Kovář: Jaký byl a jaký bude. Osobní ohlédnutí za rokem 2019 a stručný výhled na rok 2020 | info.cz

Články odjinud

Kovář: Jaký byl a jaký bude. Osobní ohlédnutí za rokem 2019 a stručný výhled na rok 2020

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jednatřicátý prosinec se kvapem blíží, další rok je takřka za námi. Rok, který nebyl přelomový, ani „historický“, i když se nám v jeho průběhu několikrát zdálo, že by tomu tak mohlo být. Skutečnost je ale jiná a to je dobře; ty opravdu přelomové, „historické“ roky většinou, opakuji, většinou, nepřinášejí „obyčejným“ lidem nic dobrého, naopak. Existují samozřejmě výjimky, jakou byl například annus mirabilis – „zázračný rok“ 1989, kdy se obyvatelé střední a jihovýchodní Evropy zbavili komunistické nadvlády; takových „historických“ let je však pohříchu málo. Třebaže význam „velkých“ událostí roku 2019 nakonec s vysokou pravděpodobností zrelativizuje nemilosrdně čas, rád bych Vám ve stručném ohlédnutí připomněl alespoň některé z nich a zároveň bych se s Vámi rád podělil o svůj názor na ně.

Pokud jde o světovou politiku, na prvním místě musím zmínit další prohlubování příkopů mezi oběma „Amerikami“ – konzervativní trumpovskou, jež je momentálně u moci, a liberálně-progresivistickou, která dští na Bílý dům z opozice prach a síru a která dokonce spustila, podle mého názoru (z politického hlediska) neuváženě, proces ústavní obžaloby prezidenta, třebaže nemá vzhledem k pevné republikánské většině v Senátu nejmenší naději na úspěch, a riskuje tak hned dvojí blamáž – kromě porážky impeachmentu i porážku v boji o Bílý dům.

Rozdělení americké společnosti je přitom už dnes nesmírně hluboké, stejně jako tamní politické nenávisti a touhy po vendetě, nemluvě o neochotě a neschopnosti obou stran vydat se cestou pokory, smířlivosti, kompromisu a dohody. Uvážíme-li, že se jedná o (stále ještě) nejmocnější zemi světa, o zemi, jež – mimo jiné – (spolu)garantuje naši bezpečnost, nemůže nás tamní vývoj ponechat klidným. Případné „rozbití Ameriky“, ať už si pod tímto pojmem představíme cokoli, by totiž nepochybně mělo katastrofální důsledky i pro nás, v na první pohled nekonečně vzdálené střední Evropě.

Druhou „světovou“ událostí roku 2019, kterou jsem do svého mikrovýběru vybral, byl pokračující boj o budoucnost Turecka, jež se ocitlo na hraně proměny, řečeno s mým přítelem Václavem Cílkem, v „erdoğanovský sultanát“, stejně jako je, fakticky vzato, na hraně vystoupení ze Severoatlantické aliance, ale i – pouze zdánlivě paradoxně – na hraně vnitřního rozkladu v důsledku sílící polarizace domácí politiky a společnosti. Budoucí vývoj v této zemi je přitom nesmírně důležitý, neboť se jedná o jednoho z klíčových hráčů v „neuralgickém bodě“ světové politiky, tj. na Blízkém a Středním východě, kde se bez jakékoli nadsázky hraje o budoucnost regionu i o budoucnost světa.

Za třetí nemohu opomenout krajně vyhraněnou situaci v Hongkongu, jehož obyvatelé, přesněji řečeno velká část jeho obyvatel, se jako pověstný David vzepřela (vše)mocnému Goliášovi, tj. Pekingu, a rozehrála hazardní hru, která nakonec nemůže skončit jinak než jejich porážkou. Jak velkou a jak bolestivou teprve uvidíme, o porážku však půjde v každém případě, z logiky věci to totiž nemůže být jinak; o důsledcích zatím můžeme pouze spekulovat.

Také v Evropě se děly „zajímavé věci“. Vzhledem k tomu, že se jedná o „náš kontinent“, se na tři témata, která jsem vybral, podívejme maličko podrobněji. První z nich by snad mohla, alespoň na první pohled, patřit – jako jediná – k těm „velkým“, přelomovým, s dalekosáhlými důsledky. Přirozeně mám na mysli brexit, respektive výsledky – de facto – druhého referenda o brexitu, jímž byly parlamentní volby před dvěma týdny. Volby, ve kterých konzervativci premiéra Borise Johnsona nejenže přesvědčivě vyhráli, a nasměrovali tak zemi po více než třech a půl letech zoufalého tápání konečně k odchodu z Evropské unie, ale navíc ukončily – chválabohu – politickou kariéru jednoho z nejnebezpečnějších mužů ve vysoké západoevropské politice – Jeremyho Corbyna.

Já ale o tom, že brexit bude oním skutečně „historickým“ přelomem, vážně pochybuji; namísto dlouho očekávaného „velkého třesku“ dojdou podle mě obě strany – Spojené království i EU – velmi rychle k pragmatické a oboustranně výhodné dohodě, která udělá z ostrovního státu „další Švýcarsko“ či „další Norsko“ a pojede se bez větších problémů dál.

Druhou důležitou zprávou z Evropy na konci druhého desetiletí 21. století je na první pohled nenápadná pokračující proměna první kontinentální mocnosti – Spolkové republiky Německo. Nejde jen o to, že historicky nejdéle sloužící kancléřka Angela Merkelová je tak říkajíc na odchodu, ale především o to, že ani jedna z obou velkých politických stran, CDU a SPD, nemá ve svém čele osobnost, která by ji byla schopna nahradit. Annegret Krampová-Karrenbauerová jí v žádném případě není a už vůbec jí není příkladně politicky a genderově korektní „dvojvláda“ SPD – Saskia Eskenová a Norbert Walter-Borjans.

Na významu tak získávají levicoví zelení, podobně jako – především v zemích bývalé NDR – postkomunistická Die Linke, zejména však Alternativa pro Německo (AfD), jejíž volební výsledky stále zjevněji ukazují, že není politickou stranou jednoho tématu (uprchlická krize) a že přitahuje stále více Němců, znechucených „politickým“ i „mediálním diktátem“ establishmentu. Zda a jak se tyto pocity a nálady promítnou do pomaličku se blížících všeobecných voleb, není jisté, jedno nicméně jasné je: Německo, politicky i ekonomicky dlouhodobě stabilní a pevné, stojí na rozhraní a jeho budoucnost je po mnoha letech nejistá.

Třetím evropským tématem roku 2019 je pro mě rostoucí nestabilita a postupující (nápadnější než v případě Německa) vnitřní rozklad tří jiho(západo)evropských států – Francie, Itálie a Španělska. Francouzský prezident Emmanuel Macron se sice rád prezentuje jako velký reformátor a velký hráč na domácí i na mezinárodněpolitické scéně, ve skutečnosti však musí čelit největším protestům veřejnosti od památného roku 1968, přičemž svým kritikům prozatím pokaždé ustoupil, což činí jeho „velikost“ i jeho velké plány poněkud komickými. Kam až může na první pohled patrný rozklad země v brzké době dospět, raději nechci predikovat, abych neriskoval obvinění z šíření apokalyptických vizí a představ; situace je nicméně tak vážná jako nikdy předtím.

Pokud jde o Itálii, levicovým stranám se podařilo vymanévrovat z vlády dnes již bývalého vicepremiéra, ministra vnitra a šéfa Ligy Severu Mattea Salviniho, nejrazantnějšího bojovníka proti ilegální migraci, což kvitovaly s téměř dětinskou radostí, jako by přitom zapomněly na to, že nejlépe se na vládu útočí z opozice a že permanentní kampaň, kterou Salvini vede, jej může do vládní funkce brzy vrátit ještě silnějšího, než byl dříve, se všemi vnitroitalskými i (celo)evropskými důsledky, jaké si lze představit. Třetím státem, zmítajícím se v „nekonečné“ vnitropolitické krizi, je země za Pyrenejským poloostrovem.

Španělé šli v letošním roce k volbám již dvakrát, přičemž pokaždé vyhráli socialisté premiéra Pedra Sáncheze; jeho opakovaná neschopnost (anebo faktická nemožnost) sestavit vládu s většinou v parlamentu však pravděpodobně bude znamenat, že voliči budou muset vyrazit k urnám potřetí během jediného roku, což je – nejen pokud jde o důvěru k politickým elitám – naprostá katastrofa. Připočteme-li k tomu pokračující separatistické tendence v Katalánsku a drastické tresty pro tamní politiky, rýsuje se nám před očima obraz další země „před kolapsem“. Středomořská jižní Evropa tak skýtá krajně temný obraz bez výhledu na rychlé zlepšení.

Z českých témat bych vybral – přiznám se, že nepříliš nápaditě, a proto jen velmi stručně – rovněž tři témata. Za prvé je to pokračující dominance dua Miloš Zeman – Andrej Babiš, které bez ohledu na potíže premiéra doma i v Evropě válcuje opozici s takovou převahou, jakou nepamatujeme od časů první vlády Václava Klause v první polovině devadesátých let minulého století.

Za druhé je to pokračující totální neschopnost již zmíněné opozice, které nehrozí devastující volební porážka pouze ze strany vládního hnutí ANO, ale i ze strany Minářových „chvilkařů“ (stane-li se z nich reálná politická síla) a nejnověji též ze strany poslance, pražského zastupitele a starosty Prahy 7 Jana Čižinského, hledajícího „tři tisíce statečných“, kteří by zásadním způsobem změnili domácí politickou scénu.

Za třetí je to rostoucí agresivita levicových radikálů a (pseudo)ekologických aktivistů, kteří se nám snaží se stále větší nenávistí vůči každému, kdo má jiný světonázor, vnucovat své představy o budoucím vývoji společnosti, ať už na sociálních sítích, anebo v reálném životě. Jak se bude situace v České republice dál vyvíjet, nechci předjímat, stejně jako ji nechci podrobněji komentovat, na to jsou v naší zemi povolanější hlasy, než je ten můj. Celkový dojem však může působit jako dosti neutěšený.

Tolik můj stručný, velmi osobní výběr – třikrát tři témata (světová, evropská a česká) z právě končícího roku. Není to, pravda, nejveselejší čtení, spíše zamyšlení, jež vyvolává ohledně budoucího vývoje řadu nepříjemných otázek. Současně je to ale jen jeden úhel pohledu na dění v dnešním světě a na blízkou budoucnost. Tytéž události a tatáž témata by šlo – docela samozřejmě – vidět i jinýma očima, mnohem optimističtějšíma, a i tento pohled by byl zcela oprávněný a legitimní. Proto se také na následujících řádcích pokusím nahlédnout a interpretovat alespoň jedno světové téma a také situaci v naší zemi jinak.

Hned na začátku svého textu jsem nastínil pochmurný obraz a ještě pochmurnější výhled dnešních Spojených států amerických. Velká demokracie za oceánem má nicméně ve své „genetické výbavě“ nejen pozoruhodnou schopnost ničit čas od času sebe sama, ale i mimořádnou schopnost přežití a regenerace. Proto je přinejmenším možné, že ať už dosáhne rozpolcení tamní společnosti jakékoli míry a ať už prezidentské volby v příštím roce vyhraje kdokoli (Donald Trump, což je nejpravděpodobnější, Joe Biden, což by nebyla žádná katastrofa, anebo Bernie Sanders či Elizabeth Warrenová [nepravděpodobné, ale nikoli nemožné, a potom „Bůh ochraňuj Ameriku!“]), Spojené státy to nakonec přežijí, stejně jako přežily Velkou hospodářskou krizi, divoká šedesátá léta včetně devastujících dopadů Vietnamské války, aféru Watergate, bezprecedentní štvanici na Billa Clintona (to všechno ještě v minulém století) i teroristické útoky z 11. září 2001 a jejich následky.

Zkrátka to přežijí a vyjdou z dnešní krize ještě silnější než dříve, takže 21. století nakonec opravdu bude „americké století“, jak se o tom mluvilo a psalo krátce poté, co USA vyhrály ve studené válce, a poté co zdánlivě, pouze zdánlivě, nastal Fukuyamovský „konec dějin“. Americkou budoucnost lze zkrátka vidět i takto optimisticky a podobné to je i u dalších témat, jimž jsem se věnoval, stačí si vybrat.

A pokud jde o Česko, o naši malou středoevropskou republiku? Při sledování televizních zpráv o statisícových demonstracích na Letné, o všudypřítomné korupci, o mizerné, nefunkční infrastruktuře, o střelbě v nemocnicích atd. atd. atd. by se mohlo snadno zdát, že žijeme životy na pokraji katastrofy. Skutečnost je přitom zcela odlišná. Obyvatelé České republiky, přinejmenším jejich velká většina, žijí jednoznačně nejšťastnější období v dlouhých (nejen moderních) dějinách tohoto regionu. Řečeno s bývalým britským premiérem Haroldem Macmillanem – „nikdy jsme se neměli (tak dlouho) tak dobře“ jako dnes.

Mír a vnitřní bezpečnost, z nichž se těšíme, se staly natolik samozřejmými, že je mylně pokládáme za nezcizitelnou část našich životů; ekonomická prosperita a životní úroveň dosáhly stupně, o jakých jsme před třiceti lety, na sklonku komunistické éry, pouze nevěřícně snili; lékařská péče je na takové úrovni, o jaké si mohou obyvatelé většiny zemí na světě nechat jen zdát…

V tomto duchu bych mohl ještě velmi dlouho pokračovat. Ani tento výčet úspěchů a pozitiv ale neznamená, že nemáme v naší zemi co oprávněně kritizovat a že nemáme za co bojovat. Neměli bychom přitom nicméně zapomínat na to podstatné. Stejně tak bychom neměli zapomínat na to, že máme za sebou – všem složitým problémům a těžkostem navzdory – další dobrý rok. Rok 2019 prostě byl, jak zpíval na jednom ze svých nejslavnějších německých alb v letošním roce zesnulý „zlatý slavík z Prahy“, „ein gutes Jahr!“ Kdyby ty další roky nebyly horší, anebo byly jen o málo horší, znamenalo by to, že se máme a budeme mít dobře.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud