KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Od Bidenova vítězství nad Trumpem v listopadu 2020 snad žádné zahraniční volby nevyvolaly v Česku tolik povyku jako ty, které se konaly v neděli v Maďarsku. Premiér Viktor Orbán je totiž vyhrál už počtvrté v řadě a má tak před sebou další čtyřletý mandát. Obrazně řečeno: nebyl nikdo, kdo by to nekomentoval, v prvních hodinách dokonce velmi emotivně. Střízlivých, nepředpojatých hlasů bylo jen málo. Pojďme se teď proto už trochu s odstupem podívat na to, proč Maďaři volili, jak volili, proč to spousta lidí nechápe a co to znamená do budoucna.
Důvodů Orbánova vítězství je přirozeně celá řada. Za prvé: jedná se o zkušeného „harcovníka“, který do politiky vstoupil ještě před pádem komunistického režimu na sklonku osmdesátých let minulého století. Tehdy spolu s dalšími studenty zakládal hnutí mladých demokratů – Maďarskou občanskou unii – Fidesz, která měla svůj podíl na pádu komunismu v zemi.
Deset let poté vyhrál jako šéf Fideszu poprvé volby a jako ministerský předseda přivedl svoji zemi (spolu s ČR a Polskem) do NATO a přiblížil ji vstupu do EU, třebaže Fidezs už nebyl liberální stranou jako na počátku devadesátých let, nýbrž národovecky konzervativním hnutím inklinujícím k populismu. Po čtyřech letech Orbán o moc přišel, ale v roce 2010 se triumfálně vrátil a od té doby vyhrává jedny volby za druhými, bez ohledu na to, jaká opozice proti němu stojí a jak negativně jsou on sám i jeho strana vnímáni za hranicemi země.
Jedním z hlavních důvodů jsou právě výše zmíněné politické zkušenosti a fakt, že dokáže instinktivně dokonale vycítit náladu maďarské společnosti a „ušít“ jí předvolební program přesně „na míru“. Kdyby toto neuměl lépe než všichni ostatní maďarští politici, dávno by premiérem – bez ohledu na všechny ostatní faktory – nebyl.
Za druhé: Dlouhá léta u moci, zčásti s ústavní většinou v parlamentu, umožnila Orbánovi změnit Maďarsko k obrazu svému, ať už jde o ovládnutí většiny klíčových médií, nebo úpravy volebních obvodů tak, aby to vyhovovalo jeho straně. Osobně jsem přesvědčen o tom, že by v nedělních volbách vyhrál i bez toho, jenom by možná (znovu) nedosáhl na ústavní většinu a relativně sjednocená opozice by měla o pár procentních bodů více.
Ovšem vyvozovat ze skutečnosti, že Orbán ovládá televizi a rozhlas, paušální závěr, že „zmasírovaní“ Maďaři „neměli ve volbách na vybranou“, je dětinské. Nejčtenější maďarské noviny píší spíše v protivládním tónu a v zemi není takřka nikdo, kdo by nevěděl, co jsou „Orbán and his boys“ zač. Přesto mu většina dala svůj hlas. Mediální převaha a „kreativní práce“ s volebními obvody volby zkrátka nerozhodly. Nepochybně se do výsledku promítly, ale nejsou ultimátní a jedinou příčinou.
Za třetí: Pokud jde o výkon ekonomiky a výši životní úrovně, nejsou Maďaři nijak nadšení, zároveň ale oceňují, že se jim vede vcelku dobře a v posledních letech, navzdory běsům jménem covid a – v posledních měsících – válka na Ukrajině, dokonce stále lépe. Srovnávání, která jsem četl v mnoha českých médiích, tj. že jsou na tom, pokud jde o životní úroveň, kvalitu zdravotnictví atd. hůře než u nás, jsou irelevantní. Česká republika není v žádném případě zemí, s níž by se Maďaři chtěli jakkoli poměřovat. V zásadě je prakticky nezajímáme, koukají spíše směrem k Rakousku či k Itálii a v tomto ohledu mají pocit, že se vzájemné rozdíly spíše snižují, než zvyšují. Důležitý je pro ně rovněž „balkánský kontext“, v kterémžto případě platí totéž.
