„Policajt” Šlachta v politice? Dvacet otázek, po kterých to nemůže myslet vážně

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta zvažuje angažmá v politice. Spekuluje se o tom už nějaký čas, teď s tím v různé podobě postupně přišli novinář David Klimeš, Novinky.cz a Neovlivní.cz Sabiny Slonkové. Podle nich si zaregistroval několik názvů pro případné hnutí, jedním z nich má být Přísaha. Šlachta údajně zvažuje, že se bude se svým hnutím ucházet o hlasy voličů už v letošních podzimních sněmovních volbách. Možná to nemyslí vážně, možná jen testuje terén. Skoro jistě by mu měl někdo říct, co politika obnáší a že si v ní nevystačí se zaklínadlem, že jde „o jednu velkou mafii“.

Prostředí ovlivňuje téměř absolutně. Každého z nás formuje naše okolí víc, než jsme si mnohdy ochotni připustit. A pokud se třicet let pohybujete výhradně v řadách policie, většinu času na půdě Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, dost dobře se vám může stát, že touhle optikou už koukáte vždy na vše. Je to přesně to, čeho by se měl vyvarovat každý, kdo chce mluvit do politiky, natož ji dělat. Jejím základním pravidlem je, že se brání absolutizaci jedné perspektivy, jednoho výkladu světa. Naopak: jejím definičním znakem je pluralita východisek, zájmů, hodnot, preferencí, strategií. Třeba to ale Šlachta ví, anebo mu to někdo vysvětlí. 

Tím to ale teprve začíná. Ponechme nyní stranou ego každého, kdo se do politiky vrhá. Politika má totiž také svou systémovou logiku a zdaleka to není tak, že v ní každý jeden aktér může manévrovat na základě své svobodné vůle. Je to dokonce přesně obráceně. Případný úspěch či neúspěch v politice ovlivňuje celá řada okolností, na který máte mizivý vliv, každou iniciativou spouštíte proces, jehož výsledek lze jen stěží předjímat – vstoupí do něj další aktéři, jejichž zájmy a cíle mohou být protichůdné. Je to nekonečné předivo vztahů, tahů a protitahů, což mimo jiné znamená, že je nakonec vždycky všechno o dost jiné než původní plán.

Pokud chce Šlachta ve sněmovních volbách uspět, měl by si položit několik základních otázek: existuje vůbec prostor pro vznik nové formace? Pokud ano, kde je a jak je velký? Na levici, ve středu, nebo napravo? Chce artikulovat zájmy chudých, bohatých, nebo těch kdesi uprostřed? Nebo je to ještě jinak a chce být protestním hlasem frustrovaných a deklasovaných segmentů společnosti? Chce dělat opozici v politice, nebo opozici politice? Komu chce brát voliče a čím je míní přilákat? A co program – daně, zdravotnictví, školství, sociální nebo zahraniční politika?

Šlo by tak pokračovat donekonečna. Kromě ideové výbavy jsou tady ale ještě takové praktické podružnosti jako třeba peníze nebo lidi. Uspět v politice znamená vybudovat strukturu, která se postupně uhnízdí ve všech patrech: v komunálu, na kraji, ve sněmovně. Potřebujete tedy svoje lidi (členy strany) minimálně ve všech okresních městech. Kde je ale brát? Jak je chcete aktivizovat? A čím mobilizovat? A pak ty peníze... Z čeho to všechno zaplatím? Jak se dostanu k lidem, budu mít čas a sílu objet každou vesnici? Dokážu se prosadit do médií? Čím novým je asi tak zaujmu? Mluvit donekonečna o tom, „že je to tady všechno jedna mafie,“ už moc nejde. Minimálně to není potřeba.

Dejme tomu, že to všechno Šlachta ví. Takže si představme volby. Máme čtrnáct krajů, potřebujete tudíž čtrnáct věrohodných lídrů, silných osobností, se kterými se shodnete na hodnotách, programu, spojencích, taktice i strategii. Pak ale potřebujete na každou kandidátku dalších dvacet, třicet možná i čtyřicet lidí. Kde je tak rychle vezmete? Čím je oslovíte? Kolik lidí je tady vůbec ochotno se angažovat ve veřejném prostoru a kolik z nich to skutečně dělá? Co když každý, kdo chce být aktivní, už pro nějakou politickou stranu pracuje? 

Nevím, možná Robert Šlachta soudný není, možná jen vypouští pokusné balonky a o politickém angažmá zase tak intenzivně neuvažuje. Celé se to ale jeví jako naprostá fantasmagorie, jejíž reálný dopad bude prakticky nulový. Politické ambice mělo v této zemi za posledních třicet let bezpočet figur. Charisma, štěstí, schopnost (třeba i demagogicky a populisticky) promluvit k lidem, zaujmout je a uspět, to dokázalo jenom několik. Při vší úctě, pokud by se k nim přiřadil také Robert Šlachta, bylo by to absolutní překvapení.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital