Normandie, 6. června 1944. Tři čtvrtě století od „Dne D“ máme stále být za co vděční | info.cz

Články odjinud

Normandie, 6. června 1944. Tři čtvrtě století od „Dne D“ máme stále být za co vděční

Na jaře 1944 vstupovala druhá světová válka do své závěrečné fáze. Japonci sice stále ještě vzdorovali Američanům, o výsledku války v Pacifiku bylo nicméně rozhodnuto – americké vítězství bylo jen otázkou času. Také na klíčové východní frontě nacistická armáda již pouze ustupovala před Sověty. Pro Stalina ale bylo s ohledem na rozsah a náročnost bojů i tak důležité, aby mu západní spojenci pomohli otevřením „druhé fronty“ ve Francii. Šestého června 1944, v tzv. „Den D“ (D-Day), se tak stalo: američtí, kanadští, britští, francouzští a další vojáci se v časných ranních hodinách vylodili na normandských plážích, čímž napsali jeden z nejpůsobivějších příběhů celé války. Dnes je to od legendárního výsadku, jenž dodnes má na život (nejen) v západní Evropě naprosto zásadní vliv, pětasedmdesát let, tři čtvrtě století.

Třebaže jsem jako kluk, zajímající se o dějiny a jako student historie věděl o otevření „druhé fronty“ „kdeco“, opravdu naplno, se vším všudy, jsem si historii vylodění i jeho důsledky uvědomil až v polovině devadesátých let minulého století. Právě tehdy, přesněji řečeno v roce 1994, jsem se totiž poprvé, náhodnou souhrou okolností, ocitl v Normandii v den, kdy se zde slavilo padesát let od slavného výsadku. Když už jsem byl jednou poblíž, neodolal jsem a zajel jsem se podívat na pobřeží, na Omaha Beach a na další známá místa. Zážitek (popravdě řečeno si nejsem jist, je-li to správné slovo) z onoho dne byl pro mě, tenkrát devětadvacetiletého mladého muže, ohromující.

Pláže a nedaleké hřbitovy byly plné Francouzů, Britů, Kanaďanů a dalších bývalých válečných spojenců, zejména Američanů. Amerických veteránů ve věku „sedmdesát plus“, „kluků“ – jak si mezi sebou říkali – kteří v řadě případů chodili jen s pomocí holí či berlí, nebo se pohybovali na motorizovaných invalidních vozících, „kluků“ bez nohou, bez rukou, s černými páskami přes oko, s nezhojitelnými jizvami ve tváři, skoro vždycky v doprovodu početné rodiny – s manželkami, dětmi a vnoučaty.

S několika z nich jsem mluvil a nebyl mezi nimi jediný, který by, navzdory tomu, že mu válka přinesla doživotní zmrzačení, litoval. „To bylo samozřejmé, chlapče,“ říkali mi, případně dodávali, že to „stálo za to“ a že by do toho „šli znovu“. Když potom na závěr ceremoniálu hráli francouzskou, britskou, kanadskou a americkou hymnu a když oni „kluci“ s holemi a na vozících salutovali, nebo si drželi pravou ruku na srdci, vzalo to u srdce i mě.

Infografika: vylodění v Normandii

Dnes, po pětasedmdesáti letech, se můžeme za průběhem i za důsledky „Dne D“ ohlédnout bez emocí, s racionálním a tolik potřebným odstupem, jenž je ostatně třeba k hodnocení jakýchkoli historických událostí. I tak není o dalekosáhlém významu tehdejších událostí nejmenších pochyb. Jakkoli je nesporné, že k porážce nacistického Německa přispěl rozhodující měrou Sovětský svaz v „souboji titánů“ na východní frontě, otevření „druhé fronty“ v Normandii k němu nezanedbatelně přispělo (už jen tím, že nemalou část německé armády vázalo na západě) a navíc, fakticky vzato, rozhodlo o tom, jak bude vypadat poválečný život v západní Evropě.

Konkrétně řečeno rozhodlo o tom, že západní Evropa prožije následující tři čtvrtiny století ve zdánlivě samozřejmém míru, chráněna – v časech studené války a vlastně i dnes – americkým „jaderným deštníkem“, v do té doby nepoznaném blahobytu (včetně výhod plynoucích z existence velkorysého sociálního státu), ve světě bez hranic, v demokratickém politickém systému, kde vládnou právo a rovnost všech lidí před zákonem. Zkrátka, ve většině ohledů, v nejlepším možném světě, jaký si lze – přirozeně s vědomím všech problémů, které to s sebou nese – představit.

Právě na normandských plážích bylo na sklonku jara 1944 „krví posvěceno“ transatlantické partnerství, spojenectví mezi evropskými mocnostmi, v první řadě Velkou Británií, a Spojenými státy americkými. Právě tady umírali američtí, kanadští a další zámořští vojáci za osvobození Evropy, právě tady pokládali za naši budoucí svobodu život bezejmenní „vojínové Ryanové“ (známí ze Spielbergova velkofilmu), právě tady vznikaly zárodky budoucí svobodné Evropy.

Toto partnerství a spojenectví trvající dodnes přitom nebylo nikdy snadné, ba naopak. Navzdory všem „poutům“, která západní Evropu a Ameriku spojovala a spojují (pověstná Ties That Bind), si Američané i Západoevropané nezřídka, ne-li většinou, hleděli hlavně vlastních zájmů. Bylo tomu tak v době, kdy byl francouzským prezidentem generál Charles de Gaulle (1959–1969) usilující o co největší emancipaci své země na USA, v době, kdy se západoevropští politikové pod tlakem části veřejnosti pokrytecky vymezovali vůči „americké válce“ ve Vietnamu (druhá polovina šedesátých a první polovina sedmdesátých let minulého století), a je tomu tak i dnes, kdy ve Spojených státech vládne Donald Trump (2017–), razící heslo „Amerika na prvním místě“ (America First a Make America Great Again).

Z de gaulleovských časů pochází i historka, která je pro francouzsko-americké a obecně západoevropsko-americké vztahy příznačná. Když generál na počátku šedesátých let jednal o možném odchodu Francie z vojenských struktur Severoatlantické aliance, čímž Američany vyzýval rovněž k odchodu z Francie (vrchní velitelství spojeneckých sil v té době sídlilo poblíž Paříže) do Belgie, optal se ho údajně americký prezident Kennedy: „Mrtvé z Normandie si máme odvézt také?“ Ať už je příběh pravdivý či nikoli, vypovídá, jak jsem již naznačil, o západoevropsko-amerických vztazích mnohé. Američané měli nezřídka dojem, že si jejich spojenci dostatečně neváží toho, co pro ně za druhé světové války i po jejím skončení udělali, Evropané pro změnu obtížně snášeli americkou „aroganci“, americké „poručníkování“, „přehlížení“ či přímo „ignorování svých zájmů“ atd.

Navzdory tomu všemu, dokonce i navzdory tomu, že Donald Trump a „jeho lidé“ dávají poměrně zřetelně najevo, že americko-evropské spojenectví nemusí patřit mezi priority Washingtonu navždy, toto partnerství prozatím drží, uzavřené dohody platí a snad budou platit i dál. Jakkoli si nedělám o Trumpovi, o dnešní „Americe“, o jejích zájmech, záměrech a plánech žádné iluze (velmoc se zkrátka vždycky chová jako velmoc a první světová velmoc zvlášť), nevěřím, že by chtěli a dokázali zpřetrhat všechno, co země na obou březích Atlantiku už dlouho spojuje.

Spojené státy americké již svého vzniku na konci 18. století byly a dodnes jsou demokratickou zemí, jakkoli se v některých ohledech jedná o „jinou“ demokracii, než jaká je ta „naše“ evropská. Je to země, kde nevznikl ani komunismus, ani fašismus či nacismus, veliká, v podstatě svobodná země, jejíž synové přišli do Evropy během posledního století hned dvakrát umírat ve válkách, s jejichž rozpoutáním neměli nic společného. Současně to ale je, jak jsem už řekl, supervelmoc, jež často bez skrupulí prosazuje ve světě svoje zájmy. Ze srovnání s jinými velmocemi, ať už v minulosti či dnes (komunistický Sovětský svaz, nacistické Německo, současná Čína) nicméně pořád vychází velmi dobře.

Šestý červen 2019, den, kdy si připomínáme tři čtvrtě století od vylodění spojenců v Normandii, je tak skvělou příležitostí k tomu vzdát mrtvým i těm, kteří přežili, hold a poděkovat jim, a také k tomu, abychom si uvědomili, jak cenná jsou „transoceánská pouta“ pro nás Evropany a snad i pro Američany. Pro nás všechny, kteří věříme v demokracii, ve společnou budoucnost a ve svobodný svět, ve kterém se nám, opakuji, všem problémům, těžkostem a nespravedlnostem navzdory, dobře žije.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud