Kočner a Nagyová aneb Česko-slovenské specifikum: dopady kriminalizace politiky

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Česko a Slovensko mají kromě mnoha jiného společnou jednu věc. V obou zemích padly vlády v důsledku kriminálních kauz. Na místě je přitom nejvyšší opatrnost. Od vznešené touhy po spravedlnosti lze snadno sklouznout ke kriminalizaci politiky. A demokracie je příliš cenná hodnota, než abychom ji obětovali emocím.

Jedna věc je politická zodpovědnost a ta je nesporná: Petr Nečas ani Robert Fico se nemohou vykroutit z dopadů svých rozhodnutí. Bývalý český premiér z toho, jak velkou moc svěřil do rukou Jany Nagyové, ačkoli byl dlouhodobě varován před neblahými důsledky. Expředseda slovenské vlády se zase nedokázal vypořádat s mafiemi, které významně ovlivňují nejen ekonomický, ale i veřejný život u našich sousedů. Ale ani jeden se zjevně nedopustil spektakulárních činů, z nichž byli veřejně nařčeni, což předznamenalo jejich pád.

Tím nemá být řečeno, že si třeba oba nezasloužili padnout a že by k tomu tak jako tak nedošlo kvůli něčemu jinému. Jen to, že v obou zemích podobu demokracie zásadně ovlivnila nepodložená kriminální nařčení, ze kterých minimálně v Česku po letech příliš nezbylo. Motto “vinní nebo nevinní, stejně měli jít,” snad může být i formálně pravdivé, ale pro obsah demokracie je zničující. Mnozí ovšem tuto optiku odmítají přijmout. Prostě považují Fica a Nečase za mizerné premiéry a vítají, že padli, aniž by kriticky zhodnotili, jakým způsobem.

Neústavní změna vlády se nazývá puč. Se zločiny Nagyové to nesouvisí

Nejde však o ty dva, ale o neblahé důsledky, jaké taková kriminalizace politiky obecně má pro nás jako pro společnost. Ostatně, jak to všechno dopadlo? V Česku proběhl takřka puč, kdy padla nejen jedna vláda, ale moc na půl roku převzal neústavním způsobem prezident, který nerespektoval výsledek svobodných voleb, dosadil si vlastní kabinet a uvedl do pohybu děje, jejichž důsledky pociťujeme dodnes. Na Slovensku neustále živená hysterie nakonec přivedla k vládě netransparentní slepenec, v němž prim hrají populisté a egomaniaci a všemu šéfuje Igor Matovič, slovenská obdoba Andreje Babiše.

Takže si to shrňme: Na Slovensku i v Česku padly vlády na základě nepravdivých obvinění a vzhledem k tomu, jak šel politický vývoj dál, lze sotva říci, že šlo o změnu k lepšímu. Jistě to neznamená, že nespokojenost s politikou v obou zemích nebyla reálná a oprávněná, ale ona podezření znemožnila hledání lepšího řešení. Zpětně dobře vidíme, jak zásadně podobu demokracie ovlivní, když do ní zasáhne zájem kriminalizovat politiku.

Kauza Kuciak a osvobozený Kočner: V Česku bychom verdikt museli přijmout, na Slovensku je to složitější

Můžeme mít legitimní důvody nevěřit politikům, stejně jako policistům, státním zástupcům a soudcům. Ale svobodná společnost nestojí na konkrétních osobách a už vůbec ne na naší víře v ně. Stojí na aktivním prosazování a obraně určitých obecných hodnot. Parlamentní demokracie je jednou z nich, nezávislost justice druhou, kritické myšlení třetí. O podobě vlády nesmějí rozhodovat policejní plukovníci, o spravedlivosti rozsudků politici a o našich rozhodnutích předsudky.

V politice se má rozhodovat politickými prostředky. Pokud se místo ekonomické reformy, obrany svobody či solidarity stane narativem vládců „trestání kriminálních předchůdců“, je zle. Igor Matovič a Andrej Babiš tak místo vysvětlování vlastních chyb a omylů mohou občanům vždy říkat: „chcete snad, aby se vrátili ti zločinci?“ Dokud to bude fungovat, tak nám místo rozumu a práva budou vládnout emoce a „lynč“ ulice. Apriorní předsudky vůči standardním demokratickým stranám, neschopnost oddělovat parlamentní a represivní moc, respektovat rozsudky soudů a ctít presumpci neviny nevedou k ničemu dobrému. Kriminalizace politiky demokracii v Česku a na Slovensku nijak nevylepšila. Vnesla do ní více iracionality, hysterie a falše.

SDÍLET
sinfin.digital