Ředitel ČT není důležitý, důležitá je svoboda. Platilo to v roce 2000, platí to i letos

 FOTO: ČTK

Martin Schmarcz

19. 11. 2020 • 10:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Nechtěl jsem se k situaci v České televizi vyjadřovat. Moje koncepce prohrála, já jsem nebyl do Rady ČT zvolen a tím to pro mě skončilo. Nicméně po posledním vývoji již nemohu mlčet. Stalo se to, před čím jsem politiky varoval: vybrali do rady agresivní typy lidí a ti jim teď dělají pořádnou ostudu. Opakují tak chybu radních z roku 2000, kteří svou touhou po krvi vyvolali krizi, jež se obrátila proti tehdejším vládcům.

Především je nonsens soustředit tolik energie na sestřelení generálního ředitele. To platilo před dvaceti lety, i letos. Post šéfa České televize není pro nikoho nijak zvláště důležitý. Kromě těch, kteří by ho rádi obsadili, a proto se vlísávají do přízně právě vládnoucích politiků a slibují jim hory doly, když jim dají moc provést výměnu: Že zatočí s redaktory, těm nejvíce nepohodlným rovnou zakroutí krkem a ten zbytek bude poslouchat jako hodinky. Zkrátka že to budou řídit jako firmu, nebo jako institut.

Ono to ale tak snadno nejde. Česká televize je institucí s velkou setrvačností a nezáleží v ní na osobě ředitele, ale na svobodě. Což můžeme dále zobecnit: nesejde až tolik na osudu novinářů z ČT, ale na svobodě nás všech. Lidé dobře vědí, že pokud by se autoritářům povedlo umlčet mocnou televizi, která se může dost silně bránit a vzpírat, pak s nimi už zatočí velmi snadno. Proto se v roce 2000 s takovou silou za „svou“ ČT postavili. Šlo o součást daleko širšího hnutí, o vzpouru proti diktátu opoziční smlouvy.

Ke smůle těch, co tenkrát zkusili ČT ovládnout, sílila obecná nespokojenost s těmi, kteří je dosadili do Rady. Dnes je situace podobná. Zdaleka nejde „jen“ o Kavčí hory, svobodymilovní lidé upírají svoji pozornost hlavně na Strakovu akademii a Hrad. Cokoli se v České televizi uděje, přičtou (stejně jako tehdy) na vrub mocným, tedy Babišovi a spol., ne bezejmenným radním. A lidé budou naštvaní tím spíše, že nová většina v Radě opět jedná „přepadovým“ způsobem a její protagonisté nejsou schopni své kroky vysvětlit.

Celé aranžmá směřuje k tomu, před čím jsem během kampaně k volbě Rady odpovědné politiky varoval, a to i na základě své zkušenosti televizního rebela z roku 2000: Že snaha po „pomstě“, potrestání redaktorů a obsazení křesla ředitele nějakým kamarádem vyvolá prudkou reakci. Namísto tohoto radikalismu jsem nabízel, co jsem považoval za legitimní i správné změny – pluralitu světonázorových proudů v osazenstvu zpravodajství, větší důraz na etickou samoregulaci a otevřenou a férovou komunikaci s politickou třídou.

Neprohrávám rád. Ale ještě horší pro mě je, že se moje temná předpověď naplňuje, a noví radní byli zřejmě opravdu zvoleni s jediným cílem: provést násilné převzetí ČT. Když mi bylo řečeno, že abych měl šanci být zvolen, musím se zavázat, že okamžitě začnu činit vše pro výměnu generálního ředitele, nepřikládal jsem tomu váhu. Nešlo o oficiální rozhovor, ani mi to neříkal nikdo z poslanců. Samozřejmě jsem takový závazek odmítl. Stejně tak bych odmítl slíbit, že za každou cenu budu držet Petra Dvořáka ve funkci.

Radní ČT zastupuje koncesionáře. Ne žádnou stranu, dokonce ani sám sebe. Případná výměna ředitele musí vyplynout z přesvědčení, že není schopen vést tuto instituci tak, aby stála na straně všech, kteří si ji platí. Nelze bianco přísahat ani na to, že konkrétní ředitel zůstane, ani na to, že půjde. Civilizovaná země se pozná i podle toho, že personální rozhodnutí činíte, když zjistíte, zda s tím kterým člověkem v určité funkci můžete, nebo nemůžete spolupracovat, ne dopředu.

Až když unikl materiál, podle kterého se při hlasování o nových členech Rady ČT řídili poslanci ANO, začal jsem věřit, že požadavek na odvolání ředitele je myšlen vážně. Jednotliví kandidáti v něm byli striktně děleni podle toho, jestli jsou, či nejsou „Dvořákovými lidmi“ a ti první byli označeni za nevolitelné. Ředitele ČT jsem nikdy nepotkal a nikde se ho nezastával. Moje jméno se tak ocitlo na „špatné hromádce“ jen proto, že jsem se přímo nezavázal k čistce. Takže ti v té „správné“ ji slíbit museli, či se od nich přinejmenším očekává.

Poslední vývoj do toho všeho zapadá. Nejde tu o nějakou dozorčí komisi, ale o zkoušku, zda je nová většina dost velká na odvolání ředitele. Nakonec však ani o něj nejde. I kdyby jím byl kdokoli jiný, stejně by se z něj stal nepřítel, protože „není náš“. Stejně dopadl Dušan Chmelíček. A byť neměl u redaktorů ČT extra pověst, tehdejší radní nasazovali na vzbouřence, že jim nejde o svobodu, ale o záchranu jeho židle. I dnes jsou obránci principů vysmíváni těmi, co sami touží uchvátit post šéfa ČT. Podle sebe soudím tebe…

Tenkrát to hyperaktivní členové Rady přepískli a pořádně zavařili Zemanovi a Klausovi. I ti současní jednají překotně, bez předběžné diskuse, z pozice síly, nic nevysvětlují a pouze opakovaně dávají najevo nenávist a opovrhování zaměstnanci instituce, na kterou mají dohlížet. Nicméně ztratili moment překvapení, příliš brzy vyzradili, o co jim jde, a pokud sáhnou k výměně ředitele, už jim nikdo neuvěří, že je k tomu vedly nějaké racionální důvody. A Babišovi nikdo neuvěří, že k tomu nedal příkaz – i když ho třeba nedá.

Vlastně je to celé absurdní. Dvořák (stejně jako Chmelíček) komunikuje s politiky naprosto korektně. Nejen to. Velmi vstřícné je ke koalici ANO, SPD a KSČM samotné zpravodajství ČT. Jejich zástupci dostávají obrovský prostor, naprosto neúměrný tomu, co zajímavého mohou sdělit divákům. O Babišových kauzách se referuje jen v úplně nezbytném rozsahu a v neutrálním tónu, ČT je k němu a k jeho aférám daleko shovívavější a tolerantnější, než byla k řádově menším prohřeškům minulých premiérů.

Jediné dva pořady, které udržují stejně kritický tón, jaký byl vůči politikům standardem před dvaceti lety, jsou 168 hodin a Reportéři ČT. Publicistika však má méně diváků než hlavní zprávy, sotva ji sleduje někdo z příznivců ANO a jeho preferencím tak neškodí. Čili i z pragmatických důvodů nechápu, proč by Babišovo hnutí mělo riskovat a pálit si prsty. Spíš myslím, že se členové Rady chovají jako neřízené střely. Nicméně každá strana má takové radní, jaké si zaslouží. Zvolili si je, ponesou za ně odpovědnost.

Vzpoura v České televizi na konci roku 2000 se stala katalyzátorem dění. Před dvaceti lety se de facto zformovala nová vládní většina. Tu vytvořili politici, kteří podpořili vzbouřence a vymezili se tím vůči opoziční smlouvě. Nový předseda ČSSD Vladimír Špidla se postavil na stranu ČT proti vlastnímu premiérovi Miloši Zemanovi, vyhrál volby a stal se předsedou vlády. Václav Klaus podrobil rebely nevybíravé kritice, nečekaně prohrál se Špidlou a byl nucen odejít z čela ODS.

Historie se nikdy neopakuje doslova. Podobnost mezi událostmi, jež dělí dvě dekády, však existuje. I dnes jde o daleko víc než o post ředitele a dokonce o víc než o samotnou ČT. Stejně jako v roce 2000 je v sázce naše svoboda, kterou musíme uhájit a Česká televize je pouze symbolem tohoto zápasu. Tenkrát hrozil diktát Zemana s Klausem, nyní Zemana s Babišem. A zatímco radní stejně jako tehdy pletichaří, případný hněv veřejnosti se obrátí proti zemanovsko-babišovskému režimu, jako tenkrát proti opoziční smlouvě.

Uvidíme, jestli se radní rozhodnou dokončit, co započali, nebo cuknou – možná i pod tlakem vedení ANO, které si nemusí ke všem dalším problémům nutně přát ještě televizní válku. Ať tak, či tak, ředitel ČT není důležitý, důležitá je svoboda. Kdo vyjde vítězně z této šarvátky, velmi pravděpodobně bude po příštích volbách vládnout. Podle toho, kdo to bude, tak se Česká republika buď vrátí k polistopadovému vývoji, či se mu dále vzdálí. Před dvaceti lety to dopadlo dobře, ale boj za svobodu nikdy nekončí…

SDÍLET