Kovář: Boris Johnson – hrobař britské demokracie, nebo muž bojující za zájmy země? | info.cz

Články odjinud

Kovář: Boris Johnson – hrobař britské demokracie, nebo muž bojující za zájmy země?

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Velká Británie je v nejsložitější vnitropolitické situaci za několik desetiletí. Podobně depresivní pohled na domácí politickou scénu Britové nezažili od druhé poloviny sedmdesátých let minulého století, kdy se země hroutila v důsledku katastrofální vlády Labouristické strany, ovládané starými odborářskými bossy a jejich všemocnými centrálami.

Dnešní krize je především důsledkem dlouhodobého úpadku politických elit, jenž se naplno projevil v souvislosti s brexitem. Boris Johnson, jeden z jeho iniciátorů, dnes v roli ministerského předsedy sklízí, co před třemi lety pomáhal zasít. Je ale opravdu tak neschopný a nekompetentní, jak se ho snaží vylíčit některá média po porážkách, které utrpěl tento týden v Dolní sněmovně? Anebo je celá záležitost, jak už to bývá, přece jen složitější?

Pokud už je na vás celé brexitové drama příliš, tady je pro začátek stručná rekapitulace: Nacházíme se možná v jedné z posledních etap celého příběhu, který se odvíjí od roku 2015 a od předvolebního slibu tehdejšího premiéra Davida Camerona, že v případě vítězství vypíše referendum o setrvání Británie v EU. Cameronovi to tehdy vyšlo a stal prvním premiérem od Margaret Thatcherové v roce 1983, který v době působení v Downing Street posílil svoji pozici v parlamentu. Následky ale byly neblahé. Ministerský předseda po čase beztak odstoupil, jeho nástupkyně Theresa Mayová si na jednáních s EU vylámala po řadě porážek zuby a teď sledujeme hektickou snahu Borise Johnsona vyvést ostrovní království z EU k 31. říjnu stůj co stůj.

Britská a evropská média, především ta levicová a tzv. liberální, nebyla Johnsonovi od počátku nakloněna, ať už kvůli tomu, že se jedná o pravicového, kontroverzního politika, kvůli čistce, kterou provedl ve vládě po nástupu do funkce, anebo prostě proto, že o brexit vůbec usiluje. Čerstvé porážky vlády v Dolní sněmovně – zákonodárci nejprve proti jeho vůli schválili návrh zákona zakazující odchod z EU bez dohody a následně odmítli předčasné volby, které jsou ale nyní znovu ve hře – pak vedly k tomu, že byl „Boris“ označen za „nejhoršího premiéra“ za poslední léta, za „naivku“, „bezpáteřního gaunera“ – zkrátka za „naprostého idiota“, jdoucího proti zájmům své země a svého národa.

Skutečnost je samozřejmě, jak jsem již naznačil v úvodu, složitější. Je třeba připomenout, že Johnson neusiluje o nic jiného než o naplnění vůle většiny britských voličů, kteří na jaře 2016 přišli k referendu. Otázkou přirozeně je, jak se mu to daří, ale to na podstatě věci nic nemění. Jde mu zkrátka o splnění toho, co se předchozí vládě za celé tři roky dokázat nepodařilo. To lze jen stěží označit za neoprávněné či zavrženíhodné jednání.

Jenže – jak na to, je-li v Dolní sněmovně situace, jaká je? Jen si to připomeňme: premiérka Mayové dělala, co mohla, aby s EU vyjednala co nejlepší podmínky. Zákonodárci nicméně její dohodu třikrát za sebou shodili ze stolu, čímž ji donutili k rezignaci a zároveň si vynutili žádost o odklad odchodu k 31. říjnu letošního roku. Teď mluví o tom, že nepodaří-li se ani Johnsonovi sjednat s Berlínem, Paříží a Bruselem přijatelnou smlouvu, měl by požádat o další odklad.

