Kovář: Německo, Německo, už nikdy nade všecko! | info.cz

Články odjinud

Kovář: Německo, Německo, už nikdy nade všecko!

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Právě v těchto říjnových dnech, kdy si připomínáme devětadvacet let od znovusjednocení Německa, jež bylo pro oba německé státy – SRN a NDR, pro středoevropský prostor, pro celý „starý kontinent“ a vlastně i pro „zbytek“ světa bez přehánění přelomovou událostí, se vcelku logicky nabízí, abychom se za „německým dvacátým stoletím“ ohlédli. A nejen za ním, nýbrž za fenoménem „jednotného Německa“ v moderních dějinách vůbec. A zamysleli se, jaký vlastně byl stát, jenž rozpoutal a posléze prohrál dvě světové války, zda a jak se z nich poučil, a jak vnímáme skutečnost, že jednotné Německo dnes znovu stojí v čele složitě se formující „jednotné Evropy“. 

Nikdy nezapomenu na svého starého učitele v malém východočeském městě, jenž nám, žákům osmé třídy základní školy, poučen četnými peripetiemi „velké“ historie i vlastního „malého“ života, s pozdviženým obočím sdělil, že nikdy neporozumíme moderním dějinám Evropy, nebudeme-li dobře znát dějiny Německa. Třebaže jsem tehdy ještě netušil, jaké profesi se budu značnou část života věnovat, jeho slova mě velmi zaujala. Teprve mnohem později jsem měl možnost ocenit, jak velkou pravdu můj kantor na jičínské „devítiletce“ tenkrát, na konci sedmdesátých let minulého století, vyslovil.

Jako dospělý jsem si na jeho slova mockrát vzpomněl, nejednou velmi intenzivně, a to nejen během svých studií, ale i, či spíše zejména, při jiných příležitostech – při návštěvě památníku padlým z první světové války u východofrancouzského Verdunu či na normanských plážích, kde se ve čtyřiačtyřicátém roce spolurozhodovalo o osudu druhé světové války. V Osvětimi, při jejíž první prohlídce jsem stejně jako moji studenti nebyl mocen slova, na berlínském „hraničním přechodu“ Checkpoint Charlie, který řadu let odděloval dva politicky, ekonomicky, ideologicky i kulturně naprosto odlišné světy – Západ a Východ či u berlínské zdi. Její kousek mám dodnes doma, kde mi nedovoluje zapomenout na to, že život, který jsme i my žili „za zdí“, je už naštěstí dávno pryč a že všem problémům navzdory žijeme téměř třicet let v báječných časech.

Německo. Snad nikdo nepopsal jeho dějiny na „několika málo stránkách“ tak působivě, a přitom tak výstižně jako laureát Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass ve své knížce „Mé století“ (Mein Jahrhundert; 1999). Snad proto, že i on byl svým „němectvím“ a jeho dějinami silně poznamenán. Právě při čtení Grassových krátkých kapitol – pouhých pár stránek o každém roce, jsem si, poměrně nedávno, znovu uvědomil, že se jednalo, respektive jedná o opravdu mimořádně silný příběh „velkého národa“ s adekvátně „velkými dějinami“. Příběh národa, který teprve na počátku sedmdesátých let 19. století konečně dospěl, po četných peripetiích a po bismarckovsku (tj. „krví a železem“), k politickému sjednocení, aby vzápětí vytvořil nejsilnější stát na kontinentě a stal se hrozbou dokonce i pro stále ještě první světovou velmoc, Velkou Británii a její impérium, o dalších zemích nemluvě, a aby – spolu se sovětským Ruskem – ovlivnil následné dějiny kontinentu tak jako žádný jiný.

Německo. Co všechno jen několik generací Němců ve 20. století potkalo, co všechno dokázali a co všechno „měli na svědomí“, s čím vším se museli vyrovnat! Jenom si připomeňme, že to byl německý útok proti „věčně neutrální“ Belgii, který přivedl v létě osudového roku 1914 Británii a spolu s ní – aniž bych opomíjel ostatní závažné důvody – i Francii a Rusko do světové války. Že to byla německá ekonomika a německá armáda, jež dokázaly úspěšně vzdorovat Dohodě a jejím spojencům déle než čtyři roky, než se císařství ocitlo na kolenou. Že to byli Němci, kteří sice „přežili“ tuto „nepochopitelnou porážku“, stejně jako doslova ďábelskou hyperinflaci ve dvacátých letech, ale kteří během Velké hospodářské krize nakonec podlehli vábení nenápadného muže s nápadným knírkem, vykročili pod jeho vedením na cestu k další světové válce a spáchali během ní „ten největší možný zločin ze všech – peklo holocaustu“.

Že to byli Němci, kteří následujících čtyřicet let museli prožít ve dvou znepřátelených státech – v demokratické, liberální a prosperující Spolkové republice a v komunistické Demokratické republice, jež neměla, názvu navzdory, s demokracií vůbec nic společného. A že to byli a jsou Němci, kteří již téměř třicet let znovu žijí v jednom státě a kteří již zase stojí v čele Evropy, anebo, jak říkají především příslušníci starších generací, kteří již zase „vládnou Evropě“.

Německo a Němci. Jako jejich sousedé s nimi máme dlouholeté zkušenosti, německé etnikum bylo dlouhá léta i přímou součástí českých, respektive československých dějin. Ponecháme-li stranou starší historii a zaměříme-li pozornost „pouze“ na 20. století, je třeba připomenout, že to byli právě sudetští Němečtí, kteří se zuřivě nechtěli smířit s existencí Masarykovy republiky a se svou existencí v ní, respektive se svou příslušností k ní. Že právě oni stáli, v mnoha a mnoha případech, za jejím rozbitím na konci třicátých let, za jejím podřízením Hitlerovi a jeho nacistům. Že to byli právě oni, kteří se, se zastupujícím říšským protektorem Heydrichem v čele, pokusili zotročit, ba co víc, přímo vyhubit český národ. A že to byli právě oni, kteří za to posléze – v řadě případů nespravedlivě – po skončení války krutě zaplatili během tzv. „odsunu“…

Dnešní navýsost (a bohudík) demokratické Německo je již téměř třicet let znovu jednotné. Kancléř Spolkové republiky Helmut Kohl totiž na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století dokázal využít nanejvýš příhodné mezinárodněpolitické situace a dovedl do úspěšného konce svoji dlouholetou politickou vizi „jednoho národa žijícího v jednom státě“. Stalo se tak především díky slabosti tehdejšího, fakticky se již hroutícího Sovětského svazu a díky vstřícnosti jeho nejvyššího představitele, Michaila Gorbačova, díky neochvějné podpoře americké politické reprezentace v čele s prezidentem Georgem Bushem starším, stejně jako díky pochopení hlavy francouzského státu Françoise Mitterranda.

A také navzdory, nezapomínejme na to, navzdory britské ministerské předsedkyni Margaret Thatcherové, která na rozdíl od výše uvedených politiků vnímala jednotné Německo ne-li přímo jako „hrozbu“, pak alespoň jako „faktor X“, jenž může zcela změnit politické a hospodářské poměry a rovnováhu sil v Evropě. Vzhledem k tomu, že byla ve svém odporu vůči sjednocení mezi „velkými hráči“ světové politiky osamocená, je ale premiérka musela nakonec, byť nerada, akceptovat.

Současná Spolková republika je skutečným lídrem Evropy, Evropské unie. Ekonomicky i politicky, bez sebemenších pochyb. A odejde-li z EU nakonec přece jen Velká Británie, bude v ní Německo dominovat ještě výrazněji, což nebude dobře ani pro unii, ani pro Němce samotné. Nejen Evropa, i Německo se totiž pozvolna proměňuje. Kancléřka Merkelová, jež stojí v čele země od roku 2005, je – jakkoli to ještě nějaký čas potrvá – na odchodu a její nástupkyně, Annegret Krampová-Karrenbauerová (zvaná AKK), nemá kancléřský post ani zdaleka jistý.

Je tomu tak hned z několika důvodů. Za prvé proto, že se AKK, alespoň prozatím, nezdá být typem charismatického lídra, jakým byli předchůdci Merkelové ve funkci – sociální demokrat Gerhard Schröder či již zmíněný křesťanský demokrat Helmut Kohl, ani typem „Mutti Merkel“, tj. sice bez zjevného charismatu, ale nesmírně pečlivá, ve všech ohledech kompetentní a solidní. Ano, solidní, to je to správné slovo, na které naši sousedé slyší. Druhým důvodem je to, že velké politické strany v Německu – křesťanští a sociální demokraté – procházejí u voličů již nějaký čas zjevnou krizí důvěry. Jejich výsledky v posledních celostátních i zemských volbách patří k těm vůbec nejhorším od vzniku Spolkové republiky, což je – nejen pro ně – alarmující.

Třetím důvodem, který s tím druhým úzce souvisí, je fakt, že se německá společnost nejen proměňuje, ale i radikalizuje; na jedné straně nabírají na síle progresivističtí liberálové, akcentující často velmi razantním až agresivním způsobem svá témata, například boj za záchranu klimatu, na druhé straně posilují nekompromisní levičáci, usilující, jeden příklad za všechny, o zastropování nájemného ve velkých městech a vůbec o cosi, co nejen německá média označují za bytovou revoluci. Nemluvě o ostře opoziční Alternativě pro Německo (AfD), jež se fakticky vzato zrodila z tzv. migrační krize a už na německé vnitropolitické scéně zůstala.

Budoucnost Německa je tak po dlouhé době nejistá. Naši severní sousedé toho mají na bedrech, zdá se, až příliš: vyrovnat se s masivním přílivem migrantů, kteří přišli do země, mimo jiné v důsledku nanejvýš vstřícné politiky kancléřky Merkelové a vládních stran obecně, což je úkol na mnoho, mnoho let dopředu; stabilizovat domácí politickou scénu, což rovněž nebude snadné – opoziční AfD totiž ukazuje, že její popularita mezi Němci nestojí a nepadá výhradně s otázkou migrace, nýbrž že oslovuje, především na východě země, ale nejenom tam, stále větší množství nespokojené populace; vést racionálním způsobem jednotnou Evropu, což bude úkol o to zjevnější a viditelnější, že v čele Komise stane Němka, dnes již bývalá ministryně obrany Ursula von der Leyenová.

Možná je to až příliš úkolů na jednu zemi, na jeden národ, jenž navíc ani téměř třicet let po politickém sjednocení stále ještě není zcela jednotný, a na politickou reprezentaci, od níž toho každý tolik očekává. Vzhledem k tomu, že je v našem nejvlastnějším zájmu, aby měl současný „německý příběh“ šťastný konec, držme našim západním sousedům palce. Stále ještě nedávná historie nás totiž – s malým zjednodušením řečeno – poučila o tom, že „dobré“ bude jen takové Německo, jež bude v nejvlastnějším slova smyslu evropské; druhou možností, tou krajně nelákavou, je německá Evropa. S touto druhou variantou už náš kontinent, a nejen on, zkušenost má a jistě by ji jen nerad opakoval. A proto – jak jsem už řekl: držme jim (i nám ostatním) palce.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud