Kovář: Jeremy Corbyn – muž, ze kterého jde strach | info.cz

Články odjinud

Kovář: Jeremy Corbyn – muž, ze kterého jde strach

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Zatímco nového britského premiéra Borise Johnsona je i v českých médiích všude plno, o jeho hlavním protihráči, šéfovi labouristů Jeremym Corbynovi, to rozhodně neplatí. Kdo Corbyn je a jaké jsou jeho šance na úspěch?

Na britské politické scéně se od června 2016, kdy v referendu o brexitu zvítězili stoupenci odchodu z EU, dějí velké věci: Rezignace expremiéra Davida Camerona a jmenování Theresy Mayové na jeho místo. Následně, o rok později, parlamentní volby, v nichž ministerská předsedkyně jen velmi nepřesvědčivě porazila opoziční labouristy a mohla sestavit kabinet s těsnou většinou ve sněmovně pouze díky spojenectví s irskou Demokratickou unionistickou stranou. V dalších letech jsme byli svědky neschopnosti Mayové prosadit v parlamentu svoji verzi dohod s Bruselem, její rezignace a před pár týdny razantního vstupu Borise Johnsona do Downing Street číslo 10. V současné době se vzhledem ke křehké vládní většině a k nejednotnosti toryů ohledně finální podoby brexitu schyluje ke čtvrtému vnitropolitickému dramatu – k předčasným volbám. 

Protivník Borise Johnsona

Pro kontext se vraťme ještě jednou k Johnsonovi. „Boris“, jak mu Britové v dobrém i ve zlém familiárně říkají, je všechno jenom ne šedivý, nevýrazný typ. Už za studií v Oxfordu a poté jako novinář, jako starosta Londýna, jako jeden z hlavních stoupenců brexitu, jako ministr zahraničí i nyní jako ministerský předseda byl a stále je doslova všudypřítomný, invazivní a také kontroverzní. Podobně jako on rozdělovali společnost naposledy Tony Blair na sklonku své kariéry (premiérem v letech 1997–2007) a Margaret Thatcherová v osmdesátých letech minulého století (premiérkou v letech 1979–1990). Pro své stoupence je Johnson div ne „churchillovským géniem“, třebaže „poněkud nevyzpytatelným a někdy až příliš otevřeným a neformálním“; jeho odpůrci jej naopak ostře kritizují a nezřídka o něm mluví jako o „lháři a podvodníkovi, nezpůsobilém pro funkci šéfa vlády“. Právě schopnost polarizovat, nikoli spojovat, je nicméně tím, co má Johnson společné se svým hlavním rivalem v (tak jako tak se blížících) parlamentních volbách, s Jeremym Corbynem.

Dnešní šéf labouristů má za sebou v sedmdesáti letech pozoruhodnou kariéru. Na úvod je třeba říci, že měl politiku, především díky rodičům – mírovým aktivistům – tak říkajíc v krvi už od mládí. Do Labour Party vstoupil ještě před osmnáctinami a navíc se angažoval v různých aktivistických organizacích a v odborech. Vedení strany si jej pochopitelně všimlo a nabídlo mu – v roce 1982, tedy v jeho třiatřiceti letech – místo na kandidátce do parlamentu. O rok později se Corbyn stal, navzdory porážce, kterou labouristům uštědřila Thatcherová, poslancem za volební obvod Islington North, v němž byl následně několikrát znovuzvolen.

Od té doby byl jednou z nejviditelnějších tváří levého křídla Labour Party a jedním z nejhlasitějších kritiků všech britských vlád, ať už se jednalo o konzervativní kabinety Margaret Thatcherové, Johna Majora, Davida Camerona či Theresy Mayové, anebo o levicové vlády Tonyho Blaira i – zčásti – Gordona Browna. V tomto svém postoji byl Corbyn podobně konzistentní jako například bývalý londýnský starosta „rudý“ Ken Livingstone, jehož politickou kariéru fakticky vzato ukončil až Johnson, který jej dvakrát porazil ve volebním souboji o post šéfa britské metropole.

Odpůrce, kritik, oponent

O Corbynově „politickém profilu“ mnohé vypovídá – kromě již zmiňované opozice vůči britským vládám – i následující stručný výběr z jeho postojů k následujícím tématům, událostem či osobnostem: Ostře se stavěl jak proti britské „thatcherovské“ válce s Argentinou o Falklandské ostrovy, tak proti účasti své země v „blairovsko-bushovských“ válkách v Afghánistánu a v Iráku, výrazně se angažoval v hnutí proti jaderným zbraním (nebo, jinak řečeno, za jaderné odzbrojení) či v hnutí proti apartheidu a v Amnesty International. Kromě toho obhajoval irské teroristy ze sedmdesátých a devadesátých let, otevřeně sympatizoval s vůdcem kubánských komunistů Fidelem Castrem či s venezuelskými radikálně levicovými vůdci Hugem Chávezem a Nicolásem Madurem a s palestinskými radikály z hnutí Hamás a Hizballáh; za zmínku stojí i jeho několik protiizraelských či dokonce antisemitských výroků, která později pod tlakem nepříliš přesvědčivě popíral.