Tato taktika je, nemohu si pomoci, poněkud „šílená“ a její interpretace je z mého pohledu jednoznačná. Mnozí britští zákonodárci si zřejmě nedokáží připustit, že výrazně lepší podmínky, než jaké vyjednala Theresa Mayová, zkrátka dojednat nelze. Jinými slovy, že země buď odejde z EU za plus minus dosud známých podmínek, anebo neodejde vůbec. A jsme u „jádra pudla“!

To, oč někdejším odpůrcům Theresy Mayové a dnešním odpůrcům Borise Johnsona ve skutečnosti jde, je zřejmě faktické odmítnutí brexitu a – ve shodě s nepřiznaným přáním Angely Merkelové, Emmanuela Macrona, Jeana-Clauda Junckera, Ursuly von der Leyenové a dalších evropských velkých hráčů – setrvání Británie v EU. Představa, že jedna z největších a nejvlivnějších evropských zemí vidí svoji budoucnost bez plnohodnotného členství v Evropské unii, musela být pro „Brusel“ (zjednodušeně řečeno) nesmírně nepříjemná, a to tím spíš, že se jednalo o rozhodnutí „lidu“ v referendu…

Druhý důvod je rovněž zjevný. Když už není možné výsledky referenda ignorovat a když je výsledek případného opakování hlasování přinejmenším nejistý, je nutné najít způsob, jak je „eliminovat“. Nejlépe tak, že odmítneme všechny varianty dohody o odchodu země z EU s tím, že nejsou dost dobré. Učiníme-li tak několikrát za sebou, přimějeme nakonec zastánce brexitu k tomu, aby se smířili s tím, že Británie v unii setrvá. Co se dá, přátelé, dělat, že… Právě toto je ideální scénář nejen pro britské odpůrce brexitu v parlamentu i mimo něj, ale především pro příslušníky evropských „elit“. Kdyby se totiž ukázalo, že ani tak velká a vlivná země, jako je Británie, nedokáže z EU odejít, tak jen ať si to zkusí někdo jiný!

Abychom si rozuměli: Nejde v zásadě o to, je-li Evropská unie tak báječná a je-li stále hlubší nadnárodní spolupráce, postupná eliminace národních států a vytvoření evropského superstátu, jakýchsi „spojených států evropských“, jedinou možnou cestu budoucího vývoje našeho kontinentu, jakkoli jsou to osudové otázky. Podobně osudové jsou i otazníky ohledně ekonomických škod, které brexit může způsobit. Ještě více jde ale v jádru o to, zda si tyto otázky vůbec smí či nesmí politikové v různých zemích pokládat a zda vůbec mohou reálně uvažovat o tom, že by chtěli svoji budoucnost vidět jinde a jinak. Ponížená, poražená a rezignovaná Velká Británie, zůstávající navzdory výsledku referenda z roku 2016 v EU, by byla – třebaže by domácí i zahraniční stoupenci jejího setrvání v EU byli nepochybně nadšeni – mimořádně špatná zpráva o stavu britské a evropské demokracie.

Boris Johnson je v této situaci politikem, vůči němuž lze mít sto a jednu výhradu, jak jsem to ostatně napsal v tomto svém textu, na rozdíl od mnoha ostatních má ale představy a vize o budoucnosti své země, které velká část jeho strany i část obyvatel Británie vnímá jako smysluplné, třebaže se to jeho odpůrcům hrubě nelíbí. Vzhledem k tomu, že se tyto představy snaží prosadit svým obvyklým, tj. velmi razantním až drsným a neurvalým způsobem, si v posledních týdnech a dnech vysloužil řadu nelichotivých přezdívek a přirovnání.

