dobu čekat, opravdu přišlo: Americká armáda opouští po dvaceti letech válčení proti bojovníkům z organizace Al Káida a hnutí Tálibán Afghánistán. Není to zdaleka poprvé, kdy některá ze světových velmocí podobným způsobem rezignovala na své cíle – stačí si připomenout odchod Francouzů z Indočíny v padesátých letech minulého století či odchod Američanů z Vietnamu o dvě dekády později. Jakkoli se jedná o v lecčems rozdílné příběhy, které lze komplexně jen těžko srovnávat, něco společného přece jen mají.
Začněme ale aktuálně, Amerikou. Hned na úvod jedna důležitá poznámka: Těm, kteří rozhodnutí současné vlády odejít z Afghánistánu (původně k 11. září, nyní zřejmě už k 31. srpnu letošního roku) více či méně ostře kritizují a nasazují demokratickému prezidentovi Joeu Bidenovi psí hlavu, bych rád připomněl, že jeho předchůdce, republikán Donald Trump, chtěl učinit totéž dokonce mnohem rázněji a nejpozději k 1. květnu 2021. Ať už by termín dodržel či nikoli, jeho odhodlání odejít bylo zjevné a není příliš pravděpodobné, že by se na něm v případě jeho setrvání v Bílém domě něco změnilo. Tolik tak říkajíc pro pořádek.
A teď už přímo k věci. Bidenovo rozhodnutí má jistou logiku, ne že ne. Již zmíněná Al Káida není pro USA v současné době prakticky vůbec nebezpečná, její někdejší vůdce, stratég a hlavní iniciátor „11. září“ (tj. útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon z 11. září 2001) Usáma bin Ládin je více než deset let mrtev, a hnutí Tálibán utrpělo těžké rány.
Válka, respektive udržování početného kontingentu vojáků v Afghánistánu je navíc finančně nesmírně nákladná a její cíle většinu americké veřejnosti, popravdě řečeno, příliš nezajímají – na rozdíl od dokončení „boje proti koronavirové pandemii“, řešení ekonomické situace doma, problémů spojených se zdravotnictvím, s nelegálními imigranty atd. Ze všech těchto důvodů se Bidenovi a jeho ministrovi zahraničních věcí Anthonymu Blinkenovi není co divit.
Není se jim co divit tím spíš, že Washington musí čelit celé řadě jiných, velmi nebezpečných výzev. Na první místě je to osudový střet s Čínou, jenž je sice prozatím „pouze“ ideologické/světonázorové a ekonomické povahy, ale který rychle přerůstá v novou „studenou válku“ a má potenciál přerůst ve válku „zatraceně horkou“ se vším, co to znamená. Setkání vysokých představitelů obou zemí v aljašském Anchorage v březnu letošního roku a následný vývoj jasně ukázaly, respektive ukazují, že tato „temná vize“ není žádná science fiction, nýbrž nepříjemná realita.