Mimo to Corbyn byl a je rozhodným odpůrcem jakýchkoli rozpočtových škrtů, týkajících se sociálního státu, a naopak stoupencem vysokého zdanění movitých občanů Spojeného království a rozsáhlého zestátnění, stejně jako jaderného odzbrojení Británie. Je nesmlouvavým kritikem Severoatlantické aliance (a členství v ní) a zahraniční politiky USA, kterou přirovnal k politice takzvaného Islámského státu. O mnohém vypovídá také zavilost, s jakou se angažoval ve sporu o zatčení a (od)souzení bývalého vládce Chile, generála Augusta Pinocheta, či ve snaze přivést bývalého premiéra Tobyho Blaira před soud „za ohavné zločiny proti lidskosti spáchané v Afghánistánu a Iráku“.

Zajímavý byl a je Corbynův postoj vůči brexitu. Kdo by čekal, že bude jednoznačným sympatizantem „socialistického Bruselu“, mýlil by se. Mnohé naznačila již jeho kritika Lisabonské smlouvy a podpora referenda o členství v Unii. V samotné brexitové kampani se sice vyjádřil pro setrvání země ve společenství a vyzval k tomu i své stoupence, ve snaze nenapomoci k vítězství konzervativnímu premiérovi Cameronovi tak ovšem učinil velmi vlažně a pro mnoho lidí nepřesvědčivě. V důsledku toho jej lze po právu označit za jednoho z „viníků“ porážky tábora, který si přál zůstat. Jak jsem už psal v jednom ze svých starších textů, také Jeremy Corbyn tehdy nadřadil, podobně jako David Cameron, Boris Johnson či Nigel Farage, své osobní politické zájmy všemu ostatnímu.

Zamrzlý socialista?

Jaká je pravděpodobnost, že se tento radikální socialista, jenž svou mentalitou a svým uvažováním v řadě ohledů „zamrzl“ v 70. a 80. letech a jenž se v mnoha ohledech snaží Labour Party vrátit tam, odkud ji zdárně vyvedl (jako naprosto neschopnou bodovat ve volbách) vůbec nejúspěšnější šéf v dějinách labouristů Tony Blair, stane britským premiérem? Úplně to vyloučit nelze; nedávný vývoj v Británii nám koneckonců ukázal, že v politice nelze vyloučit nic; pravděpodobné to ale není. Tuto předpověď nepíšu proto, že krátce po nástupu Borise Johnsona do funkce premiéra narostly preference toryů a jejich náskok před labouristy, nýbrž proto, že – ať se v posledních letech chovali, jak se chovali, a ať hlasovali, jak hlasovali – věřím ve zdravý rozum většiny obyvatel Velké Británie.

Jistě: ve Skotsku Boris Johnson příliš mandátů pro konzervativce nezíská (pokud vůbec nějaké) a velká sláva to nejspíš nebude ani v Severním Irsku; Anglie a Wales ale disponují dostatečným počtem volebních obvodů, aby to toryům k vítězství stačilo. Jak jsem již řekl: „Boris“ je kontroverzní politik ve vším všudy, to je nicméně Corbyn rovněž. Proto mám za to, že „konzervativní instinkty“ (nikoli pouze v politickém slova smyslu) většiny voličů nakonec převáží nad těmi, kteří by si přáli Velkou Británii skutečně radikálně změnit.

Přesto Corbyna není radno podceňovat. Disponuje-li Boris Johnson (ať už ho vnímáme jakkoli) nepopiratelným charismatem, o jeho protihráči platí to samé. Způsob, jakým si „dědek Jeremy“ dokázal získat, podobně jako například americký levicový senátor a neúspěšný prezidentský kandidát Bernie Sanders, nemalou část (nejen) britské mladé generace, je pozoruhodný, stejně jako jeho řečnické výkony či schopnost vést předvolební kampaň (nejedná-li se o specifickou kampaň k brexitu). Navzdory tomu se mi nechce věřit, že by si Britové, přesněji řečeno Angličané a Velšané, zvolili za premiéra muže, jenž nepokrytě sympatizuje s politiky, kteří potenciálně bohatou Venezuelu dovedli k bezprecedentnímu krachu a k humanitární katastrofě, s kubánskými komunisty či s teroristy z Hamásu, muže, jenž by nejraději Británii v dnešní mimořádně nebezpečné době jaderně odzbrojil či rovnou odvedl z NATO.

O tom, že volit již dávno ne „nové labouristy“ (New Labour), jak stranu pojmenoval a profiloval v devadesátých letech minulého a na počátku tohoto století Tony Blair, by bylo velkým hazardem, svědčí i výroky jejích dalších předních představitelů, naposledy stranické „dvojky“ a stínového ministra financí Johna Donnella, který se v Edinburghu vyjádřil, že by Labour Party nebránila druhému referendu o nezávislosti Skotska, pokud by se pro ně vyslovili skotští zákonodárci. Oživování tohoto nápadu je pro Británii smrtelně nebezpečné, a to tím spíš, že bude mít spoustu starostí s brexitem, což ovšem Corbynově „dvojce“ a nejspíš ani jemu samotnému nevadí. 

Co říci na závěr? Velká Británie, „moje Británie“, jak říkával a psal legendární zpravodaj Československého a později Českého rozhlasu Karel Kyncl, sice prošla v posledních třech desetiletích zásadními proměnami, stále ještě to ale je země, již dobře znám a již mám rád. Pokud by Jeremy Corbyn opravdu vyhrál parlamentní volby, znamenalo by to, že se ostrovní stát změnil do té míry, že bych musel být se slovy o „mojí Británii“ mnohem, mnohem opatrnější. Stala by se z ní totiž „jiná“ země. Země, o jejíž budoucnost bych měl strach.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud