Kronika nejistého pokroku. Investiční dohoda EU s Čínou zaslouží naši ostražitost a skepsi, ale ne bezhlavé odmítnutí

KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Na konci roku uzavřená investiční dohoda EU s Pekingem je papírovým příslibem, že postavení evropských firem v Číně by mohlo být o něco méně složité. Nic víc, nic míň. Současně potvrzuje, že Evropa – a Německo v jejím čele – nechtějí vázat své ekonomické vztahy s asijskou velmocí na USA či je nějak víc zatěžovat politickými tématy a otázkou lidských práv.

Donald Trump je pryč, ale třaskavé dědictví jeho politiky zůstává živé. Pokud si snad v něčem dokázal získat podporu velké části Američanů, nejen svých 74 milionů voličů, byl to právě tvrdý postoj k Číně – někdy až teatrální, připomínající vychloubání wrestlera před zápasem. Nijak si ale neporadil s hlavním problémem, který pojmenovali a marně řešili už jeho předchůdci: Velký obchodní deficit USA s touto zemí Trump snížit nedokázal. V roce 2018 dokonce dosáhl rekordních 419 miliard dolarů (oproti 347 mld. v roce 2016) a zvětšoval se i loni v čase nastupující krize. 

Pozorovatelé se shodují, že nový americký prezident Joe Biden bude možná postupovat systematičtěji, méně impulzivně, bude ale sledovat stejné cíle jako Trump. Tedy čelit dopadům subvenční politiky Pekingu, která cílí na růst národních šampionů v klíčových odvětvích budoucnosti, jako jsou sítě 5G, elektromobilita či obnovitelná energetika. Bude agresivněji stíhat průmyslovou špionáž, krádež patentů a technologií či důkladně prověřovat investice a hodnotit dodavatele z hlediska jejich dopadu na národní bezpečnost. Nynější Amerika zůstane vůči Číně rozhodně tvrdá a více na pozoru než před čtyřmi lety, kdy Joe Biden odcházel z pozice viceprezidenta

Podobné problémy ve vztahu k Číně trápí stejně tak i Evropu. Jako „měkká velmoc“, zdá se, stále sází více na spolupráci než konfrontaci. A proto dokáže alespoň částečně nalézt společnou řeč, byť čerstvě uzavřená investiční dohoda toho slibuje na papíře zřejmě víc, než ve skutečnosti přinese. Dle zdrojů německého deníku Handelsblatt ostatně i Evropská komise ve svém interním hodnocení přiznala očekávatelné – reciprocitu a skutečně rovné postavení evropských investorů v Číně a čínských v EU nová dohoda ani zdaleka nepřinese. A to nemluvíme o obchodu, v němž volnou konkurenci omezují cla, národní subvence a nejrůznější certifikační a byrokratická omezení. Nebo dokonce exemplární „politické trestání“ ze strany Pekingu, jak se to loni stalo firmě Petrof kvůli cestě české senátní delegace na Tchaj-wan. 

I tak je však investiční dohoda EU-Čína podle názoru viceprezidenta Svazu průmyslu ČR Radka Špicara či Německé obchodní komory určitým příslibem, že postavení evropských firem v Číně by mohlo být o něco méně složité. Zejména z pohledu velkých firem, jejichž nové peníze chce strategicky plánující komunistická velmoc přilákat do sektorů moderní ekonomiky. Například v oblasti elektrovozidel mají být investice nad miliardu eur osvobozeny od některých dosavadních regulačních omezení či osvobozeny od tlaku vstupovat do nevýhodných joint ventures. To se jistě zamlouvá velkým německým automobilovým koncernům jako VW, BMW či Daimler. Německý Handelsblatt upozorňuje, že větší investice těchto obrů automotive sektoru v Číně mohou vést k jejich integraci s místním dodavatelským řetězcem na úkor jejich současných dodavatelů v Evropě či USA. 

Toto riziko nepochybně musí sledovat i český dodavatelský autoprůmysl, který při náročné adaptaci na elektromobilitu bude čelit větší globální konkurenci. Novým šampionem elektromobility v regionu se může stát Polsko, kam směřovaly v posledních letech velké investice do výroby elektrobaterií, které by měly snížit současnou vysokou závislost Evropy právě na Číně. 

Ve spoustě jiných odvětví, kde Čína Evropany vidí více jako obchodní konkurenci a méně jako zdroj know-how a technologií, bude pravděpodobně nadále uplatňovat řadu omezení liteře smlouvy navzdory. Jak účinný bude například mechanismus nové společné komise pro řešení sporů, ukáže až čas. Ale mezi desetitisíci firem a desítkami velkých problémů se budou bilaterálně projednávat spíše jen největší kauzy. A mezi ty problémy českých firem nepatří.

Pozitivní na nové dohodě jistě je to, že nahrazuje a zlepšuje dosavadní investiční dohody na úrovni jednotlivých států EU včetně té německé. Zde se opět potvrzuje, že bez unie a její váhy bychom v dnešním globalizovaném světě (nejen) v obchodě daleko nedošli. A možná by naše firmy více „pykaly“ za tchajwanské akcenty a snahy rozvíjet spolupráci s touto demokratickou a prosperující zemí. Místo tvrdého čínského trestu jsme „tchajwanský“ rok v česko-čínských vztazích ukončili s novou dohodou o ochraně investic, která je nejen lepší než ta naše národní, ale i nad úrovni původní německé dvoustranné smlouvy. 

Uzavření sedm let dojednávané dohody EU-Čína právě nyní, tedy těsně před Silvestrem a koncem německého předsednictví, má nepochybně svou politickou logiku a symboliku. V době ekonomické krize, po anabázi s brexitem a čtyřech letech nejistoty s Trumpem ohledně nových celních bariér, není zrovna dobrá doba na stavění nových překážek mezinárodnímu obchodu a investicím. Navíc Čína navzdory epidemii covidu, která se odtud globálně rozšířila, zřejmě jako jediná velká ekonomika opět roste a evropské firmy z toho chtějí profitovat.

Německo, které vyjednávání na nejvyšší úrovni společně s Evropskou komisí dovedlo k závěru, je v tomto ohledu hlavním hráčem  – 90 miliard eur investic a až 49 % exportu EU do Číny pochází odtud. Na tomto čísle se nakonec významně podílí i český průmysl – dle odhadů třetina až polovina českého exportu k našim sousedům je dále reexportována do světa.

Pragmatická a zkušená Angela Merkelová už za devět měsíců skončí v čele vlády a její nástupce možná uzavře koalici se Zelenými jako druhou nejsilnější stranou. Jejich postoj k Číně je velmi kritický a na rozdíl od kancléřky více vázán lidsko-právní kondicionalitou. Kritika z Evropského parlamentu, který musí dohodu ještě ratifikovat, zdůrazňuje právě otázky dodržování lidských práv a minimálních pracovních standardů, které investiční smlouva odbývá vágními formulacemi. Nový americký prezident Joe Biden se bude snažit o větší koordinaci s EU a s dalšími partnery v Asii, zejména v otázkách dalšího postupu vůči Číně s důrazem na obchod. A právě tyto skutečnosti spolu s faktem, že uzavření nové dohody přichází v době eskalace mnoha sporů s USA a kolem potlačení samosprávy v Hongkongu, zřejmě přispěly k tomu, že Peking v něčem mírně ustoupil a chtěl dosáhnout shody právě nyní. Jak cenná bude pro Evropu, ukáží až příští léta. Namístě je notná dávka skepse a ostražitosti, nikoli však apriorní odmítání.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital