KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Hokejové mistrovství světa, jež se letos mělo konat v lotyšské Rize a v běloruském Minsku, budou nakonec hostit pouze Lotyši. V tomto týdnu o tom rozhodla Mezinárodní hokejová federace. Stalo se tak v důsledku sílícího tlaku, aby bylo (spolu)pořadatelství odebráno Bělorusku, v jehož čele stojí již třetí desetiletí (od roku 1994) autoritářský prezident Alexandr Lukašenko, potírající své odpůrce způsobem, jaký dnes nemá na „starém kontinentě“ obdoby. „Poslední evropský diktátor,“ jak bývá Lukašenko často nazýván, tak přišel o prestižní akci a jednu z posledních možností, díky níž si mohl dokázat, že mimo svoji zemi ještě něco znamená.
Nenechte se mýlit tím, že se jedná o „pouhý“ hokejový šampionát, a navíc v době, kdy Evropa a svět řeší mnohem vážnější záležitosti než honění se za „černým nesmyslem“ na ledové ploše. Hokej patří v Evropě a v Severní Americe k těm nejoblíbenějším sportům, světová mistrovství mají dlouhou a ctihodnou tradici (letos se bude hrát o titul již po čtyřiaosmdesáté) a běloruský prezident ho navíc, stejně jako třeba jeho ruský „kolega“ Vladimír Putin, miluje. Odebrání pořadatelství Minsku je pro něj tudíž mnohem bolestivější, než by se na první pohled mohlo zdát, a to tím spíš, že se – ve světě velkého sportu – jedná o bezprecedentní událost.
Mezinárodní hokejová federace (International Ice Hockey Federation; IIHF), kterou již od roku 1994 (tedy stejně dlouho jako Lukašenko Bělorusko, jen tak pro zajímavost) vede Švýcar René Fasel (*1950), ke svému rozhodnutí doslova doklopýtala. Covid sem, covid tam, nepokoje a perzekuce opozice v Bělorusku sem, nepokoje a perzekuce tam, nic z toho konzervativním Faselem, jenž je mimo jiné znám jako rozhodný odpůrce směšování sportu a politiky, nepohnulo. Teprve oznámení firmy Škoda Auto, jež je hlavním sponzorem mistrovství světa, že pokud by se šampionát v Minsku přece jen konal, bylo by to bez její účasti a bez jejích peněz, mělo patřičný efekt. Faselovo prohlášení ale i tak nemělo s jednoznačným odsouzením Lukašenka a jeho režimu nic společného: IIHF jeho ústy konstatovala pouze to, že se MS v Bělorusku konat nebude kvůli tamní složité bezpečnostní situaci. A tečka.
Alexandra Lukašenka rozhodnutí hokejových bossů bolí o to víc, že si nelze vzpomenout na žádnou velkou sportovní akci, u níž by se postupovalo tímto způsobem, a že přitom adeptů na odebrání různých pořadatelství byla celá řada. Stačí si vzpomenout na hlasy, které zpochybňovaly konání zimních olympijských her v ruském Soči v roce 2014, stejně jako ruské pořadatelství mistrovství světa ve fotbale v roce 2018. Slova o tom, že Putinův režim porušuje lidská práva a pronásleduje (doma i v zahraničí) své odpůrce, ale tehdy nenašla patřičný ohlas ani u předních světových politiků, ani u funkcionářů Mezinárodního olympijského výboru, respektive u Mezinárodní fotbalové federace. Ve druhém případě bylo jednání sportovních činovníků o to pokrytečtější, že již měli zkušenost z vývoje po hrách v Soči. Ty totiž skončily, jenom pro připomenutí, 23. února 2014 a pouhých pár dní poté, nicméně až poté (s důrazem na toto slovo), 27. února 2014, obsadili ruští vojáci budovu krymského parlamentu a následně na jeho střeše vyvěsili ruskou vlajku; 2. března pak akci schválil ruský parlament a po dalších osmačtyřiceti hodinách byl Krym pod totální ruskou kontrolou. Hry v Soči již v té době ale úspěšně skončily, fotbalový šampionát byl daleko a jak Vladimir Putin správně předpokládal, jeho pořádání to nijak neohrozilo.
Abych ale nepsal jen o Rusku. V roce 2008 se navzdory silným protestům lidskoprávních a environmentálních aktivistů konaly letní olympijské hry v Pekingu a v roce 2022 se zde bude konat pro změnu zimní olympiáda. Že čínský, formálně komunistický režim masivně porušuje lidská práva, nemilosrdně drtí jakýkoli náznak politické opozice, že vyhrožuje Tchaj-wanu válkou a ničí klima jako nikdo jiný na světě? Pché! Nic z toho nezabránilo pořádání her v tamní metropoli před třinácti lety a nezabrání tomu ani v příštím roce. Čína je totiž, stejně jako Rusko, vlivná světová velmoc, nikoli chudý umírající autoritářský režim jako Bělorusko, takže se s ní musí jednat docela jinak. Je to hanebné, je to ostudné, ale je to tak a nedá se s tím nejspíš nic dělat.
Podíváme-li se do historie, do minulého 20. století, zjistíme navíc, že takové chování předních světových politiků a sportovních funkcionářů není ničím novým. V roce 1980 se konaly letní olympijské hry v Moskvě, v srdci komunistického Sovětského svazu, čemuž nezabránilo ani to, že pouhý rok předtím vtrhla sovětská armáda do Afghánistánu, a že hry z tohoto důvodu bojkotovaly některé západní země v čele se Spojenými státy americkými. Většina zemí své sportovce do Moskvy vyslala a MOV v čele s lordem Killaninem si nad celou záležitostí „umyl ruce“. Jinak tomu ostatně nebylo ani v meziválečném období, kdy MOV navzdory tomu, že zejména někteří američtí a britští sportovci a jejich sportovní asociace upozorňovaly na to, jaká je situace v nacistickém Německu (zejména pokud šlo o perzekuci Židů), Garmisch-Partenkirchenu (zimní) ani Berlínu (letní) hry neodebral a nechal nacisty, aby je propagandisticky zneužili. Pro Adolfa Hitlera to tehdy znamenalo velké diplomatické vítězství a další krok na cestě k upevňování jeho postavení nejen v Německu, nýbrž i na mezinárodní scéně. Jak vidno, ti „velcí“ byli už tehdy „velcí“ a fakticky nedotknutelní, zatímco malé Bělorusko musí dnes za svého diktátora platit. Touto poznámkou, aby mi náhodou nebylo špatně rozuměno, ani v náznaku nekritizuji rozhodnutí IIHF, že se v Minsku letošní hokejový šampionát nebude konat, naopak; pořadatelství mu bylo odebráno zcela správně; jenom by bylo hezké, kdyby tak mezinárodní sportovní organizace postupovaly vždycky a nejen tehdy, kdy je to v zásadě nijak nebolí a kdy z toho pro ně neplyne skutečná nepříjemnost.
Na závěr ještě několik slov k touze diktátorů a autoritativních vládců pořádat olympijské hry, mistrovství světa v kopané atd. Na prvním místě jde o již zmíněné takřka neomezené možnosti propagace jejich zemí a jejich režimů, což se jim – nezřídka s pomocí narychlo vybudovaných „Potěmkinových vesnic“ – často daří. Smutná, z toho vyplývající pravda je proto taková, že z Ga-Pa a z Berlína v zimě a v létě 1936, z Moskvy v roce 1980, z Pekingu v roce 2008 i ze Soči a z dalších ruských měst v letech 2014 a 2018 odjížděla drtivá většina sportovců a sportovních funkcionářů spokojená, ne-li přímo nadšená z toho, „jak skvěle všechno fungovalo“, jak o ně bylo „vzorně postaráno“, jak nezaznamenali žádné represe ani diskriminaci kohokoli… Bodejť by je také zaznamenali – dané režimy represivní akce po dobu sportovní události na veřejně přístupných a viditelných místech samozřejmě výrazně utlumily a daly si veliký pozor na to, aby se zahraniční sportovci („s ohledem na jejich bezpečí“) a novináři dostali jen tam, kde ani v náznaku nehrozilo, že by mohli spatřit něco nežádoucího. Takže asi tak.
Pro diktátory samotné je pak, nejen politicky, ale docela pochopitelně i lidsky, nesmírně žádoucí stanout či usednout při zahajovacích ceremoniálech a při finálových bojích v jedné lóži s politickými stars z celého (často demokratického a respektovaného) světa, (po)třást si s nimi před kamerami rukama, pohovořit s nimi, kynout s úsměvem nadšeným davům, ať už se domácím borcům daří či nikoli. Reklama, která je k nezaplacení a která se po čertech vyplatí. O to všechno teď Alexandr Lukašenko přišel. Nejen o mistrovství samotné, ale právě o tohle všechno. Dobře mu tak, možná i tohle bude další malý krok k nevyhnutelnému konci jeho ostudného režimu.
