Ve středu večer většinu z nás těžce zasáhla zpráva o úmrtí Madeleine Albrightové (1937–2022), bývalé ministryně zahraničních věcí Spojených států (1997–2001), první ženy, která tento úřad zastávala. Albrightová však byla mnohem víc než jen „americká politička“. Coby rodačka z pražského Smíchova byla po celou svoji politickou kariéru vášnivou zastánkyní zájmů České republiky, které svým vlivem a svou mocí dopomohla k tomu nejcennějšímu, čeho naše země od listopadu 1989 dosáhla, tj. členství v Severoatlantické alianci. Opakují-li prakticky všechny nekrology, že nebýt jí, stala by se ČR členem aliance, pokud vůbec, mnohem později, mají nepochybně pravdu. Teď je Madeleine Albrightová mrtvá, a proto je čas se za jejím životem a politickou kariérou ohlédnout.
Vzhledem k tomu, že se mi úplně nechce psát tradiční nekrolog – čistě chronologický životopis, začnu osobní vzpomínkou na bývalou Madam Secretary. Bylo to v roce 2010, kdy mě tehdejší velvyslanec České republiky ve Spojeném království Michael Žantovský pozval na prestižní sympozium s názvem Ties That Bind, tj. Pouta, která spojují, které se u příležitosti sedmdesátého výročí letecké bitvy o Británii (Battle of Britain; 1940) konalo v Londýně na české a slovenské ambasádě. Kromě předních britských historiků, například Richarda Overyho, se rokování zúčastnili rovněž úřadující ministr obrany Alexandr Vondra a jako čestný host a hlavní star též Madeleine Albrightová.
Jakkoli o konferenci samotnou nejde, moje hlavní vzpomínka se týká právě jí. Všechno začalo v okamžiku, kdy jedna z referujících, dnes už není vůbec důležité která, jakkoli si to dobře pamatuji, vystoupila s příspěvkem, jehož obsah paní Madeleine příliš nekonvenoval, neboť se, podle ní nespravedlivě, dotýkal, vzpomínám-li dobře, prvorepublikového Československa. Jakmile došlo na diskusi, přihlásila se a pustila se do jeho autorky s takovou vehemencí, s takovým elánem a s takovou rozhodností, až to bralo dech. Bylo to vzrušující a impozantní. Paní Albrightová byla maličká dáma, ale energie, síla a zaujetí, které z ní vycházely, byly doslova omračující. V sále panovalo, kromě jejího zvučného hlasu, hrobové ticho a všichni, včetně mě, ji fascinovaně poslouchali.
Od tohoto okamžiku jsem si uměl mnohem lépe představit, jak charismatickou učitelkou na univerzitě byla, s jakou neúprosností hájila zájmy Spojených států coby jejich velvyslankyně u OSN a, později, coby ministryně zahraničních věcí ve vládě prezidenta Billa Clintona, a jak rozhodně se zasazovala o přijetí nástupnického státu své rodné země, v jejímž čele stál tehdy její přítel Václav Havel, do NATO. Byla přísně racionální, ale i skrz naskrz emotivní, pokud šlo o věci, na kterých jí opravdu záleželo, a pokud se (do)týkaly jejích přátel. Název výše zmíněného sympozia, Ties That Bind, naprosto přesně, třebaže mimoděk, odráží i její vztah k České republice. Třebaže ji opustila jako jedenáctiletá dívka, nikdy tu malou zemi zmítanou středoevropskými vichry skutečné i studené války neztratila ze zřetele, ať už za oceánem působila jako studentka, kantorka anebo politička.
Třebaže by se to mohlo na první, povrchní pohled zdát, nebyl to jednoduchý život, který má, bohužel už za sebou. První exil ji potkal už jako malou holčičku za druhé světové války v Londýně, druhý pak, po třech stále méně nadějeplných letech tzv. třetí republiky, v Americe, kde musela začínat tak říkajíc „od píky“. Jako velmi mladá se sice provdala za úspěšného muže, chicagského obchodníka a vydavatele Josepha Medilla Pattersona Albrighta, se kterým měla tři dcery, ten ji však po dvaceti letech manželství opustil, takže ji znovu čekal „nový začátek“… To už ale byla v Americe pevně „ukotvená“, jednak díky svým studijním úspěchům, včetně doktorátu na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku, jednak díky zapojení do politiky, která se nakonec stala jejím životním osudem.
