KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Ihned po včerejším rozhodnutí Ústavního soudu ohledně volebního zákona se začalo mohutně spekulovat o tom, koho soudci poškodili a kdo na změnách naopak vydělá. Své si přisadil i premiér Andrej Babiš nebo ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Je nehorázné, pokud vrcholní politici bez důkazů obviňují ústavní soudce, že něco dělají za úplatu nebo v něčím zájmu. Tady jde přece o Ústavu a o takový volební systém, který s ní nebude v rozporu. Na každém tahu vždy někdo prodělá a vydělá, naše argumentace ale nemá být účelová, nýbrž principiální.
A v principu prostě platí, že Ústavní soud rozhodl správně. Stávající volební systém totiž nepochybně nebyl spravedlivý. Problematické je naopak načasování celé věci. Zatímco v minulosti představitelé Ústavního soudu kritizovali liknavost jiných soudů, s rozhodnutím o volebním zákoně sami čekali víc než tři dlouhé roky a jak v disentu upozorňují čtyři soudci, kteří byli proti, nakonec se s ním vypořádali pro změnu enormně rychle. To je prostě špatně. Až úsměvně pak působí víra soudců, že se politici napříč Poslaneckou sněmovnou a Senátem dokážou na novém volebním zákoně shodnout během pouhých sedmi měsíců.
Nehledě na to ale platí, že Ústavní soud má dohlížet na ústavní pořádek, a pokud jde o volební zákon, ten s ním byl v rozporu. „Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.“ Tak zní článek 18 Ústavy České republiky.
Volební zákon zásady poměrného zastoupení v několika ohledech nenaplňoval. Tak třeba: zvýhodňoval silné strany na úkor těch slabších v přepočtu hlasů na mandáty, deformoval váhu hlasů vinou rozdílné velikosti volebních obvodů (krajů). V praxi to například znamenalo, že malé strany nebyly schopné v malých krajích (typicky v Karlovarském) dosáhnout na mandát. Třeba ODS tam na zisk mandátu v minulých volbách nestačilo ani 8,83 % hlasů. Menším stranám tak nezbývalo, než doufat v úspěch ve velkých krajích, kde pro zisk mandátu stačilo něco přes tři procenta hlasů.
A nejde jen o politické strany, ale i o voliče. Váha jejich hlasu třeba v už zmíněném Karlovarském kraji byla jiná než v Praze. Navíc lidé z malých krajů měli podstatně menší šanci stát se poslancem nebo poslankyní. Problematické byly nakonec také uzavírací klauzule pro koalice a s nimi spojené riziko propadu velkého počtu hlasů. Platí totiž, že by měl být pokud možno každý volič reprezentován.
Samozřejmě lze počítat a analyzovat, komu ten zásah v danou chvíli prospěje a koho naopak poškodí, to hlavní je ale Ústava. A takový volební systém, který s ní není v rozporu. Jde o princip, nikoli o účelový kalkul. A princip poměrného volebního systému spočívá v reprezentativitě. Jinak řečeno jeho smyslem je zrcadlení.
Znamená to, že by sněmovna měla spravedlivě a pokud možno věrně zrcadlit názorové rozložení ve společnosti. A volební zákon musí být napsaný tak, aby tento princip maximalizoval. Je v tomto ohledu s podivem, že Ústavní soud nijak „nesáhl“ právě na různě velké volební obvody (kraje). Pokud totiž existuje elegantní řešení, jak dosáhnout reprezentativity, je jím celá země jako jeden volební obvod. Přesně na to jsem se také ve středu ptal ústavního soudce Jana Filipa, který měl volební zákon na starosti. Doteď mám dojem, že se mi z otázky vykroutil.
A ještě něco: pokud si někdo stěžuje na případnou roztříštěnost sněmovny v poměrném volebním systému, což se může skutečně stát – byl to také jeden z argumentů těch, kteří zaváděli do poměrného volebního systému většinové prvky, neboť v roztříštěném volebním systému se mnohdy těžko skládají většiny, což ve finále znamená problematické vládnutí –, může mít sice pravdu, ale míjí podstatu věci. A opět: ta spočívá v zrcadlení. Funkcí, smyslem a cílem poměrného volebního systému je reprezentativita zákonodárného sboru, nikoli efektivita vládnutí. Pokud někdo preferuje efektivitu vládnutí na úkor reprezentativity, musí na rovinu říct, že chce změnit Ústavu.
