Články odjinud

Recenze: Kniha Jakuba Szántó dokumentuje proměnu novinařiny. Zpravodajství teď vzniká od stolu

Recenze: Kniha Jakuba Szántó dokumentuje proměnu novinařiny. Zpravodajství teď vzniká od stolu

„Základní pud, který dělá reportéra reportérem, instinktivní pud být tam, kde se TO zrovna děje.“ Taková je motivace (převážně) televizního žurnalisty Jakuba Szántó, který mnohé zkušenosti z válek, revolucí, krizí, nudných kontrolních stanovišť, armádních jídelen i prefabrikovaných kasáren popsal v knize „Za oponou války“ opatřenou podtitulem „Zpravodajem nejen na Blízkém východě“.

Novináři čas od času nabudou dojmu, že se musejí s vlastními zážitky svěřit ostatním. Jejich dílka dopadají různě: v nejhorším případě pomlouvají kolegy, či celebrity. Další stvoří výbor ze svých novinových textů, který posléze rozdávají příbuzným. Jiní sepíší legendu o vlastní odvaze a laskavosti, která slouží jak vlastnímu sebeuspokojení, tak prezentaci před další expedicí.

Kniha Jakuba Szántó má v porovnání s výše uvedenými texty zásadní výhodu. Její autor má za sebou navzdory sotva počínajícím šedinám pestrý profesní život. Dostal se ve správném čase na místa, kudy se loudaly, či naopak proběhly nejmodernější dějiny. Patří k nemnoha žurnalistům, kteří ve zdejší subtilní novinářské obci – nejprve na TV Nova a posléze v České televizi – dostali a plně využili možnost pracovat jako váleční zpravodajové. I když takto úzká specializace nemá v Praze šanci přežít a Jakub nepůsobil pouze na riskantních místech, respektive v nebezpečných situacích.

Tento text nemůže být objektivní recenzí i proto, že její autor – tedy já – se s Jakubem dlouho znám. Nejen to: mnohokrát jsme se na pracovní cestu vydali společně. V doslovu Jakubovy knihy jsem proto poněkud rozšafně, ba snad až paternalisticky označen co „talisman pro štěstí“, k čemuž dodávám pouze to, že jsem během své dospělosti sotva kdy vážil méně než metrický cent.

Ke knize samotné: Jakub v ní vcelku srozumitelně objasňuje složité události, o kterých jako reportér osobně referoval. Blízkovýchodní konflikty jsou příslovečně spletité, což platí nejen pro Jemen, ale i Irák, Sýrii, nebo Libanon. Každý, kdo se snaží o nezaujaté studium střetu mezi Palestinci a Izraelem, přestane vidět černobíle, i když jeho srdce může tlouct pro jednu ze stran. Vzhledem k české historické zkušenosti je patrně snazší rozhodnout, kdo je spravedlivým v čečenské, gruzínské a ukrajinské krizi. Také zde ale samozřejmě platí, že novinář musí být objektivní, což se Jakubovi vlastně daří.

Zajímavější, protože unikátní i osobní, jsou postřehy o fungování, praxi a pocitech válečného reportéra, který se nejprve do nebezpečné oblasti chystá, aby v ní pak složitě sháněl informace a nakonec se vrátil mezi jiné lidské bytosti zmíněnou krizí nepoznamenané. Troufám si říci, že v tomto Jakubovi rozumím velmi dobře. Odjezd je vždy provázen strachem: nejen o blízké, ale i sebe. Na místě poté reportéra do „ještě další ulice“ žene směsice zvědavosti, profesní odpovědnosti, ale i pýchy a furiantství. Už doma na baru (popřípadě v kuchyni) se pak blízkým složitě vysvětluje, že jste se včera touto dobou choulil v betonové trubce ve strachu před raketou nebo (výjimečně) modlil v rychle jedoucím kamionu, který se zrovna ocitl pod palbou.

Samostatnou kapitolu Jakub věnuje praxi i úskalím tzv. „embeddingu“, tedy situace, kdy se novinář dočasně stává součástí té které armády. Píše rovněž o místních, informovaných průvodcích, které si žurnalisté zvykli označovat jako stringery, nebo fixery. Právě technologii válečného zpravodajství popsal Jakub velmi výstižně i detailně.

Také s další Jakubovou tezí nemohu než souhlasit. Základní jednotkou empatického, z mého pohledu jediného opravdového zpravodajství musí být člověk, nehledě na jeho etnicitu, rasu, náboženství, věk etc. „Narození mých dětí ze mě udělalo lepšího reportéra. Zbavilo mě cynismu… Vstup dětí do mého života mě zbavil přirozené ochrany a arogance tolik vlastní mladým novinářům. Dotýká se mě jeden každý z osudů trpících lidí,“ píše na stranách 109 až 110.

Časy, kdy reportáž znamenalo vidět i vědět

Jakubova kniha je zároveň sondou do časů, kdy do rizikových oblastí posílaly reportéry nejen veřejnoprávní redakce. Představa, že dnes štáb (třeba) české soukromé televize odjede samostatně – nikoli vládním, či ideově spřízněným prezidentským letadlem – pokrývat (kupříkladu) palestinské povstání, ba objektivně o něm referovat, je jen stěží představitelná. Nyní tato média preferují příběh ženy bojující o život pod dusivým kořenem vraždícího stromu, ba ideologicky řvoucí reportáž o reportérovi v mnišské kutně, kterak neohroženě vstupuje do veřejného bazénu.

Samostatnou kapitolou je tzv. názorová, spíše pak gonzo žurnalistika, která ovládla prostor kdysi vyhrazený zprávám. Pro vysvětlenou: jde o zcela i záměrně subjektivní pohled na téma. Jakub se naštěstí drží starých, dle řady věrozvěstů ideologizující žurnalistiky přežitých pravidel a úzkoprse zohledňuje stanoviska obou, respektive všech stran. Neposuzuje také úroveň země okamžitým pohledem z auta, které si právě stopnul. Což je ještě lepší případ: jindy jsou zdroji celoplošných médií neozdrojovaná videa, či rovnou propagandistické výstupy kremelských chrličů.

Závěrem několik osobních poznámek. Na bytostného, celoživotního televizního pracovníka píše Jakub vcelku slušně i téměř nesebestředně, jakkoli kvalit a skromnosti zkušeného píšícího žurnalisty z definice dosáhnout nemůže. Příběhy – alespoň ty, u kterých jsem měl čest být – Jakub v podstatě nezveličuje. Přesto si některé detaily (ale opravdu jen drobnosti) pamatuji jinak. Za všechny: v knize frekventované slovo „sakra“ jsem z jeho úst nikdy neslyšel. Naopak si vybavuji pojmenování odkazující k prodejné i jiné lásce. Na straně 132 jsem se co tiskový mluvčí pro případ puče nabídl jinému generálovi (který už v armádě neslouží). Zde ale může být chyba, i když jen hypoteticky, na mé straně. Tedy ve špatném zdrojování příběhu.

A v neposlední řadě… Strana 103 zaznamenala cosi o domnělém Pavlušově „kverulantství“. K tomu lze jen dodat, že podobné útoky na moji osobu pouze dokazují, jak tuze i soustavně mě pronásledují (v pořadí dle důležitosti) choroby, změny času i dobového paradigmatu, úklady kolegů i jiných nepřátel, složenky i faktury, o osudu a poryvech větru nemluvě.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna brzo ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Články odjinud