Kovář: Za královnu a za vlast! K čemu je dobrá monarchie | info.cz

Články odjinud

Kovář: Za královnu a za vlast! K čemu je dobrá monarchie

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V posledních dvou týdnech prakticky nebylo možné nezaznamenat zprávy o překotném útěku prince Harryho, celým jménem Henryho Charlese Alberta Davida, a jeho ženy Meghan (před sňatkem Markleové), vévody a vévodkyně ze Sussexu, z britské královské rodiny do soukromí, které hodlají nalézt, jak se zdá, až ve vzdálené Kanadě. Mediální smršť, již rozpoutalo nečekané Harryho oznámení na sociálních sítích, vyvolalo spoustu otázek nejen ohledně budoucnosti slavného páru, ale i o budoucnosti britské monarchie a, v neposlední řadě, o smysluplnosti monarchií vůbec.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska (jak zní dnešní oficiální název státu), je starobylá instituce, existující pro většinu lidí tak říkajíc „od nepaměti“. Ve své moderní podobě (parlamentní monarchie), kdy panovníci nerozhodují o domácí ani zahraniční politice, funguje od přelomu 18. a 19. století. Zcela neodmyslitelně patří k historii i současnosti země, k její kultuře a k identitě jejích obyvatel. Navzdory nesčetným turbulencím a problémům, kterým musela čelit, přežila „ve zdraví“ dodnes a jen málokdo pochybuje o tom, že se na tom v blízkém i delším časovém výhledu něco změní.

Současná královna Alžběta II. (*1926), jež nastoupila na trůn po smrti svého otce Jiřího VI. v roce 1952 (v následujícím roce byla slavnostně korunována ve Westminsterském opatství) a jež stojí formálně v čele státu, tak „vládne“ bezmála osmašedesát let, díky čemuž se sama o sobě stala živou(cí) institucí. Právě ona pro většinu obyvatel ostrovního státu, kteří v životě nepoznali žádného jiného panovníka, představuje a symbolizuje monarchii. Tato skutečnost vytváří mezi „národem“ a královnou velmi silné pouto, dokonce bez ohledu na to, zda a jak moc si je lidé připouštějí či nikoli.

Do jisté míry to platí i o dalších členech královské domácnosti – o Alžbětině manželovi, princi Filipovi, osmadevadesátiletém vévodovi z Edinburghu, o jejich prvorozeném synovi a následníkovi trůnu Charlesovi, princi z Walesu, i o jeho synech Williamovi a Harrym a jejich rodinách, včetně dětí Williama a vévodkyně Kate (George, Charlotte a Louis) a o synovi Harryho a Meghan (Archie). Popularita ostatních členů dynastie (včetně dalších potomků Alžběty II. a Filipa – princezny Anne a princů Andrewa a Edwarda) je podstatně menší, stejně jako zájem veřejnosti o jejich život, nedostanou-li se z jakýchkoli důvodů pod drobnohled médií, jak se to nedávno „podařilo“ princi Andrewovi v souvislosti s obviněním ze sexuálního zneužívání, spojeným s americkým finančníkem Jeffreyem Epsteinem. 

Funkcí, jež královna Alžběta II. v dnešní Velké Británii zastává, je hned několik. V první řadě je formální hlavou státu, což platí nejen o Spojeném království, nýbrž i o dalších šestnácti nezávislých zemích (včetně Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jamajky či Baham). Kromě toho stojí v čele anglikánské církve (Church of England), jež sice ve společnosti nehraje zdaleka tak důležitou roli jako dříve, ale přesto si stále zachovává, zejména na venkově, nezanedbatelný vliv. Vedení (Britského) Společenství národů (Commonwealth of Nations) se královna v roce 2018 naopak vzdala a předala je princi Charlesovi.

Stejně důležité jako tyto funkce, úřady a z nich vyplývající povinnosti je již výše naznačený, nepopiratelný fakt, že se Alžběta II. těší mimořádné úctě a – nijak nepřeháním – lásce ze strany většiny obyvatel Británie. K důvodům, kterých je celá řada, patří nejen to, že i ve vysokém věku s obdivuhodnou důstojností zvládá všechno, co souvisí s jejím postavením. Jde rovněž o to, že se v posledních letech stala jakousi „starostlivou matkou národa“, mající pochopení jak pro bohaté metrosexuály z londýnského West Endu, tak pro udřené dělníky z East Endu, pro středostavovské Brity žijící na předměstích metropole, stejně jako pro obyvatele všech dalších částí země.

V této souvislosti je nicméně třeba připomenout, že tomu tak nebylo vždy. Britové totiž královně dlouhá léta „vyčítali“, že si od mnoha událostí, jež se tak či onak, v dobrém i ve zlém, (do)týkaly země a jejích obyvatel, zachovávala až příliš velký (pro někoho až povýšený) odstup a že ve chvílích, kdy to od ní očekávali, nedokázala veřejně projevit dostatečnou radost či dostatečné pohnutí.

Na konci léta 1997 tento fakt způsobil vážnou politickou krizi. Stalo se tak poté, co ve snaze uniknout před dotěrnými novináři zemřeli v Paříži při autonehodě princezna Diana, bývalá manželka prince Charlese, a její tehdejší partner, egyptský podnikatel Dodi Al-Fayed. Zatímco lidé truchlili nad ztrátou „princezny lidských srdcí“, Alžběta II. nedala během krátkého televizního vystoupení najevo víc než formální smutek. Rozhořčení veřejnosti den ze dne rostlo a pozvolna se obracelo i proti monarchii, jež prožívala po řadě skandálů v královské rodině (souvisejících především s neuspořádaným soukromím Alžbětiných a Filipových dětí) velmi složité období. Průzkumy veřejného mínění tehdy dokonce opakovaně ukazovaly, že si do té doby bezprecedentní množství lidí dokáže představit budoucnost země bez monarchie.

Zachráncem královny i jejího království se stal ministerský předseda a šéf tzv. nových labouristů (New Labour) Tony Blair, jemuž se podařilo panovnici přesvědčit, že nedá-li v tomto konkrétním případě i při dalších příležitostech najevo větší pochopení pro radosti i starosti svých poddaných, bude mít monarchie jako instituce vážný problém. Ke cti královny je třeba říci, že si radu, kterou jí nejmladší premiér od počátku 19. století poskytl, vzala k srdci, a proto vzápětí vystoupila nejen s druhým, tentokrát již emotivním projevem, v němž vyjádřila smutek nad Dianiným úmrtím (což z ní znovu rychle učinilo „všemi milovanou královnu“), ale především začala s profesionálními image makery cílevědomě pracovat na proměně svého vystupování na veřejnosti.

Nový „obraz“ královny, jež od „lekce“, kterou jí premiér Blair udělil v roce 1997, dokáže při vhodných příležitostech odložit strojenou, chladnou formálnost, se projevil například u příležitosti zahájení letních olympijských her v Londýně v roce 2012, kdy si Alžběta II. k všeobecnému nadšení „zahrála“ v dnes již legendární „mikrobondovce“ s Danielem Craigem. Lidé si neobyčejně oblíbili rovněž královniny vánoční projevy, z nichž jsou cítit vřelost a pochopení pro jejich každodenní problémy. Do jaké míry se jedná o pečlivě, precizně vybudovanou „image“ panovnice pro veřejnost a do jaké míry se za její na první pohled viditelnou proměnou skrývá skutečný zájem o životy „obyčejných“ Britů (dříve skrytý za maskou oficiální nepřístupnosti), nelze s určitostí říci, změna je to ale v každém případě velmi úspěšná a prospěšná, a to nejen pro Alžbětu II. samotnou, nýbrž i pro monarchii jako celek.

Je tomu tak tím spíše, že doba, v níž žijeme, je velmi hektická a dramatická zároveň. Nové technologie a sociální sítě navíc učinily naše životy „rychlejšími“ než kdykoli předtím, nemluvě o tom, že jsme díky nim takřka v přímém přenosu svědky všeho, co se ve světě děje, včetně nejrůznějších stěží představitelných hrůz, o nichž jsme se dříve nedověděli vůbec anebo s velkým časovým odstupem, kdy jejich naléhavost více či méně poklesla. Pro politicky rozpolcené Spojené království to platí rovněž. Napínavé události posledních let, vrcholící hlasováním o brexitu, tj. o odchodu země z Evropské unie, a následným handrkováním o tom, zda k němu skutečně dojde či nikoli, vystavily velkou část lidí nejistotě, jež je zneklidňuje a znervózňuje, zvlášť připočteme-li k nim jejich obavy z mezinárodního terorismu, z možných důsledků tzv. klimatické změny, z očekávání nové hospodářské krize atd.

Zdánlivé „jistoty“ idealizovaného včerejška jsou zkrátka pryč a nikdo neví, co bude. Tato situace není v ničem nová, podobné pocity zakoušeli i příslušníci mnoha předchozích generací. Vzhledem k již zmíněným sociálním sítím a novým informačním technologiím se však doposud nikdy svět lidem nejevil tak „v pohybu“ a tak, řečeno se Zygmuntem Baumanem, „tekutý“ a neuchopitelný jako dnes. Proto často zoufale hledají jakýkoli „pevný bod ve vesmíru plném nejistot“, něco, k čemu by se mohli upnout, čemu by mohli za všech okolností věřit a na co by se mohli spolehnout.

A právě z tohoto důvodu je pro dnešní Brity důležitá jejich královna a monarchie. Zatímco politici obecně, včetně ministerských předsedů a předsedkyň (Winstonem Churchillem počínaje a Borisem Johnsonem konče, abych uvedl alespoň ty, kteří řídili stát na počátku i v závěru Alžbětina panování), přicházejí a odcházejí, stejně jako jejich kabinety, jejich úspěchy a prohry, Alžběta II. tu s nimi zůstává. Již téměř sedmdesát let „vládne“ zemi, a třebaže si ona i její rodina, jak jsem již řekl, prošla lepšími i horšími obdobími (včetně přízně a nepřízně veřejnosti), je prostě pořád tady. Ať už je mír či válka, ať zemi trápí útoky islámských radikálů, sucho a horko anebo velká zima, ať se musí vyrovnávat s hospodářskými propady a jejich sociálními důsledky, ať Premier League vyhrají kluci z Manchesteru či z Liverpoolu, Alžběta II. (a její rodina) je jim stále nablízku.

To není vůbec málo. Britská královna a britská monarchie – to je dnes především tolik potřebná stabilita, tradice a již zmíněná jistota. Samozřejmě ztělesňuje, navzdory modernizaci, kterou v posledních dvou desetiletích prošla, též starý svět privilegií, výlučnosti (či výjimečnosti) a (nejen) sociální nadřazenosti, a samozřejmě je – pro řadu lidí – i skvělý byznys. Pro většinu Ostrovanů to ale není podstatné. Toho, co jim královna a její, respektive jejich monarchie – ať už skutečně nebo jen zdánlivě – dává, si totiž považují mnohem, mnohem víc. Především proto, když už ne pro nic jiného, je – alespoň podle mě – dobře, že existuje.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud