Na královském zámku Balmoral v Aberdeenském hrabství ve Skotsku byla jmenována nová britská premiérka Liz Trussová, která je po Borisu Johnsonovi také novou šéfkou Konzervativní strany. Alžběta II. tak pověřila vedením kabinetu už čtrnáctého politika (prvního, Winstona Churchilla, „zdědila“ po svém otci a jednoho, Harolda Wilsona, jmenovala naopak dvakrát), respektive třetí političku. Pojďme se proto podívat na to, jaké myšlenky mohly běžet během slavnostního aktu téměř stoleté panovnici hlavou a co od nové premiérky může očekávat, stejně jako celý ostrovní stát.
Začněme ve stručnosti samotnou Liz Trussovou, podrobně ji už ve svém textu představil kolega Jan Železný. Třetí britská premiérka, přezdívaná mnoha médii Thatcherová 2.0, přichází do čela kabinetu v bouřlivých časech. Bývalou liberální demokratku, jež v mládí brojila proti monarchii, dnes přesvědčenou i přesvědčivou, naprosto uvěřitelnou představitelku klasického toryismu, nečeká nic lehkého.
Británie má za sebou dva těžké covidové roky, z nichž se složitě vzpamatovává. Řeší důsledky brexitu (jehož odpůrkyní Trussová bývala, ale který pragmaticky akceptovala jako daný fakt). Je, svým způsobem, ve válce s Ruskem (Trussová je v tomto ohledu „jestřáb“, jenž bude dozajista pokračovat v politice svého předchůdce) a čelí energetické krizi. Aby toho nebylo málo, Trussová stojí v čele rozhádané a nejednotné strany, rozštěpené Johnsonovým pádem (právě „zrada“ Borise Johnsona ze strany Rishiho Sunaka byla jedním z důvodů, proč u straníků, u nichž má Bo-Jo stále velké zastání, prohrál volby o post šéfa).
Chce-li Trussová uspět a být úspěšnou premiérkou, musí v první řadě sjednotit a ovládnout Konzervativní stranu, aniž by přitom zapomínala na efektivní, racionální vedení státu. Tohle všechno zvládnout nebude jisté a teprve tehdy se ukáže, zda na svůj nový post tak říkajíc má, nebo nemá.
Pokud jde o Alžbětu II., Liz Trussová je, jak jsem řekl, jejím patnáctým premiérem, respektive její třetí premiérkou. Na koho z předchůdců Trussové při jejím jmenování Alžběta myslela, na koho vzpomínala, koho z nich měla upřímně ráda, koho si vážila a koho respektovala, a s kým se scházela výhradně proto, že musela? Kdo jí konvenoval svou povahou, inteligencí, galantností a s kým to bylo v řadě ohledů složité?
Alžběta II. je na trůnu více než sedmdesát let, politických zkušeností má na rozdávání a kdyby mohla, jako že nemůže, napsat paměti, to by bylo, panečku, počteníčko. Když už to ale nejde, pokusím se o jakési „alternativní memoáry“ alespoň já.
