Kovář: Jaroslav Dietl v nás. Léta normalizace v sobě pořád máme hrozivě zažraná | info.cz

Články odjinud

Kovář: Jaroslav Dietl v nás. Léta normalizace v sobě pořád máme hrozivě zažraná

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Právě dnes uplynulo jednadevadesát let od chvíle, kdy se v chorvatském Záhřebu narodil televizní dramatik, scenárista a autor seriálů Jaroslav Dietl (1929–1985). Muž, jehož jméno zná asi každý Čech starší čtyřiceti let i mnozí z těch mladších, stejně jako „opusy“, které zejména v letech normalizace (1969–1989) napsal – těmi povedenějšími, jako byly Tři chlapi v chalupě (1961–1963), Byli jednou dva písaři (1972) či Nemocnice na kraji města (1978–1981) počínaje, těmi horšími (Muž na radnici, 1976; Žena za pultem, 1977) či vysloveně služebnými vůči tehdejšímu režimu (Okres na severu, 1981) konče.

Jaroslav Dietl si seriály, jejichž sledovanost trhala v 70. a 80. letech v komunistickém Československu vzhledem k prakticky neexistující alternativě divácké rekordy, zadělal na velkou popularitu. Lidé se těšili na každého „nového Dietla“, jako se dnes těší na premiéry velkých světových blockbusterů či oblíbených televizních sérií. Sám autor měl pověst muže, jenž „umí opravdu psát“ a „umí vytvořit příběh“. Měl dokonce pověst autora, jehož díla jsou „nadčasová“ a jenž „by se uplatnil za každého režimu“. Zatímco tvrzení o nadčasovosti Dietlových děl a jejich nepoplatnosti době je v řadě případů naprosto neudržitelné, druhé je dost možná pravdivé – Dietl psát skutečně uměl, i když je otázka, nakolik by uspěl v podmínkách drsné konkurence, která je v tomto oboru běžná ve svobodném prostředí.

Tento text nicméně nechce být vzpomínkou na jednoho slušného scenáristu z časů „reálného socialismu“, z časů již zmíněné normalizace. Vzhledem k tomu, že Dietlovy seriály patří na nejrůznějších televizních stanicích dodnes k těm hodně sledovaným (přirozeně především u starší generace, třebaže nejen u ní), je zcela na místě položit si otázku, proč tomu tak, třicet let po pádu komunistického režimu, pořád je?

Důvodů je hned několik. Tím prvním je docela obyčejná a celkem pochopitelná nostalgie, příznačná pro lidi ve věku řekněme 60+, primárně pro penzisty, kteří dnes jednak mají na sledování televizní nabídky čas a kteří hlavně prožili v normalizačních časech své v mnoha případech bezstarostné, či dokonce šťastné dětství a mládí, po čemž se jim teď „na stará kolena“ stýská. Druhou skupinu tvoří lidé, pro které změna režimu z přelomu osmdesátých a devadesátých let znamenala stop dobře rozběhnutých kariér, výhod a benefitů včetně s nimi spojených „sociálních jistot“ a konec vědomí, že jejich život bude pokračovat předvídatelným a z jejich úhlu pohledu bezpečným směrem. Také je vrací Dietlovy seriály do časů, na které rádi vzpomínají. Třetí skupinou jsou ti, kteří pádem husákovsko-biľakovského nomenklaturního režimu nic neztratili, ale kteří v nových poměrech také nic nezískali a kteří zůstali, svým způsobem, na okraji společnosti, což s přibývajícím věkem dodává „starým dobrým časům“ více než na přijatelnosti.

Co téměř fyzicky cítím, je, že pro Dietlovy seriály má slabost, snad s výjimkou nejmladší generace, poměrně velká část dnešní společnosti, která má navíc – a o to hůř – „svého Dietla“ a spolu s ním i normalizační éru nějakým způsobem stále v sobě. To se po mém soudu dramaticky projevilo v čase koronavirové krize – v některých případech, troufám si říci, přímo až obludně. Co konkrétního mám na mysli?

Když vláda v březnu vyhlásila nouzový stav a začala „zavírat“ českou společnost, reagovali lidé, jistě z velké části v obavách o své zdraví, velmi vstřícně: dodržovali „zákaz vycházení“, nenavštěvovali své blízké, na prvním místě seniory, šili pro sebe, pro své blízké i pro zdravotníky roušky, vzorně je nosili atd. Zajímavé je, že s postupem času, s tzv. rozvolňováním krizových opatření, Češi až na pochopitelné výjimky, stále drželi a vlastně dodnes drží kurz nastavený vládou, třebaže jim to je den ze dne méně příjemné. A právě při dodržování vládních nařízení a při absolutním lpění na některých pravidlech se mimoděk projevilo to, co jsem označil jako „Dietla v nás“, anebo, chcete-li, „normalizaci v nás“.

Několik příkladů za všechny: Prvním je již uvedená neobyčejná ochota Čechů podřídit se autoritě vlády, „která nejlépe ví, co máme dělat“. S tím úzce souvisí udávání těch, kteří se vůči vládním opatřením provinili. Sám jsem byl nejednou svědkem toho, jak starší občané, ale i několik mladších, ostře peskovali ty, kteří roušky buď vůbec neměli, nebo je neměli správně nasazené, a hrozili jim, že na ně zavolají policii; někteří z nich to pak následně skutečně, takřka s dychtivou radostí, udělali, přičemž působili dojmem, jako by se na to dlouho těšili. V několika příkladech mě doslova zamrazilo, třeba když se paní přibližně v mém věku obrátila na mladou maminku, jež vedla na poloprázdné ulici za ruku malou holčičku, s naléhavou otázkou, kolik je dítěti let a jestli už by nemělo mít roušku. „Ale já to na Vás neřeknu“, dodala paní blahosklonně, „jen běžte, běžte…“

Tohle odporné sledování ostatních, fízlování a udávání včetně trpělivého čekání na to, až soused „udělá chybu“ a vyběhne, například, s odpadky bez roušky, je jednak odvrácenou tváří onoho „skvělého Česka, které se v době krize semklo a zachránilo se před nejhorším“, jednak jedním z typických přežitků z časů normalizace, oné mentality domovních důvěrníků, stranických uličních tajemníků, pomocníků veřejné bezpečnosti, všech těch nenápadných vrátných, šatnářek a uklízeček… Stačí si vzpomenout na kratičkou novelu Radoslava Nenadála Sešitky chrámové pěvkyně z roku 1991 – příběh bezvýznamné opovrhované „figurky“, jež si, plná závisti a nenávisti vůči schopnějším a úspěšnějším potají s ďábelskou pečlivostí zapisuje jejich prohřešky, aby je ve vhodném okamžiku použila proti nim. Právě to je ona skrznaskrz děsivá „banalita zla“, o níž historikové píšou třeba i v souvislosti s léty protektorátu.

Podobně jako ve výše uvedeném případě mě mrazilo, když jsem si četl, jak někteří lidé „na venkově“ reagovali v době koronavirové krize na příjezd „Pražáků“. Nešlo přitom jenom o vesnice a chatové osady, zažít to šlo i v menších městech, jak potvrzuje zkušenost moje i několika mých přátel.

Na totéž jsem myslel, když jsem sledoval diskuse Čechů na téma cestování, ať už nás samotných do zahraničí nebo cizinců k nám poté, co profesor Prymula pronesl, že bychom se „ven“ nemuseli podívat až dva roky. Pro člověka v mém věku, který prožil čtvrt století života v „komunismu“, má svoboda cestování mimořádnou, pro dnešní mladou generaci až nepochopitelně velkou cenu. Z debat na sociálních sítích a ve společnosti obecně jsem se nicméně dozvěděl, že „Prymula má pravdu“, že „už jsme se narajzovali dost“, že „u nás je přece taky hezky“, že „by se hranice měly klidně zavřít i na delší dobu“, a že „k nám hlavně nesmíme pouštět ty cizince“. Jestli v tomhle nebyly cítit normalizace, „čára“ hlídaná „péesáky“ se psy, ostnaté dráty, všechny ty berlínské a jiné zdi, tak nevím…

Jde o to, že tohle všechno v těch dodnes oblíbených Dietlových seriálech bylo. Někde úplně otevřené, jako třeba – prakticky permanentně – v již uvedeném Okrese na severu, jindy více či méně zdařile kamuflované jako, třeba, „boj za zájmy republiky“ bez přívlastku v seriálu Inženýrská odysea, kdy se Jiří Adamíra a Michal Dočolomanský ve službách našeho průmyslu střetli se zrádným emigrantem Jiřím Štěpničkou, jinde téměř neznatelné, podprahové, ale pořád, pořád… Nemůže tomu být ostatně jinak, Jaroslav Dietl prostě psal normalizační seriály, lepší i horší, ale všechny byly pevně ukotvené ve své době a všechny velmi podobně vykreslovaly či zaznamenávaly českou národní povahu, mentalitu a každodenní chování…

Dívají-li se dnes Češi na Dietlovy seriály, dívají se sami na sebe, na to, jací tehdy byli a jak žili, zcela mimoděk se jim vrací jejich dětství, rodiče a prarodiče, jejich práce, dovolené a zábavy… Právě na tom se jasně ukazuje, že komunismus a normalizační léta zvlášť jsou v mnohých z nich, v mnohých z nás, zažrané hlouběji, než bychom si kolikrát chtěli přiznat. Stejně tak se ukazuje, že třicet let od pádu komunismu je příliš málo na to, aby se naše národní mentalita zásadním způsobem změnila. Jeden můj starý kamarád, žijící od poloviny osmdesátých let ve Spojených státech amerických, mi nedávno říkal, že i když z Československa utekl, ví, že ze sebe stejně nikdy nedostane těch třicet pět let, které v komunismu prožil… Teprve až se na Dietlovy seriály budou dívat naše děti a jejich děti (budou-li se na ně z nějakých bizarních důvodů vůbec kdy dívat) jako se dnes my díváme třeba na filmy o třicetileté válce, budeme si moct říct, že, symbolicky řečeno, „Jaroslav Dietl v nás“ už není. Taková doba je ale ještě daleko.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud