Koštoval: Právo na sebeobranu má každý. Američané za akci v Iráku zaslouží ocenit

Daniel Koštoval

14. 01. 2020 • 08:00

KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | Likvidace íránského generála Kásima Sulejmáního v Iráku, která na začátku ledna dodala turbulentní dynamiku světovému dění, byla dle Američanů aktem sebeobrany. Tak od začátku zní jejich základní argumentace pro úder proti veliteli elitních íránských jednotek, což tlumočily i Radě bezpečnosti OSN. Jak toto vysvětlení obstojí ve světle mezinárodního práva a jaké jsou v podobných případech obecně platné mantinely?

Mezinárodní právo se po staletí vyvíjelo v tom smyslu, že použití síly je v mezistátních vztazích dovoleno jen právním způsobem, čímž je znemožněno její užití coby „standardního nástroje“. Koncept spravedlivé války se rozvíjel už ve středověku a dnes je vymezení použití síly pevně a jednoznačně zakotveno v Chartě OSN jako klíčový prvek mezinárodního práva. USA jednaly vůči Íránu v souladu s právem – mimo jiné oficiálně oznámily Radě bezpečnosti OSN, že šlo o akt sebeobrany. A je dobře pro nás všechny, kdo mají zájem na právním stavu a stabilitě v mezinárodních vztazích, že se USA odhodlaly konat.

OSN je zkonstruována tak, aby posilovala roli mezinárodního práva a chování států nebylo agresivně svévolné. O spravedlivém použití ozbrojené síly v reakci na agresi má právo rozhodovat Rada bezpečnosti OSN (čl. 42). V Radě je ale pět stálých členů s právem veta – Čína, Francie, Rusko, Velká Británie a USA –, které mohou její akci blokovat, Charta OSN ovšem poskytuje také právo na sebeobranu (čl. 51) do doby, než Rada rozhodne. Sebeobrana je mnohdy logicky jediným bezprostředně možným postupem, protože není čas na sáhodlouhá jednání. Na této logice stojí i NATO.

Nikde se neurčuje ani neomezuje, kde a jak má k sebeobraně dojít. Musí to zkrátka být včas a tam, kde si okolnosti žádají. Podíváme-li se například na obsazení Krymu Ruskem, Ukrajina se ani nepokusila právo na sebeobranu využít. Naopak, po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku došlo k akci Američanů proti al-Káidě v Afghánistánu na základě práva na sebeobranu, což bylo potvrzeno rezolucemi RB OSN č. 1368 a č. 1373. Poprvé v dějinách NATO byl aktivován článek 5 a byla tak spuštěna kolektivní obrana Aliance včetně české podpory anti-teroristického úsilí v Afghánistánu.

Otázku provedení a načasování sebeobrany odborníci na mezinárodní právo a bezpečnost samozřejmě dlouhodobě intenzivně řeší. Rozvoj technologií dnes umožňuje i nejrůznějším nestátním skupinám disponovat ničivou výzbrojí schopnou působit na velké vzdálenosti. Hrozba dál narůstá, když se do teroristického úsilí zapojují i některé státy. Pak je tu i otázka sebeobrany proti mezikontinentálním raketám. Proto USA přišly s projektem protiraketové obrany, aby měly čas na promyšlený postup a nemusely hned reagovat masivním protiútokem (projekt se dnes realizuje včetně integrálního zapojení NATO).

Kardinální otázka tedy je – kdy konat? Je odpovědné vůči vlastní zemi, obyvatelům a vojákům, když budu čekat na dokonání útoku s řadou obětí a rozsáhlými materiálními škodami? Zcela jistě ne. Dokonce platí – vím-li, že má dojít k vraždě, musím udělat maximum, abych tomu předešel. Jestliže mi dnešní technologie umožňují A) zjistit, že se hrozba mění v realitu, a B) konat, abych útoku zamezil dřív, než jeho účinek pocítí moje země a její obyvatelé, je jenom logické, že k sebeobraně přistoupím. Navíc obyčejně platí, že agresor už před útokem vykazuje agresivní logiku a chování. To lze sledovat a vyhodnocovat v průběhu času – je to vodítko, na koho se soustředit.

Íránské ozbrojené síly mají podle íránské ústavy hájit zemi a její hranice. Islámská revoluční garda vznikla po íránské islámské revoluci v roce 1979 a jejím cílem je ochrana „islámského (šíitského) režimu“ v zemi. Speciální jednotky Kuds jsou v jejím rámci určeny k vojenským a zpravodajským akcím mimo Írán. Generál Sulejmání jim velel od roku 1998. 

V posledních dnech byly o Sulejmáním napsány stohy textů. Důležité je mít na paměti, že byl architektem strategie boje proti USA (potažmu Západu) pomocí zástupných válek na cizích teritoriích. Přímo íránské jednotky, nebo milice podporované Íránem působí v Iráku, Sýrii, Libanonu a dalších zemích Blízkého východu. V případě Iráku a Sýrie minimálně od okamžiku vzniku konfliktů na jejich území, tedy již více než patnáct let. 

Gen. mjr. Kásim Sulejmání byl velitelem speciálních jednotek Kuds íránských revolučních gard.

Generál Sulejmání dorostl v Iránu do pozice nejvlivnějšího muže po nejvyšším vůdci ajatolláhu Chameneím. To značí několik věcí. Jeho strategie byla v Íránu hodnocena jako úspěšná. Pro Západ a USA specificky to znamenalo rostoucí bezpečnostní problém včetně řady mrtvých občanů, diplomatů a vojáků. Jen v samotné Sýrii a Iráku působily íránské jednotky o síle až padesáti tisíc osob. Připočtěme k tomu ozbrojenou složku hnutí Hizballáh a víme, že jde o ohromnou a odhodlanou vojenskou sílu.

Akce Íránu pomocí této strategie zástupných válek a ozbrojených zpravodajských akcí pod vedením Sulejmáního rostly. Tomu odpovídala i rétorika íránského vedení – připomeňme si nedávné opakované (a vlastně neustále přítomné) vyhrožování zničením Izraele a horečné úsilí Izraele odstrašit Írán od jakékoli akce v tomto směru. Vedle toho je také dobré si připomenout, že obsazení Pásma Gazy hnutím Hamás uspělo především díky podpoře Íránu – tedy zjevně akce Sulejmáního.

Není tedy překvapivé, že USA postupně daly na svůj seznam zahraničních teroristických organizací jednotky Kuds i generála (2007) a následně v dubnu 2019 celou Islámskou revoluční gardu Íránu. K dubnu 2019 bylo podle informací USA zabito jen v Iráku 603 Američanů za podpory Íránu; 17 % všech Američanů zabitých v Iráku v důsledku nepřátelských akcí. 

Sulejmání spřádal další plány boje proti USA. Sebeobraně z jejich strany se nelze divit. A i pro nás v Česku je důležité, že se tak stalo, protože svět je o něco bezpečnější. Vysokou hodnotu má i odstrašující a preventivní rozměr tohoto legitimního aktu. Měli bychom to jako demokratický mírumilovný stát umět ocenit.

SDÍLET