Jedním z nich bylo přirovnání k vůdci revolty proti králi Karlu I. Stuartovi ve čtyřicátých letech 17. století – Oliveru Cromwellovi, jenž sice léta bojoval s „Korunou“, a to i se zbraní v ruce, za zájmy parlamentu, posléze ale nejeden parlament rozehnal a vládl zemi jako diktátor (oficiálně jako lord generál a poté jako lord protektor); mimochodem – právě tento týden jsme si mohli připomenout výročí jeho úmrtí (3. září 1658). Další, pro „Borise“ mnohem lichotivější, jsou jeho občasná srovnávání s válečným premiérem a hrdinou Winstonem Churchillem (Johnson je ostatně autorem monografie o Churchillovi), čemuž dodává na pikantnosti fakt, že mezi konzervativními poslanci, vyloučenými ze strany pro neshody ohledně brexitu, je i Churchillův vnuk. Jiní politikové, komentáři i „obyčejní civilové“ pak v současném ministerském předsedovi vidí nejen cynického, nezodpovědného a bezskrupulózního politika, ale dokonce „nebezpečného hrobaře britské demokracie“. A vyberte si!

Skutečnost je taková, že „Boris“ je prostě „Boris“. V řadě ohledů typický politik dnešní doby, „dítě dnešní doby“, poutající vzhledem ke své extravagantnosti mimořádnou pozornost. Při jeho hodnocení a při hodnocení jeho kroků v posledních letech, měsících a týdnech bychom nicméně neměli zapomínat na několik důležitých věcí:

1) Nebyl to Boris Johnson, kdo přišel s nápadem na vypsání referenda o setrvání Spojeného království v Evropské unii, nýbrž David Cameron, který se chtěl jeho prostřednictvím stůj co stůj udržet v křesle ministerského předsedy

2) Nebyl to Boris Johnson, kdo „odflákl“ kampaň za setrvání země v EU, a prohrál tak hlasování, které se podle mnoha expertů „nedalo prohrát“ – hlavní „viníci“ se jmenovali (znovu) David Cameron a, na jednom z předních míst, dnešní šéf labouristů Jeremy Corbyn, jenž se sice vyjadřoval pro setrvání v EU, ale značně nepřesvědčivě, aby tím náhodou nenapomohl k vítězství svému rivalovi Cameronovi

3) Nebyl to primárně Boris Johnson, kdo během tří let nedokázal sjednat se špičkami EU takové podmínky, aby byly akceptovatelné pro dolní komoru britského parlamentu (čímž neříkám, že to bylo snadné či vůbec možné a že na tom neměl svůj podíl), v tomto případě byla hlavním „viníkem“ premiérka Theresa Mayová

4) Není to Boris Johnson, kdo odmítl „nejčestnější možné řešení“ složité a v mnoha ohledech neudržitelné současné situace, tj. předčasné volby – tím byl naopak opoziční vůdce Corbyn, jenž po nich přitom v posledních letech volal, „kudy chodil“; označení za „zbabělce“ a „pokrytce“, jehož se mu za to dostalo od části britského tisku, bylo zcela na místě.

Co bude dál, dnes nikdo neví. Situace se nemění den ze dne, ale, nezřídka, z hodiny na hodinu. V době, kdy píšu tento text (čtvrtek večer), jsou všechna řešení možná. Zda bude Johnson premiérem i v příštím týdnu či za čtrnáct dní, uvidíme, stejně jako uvidíme, zda se mu nakonec přece jen nepodaří sjednat s EU takovou dohodu, která by byla přijatelná i ve Westminsteru. Nevíme ani, co bude kolem předčasných voleb.

Jedno se nicméně po jednom z posledních Johnsonových vystoupení jisté zdá. „Raději budu ležet mrtvý ve škarpě, než abych požádal Evropskou unii o další odklad našeho odchodu z ní“, řekl včera ve Walesu britský premiér. Pokud z tohoto názoru neustoupí, jako že si myslím, že neustoupí, čeká nás v dohledné době ještě větší politické drama než dosud.

P.S. Vnitropolitický vývoj ve Velké Británii v posledních letech nám ukázal a ukazuje, že i v zemi s tak dlouhou a osvědčenou tradicí demokratické politiky může během nesmírně krátké doby dojít k jejímu faktickému „kolapsu“, o němž jako o jedné z možností budoucího vývoje komplexních společností s egyptologem Miroslavem Bártou již léta přednášíme a píšeme. Také proto si troufám tvrdit, že na našich teoriích a tezích něco je.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud