KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V Německu to už zase vře, tentokrát ovšem pořádně. Za měsíc skončí dlouholeté kancléřství Angely Merkelové, což má samo osobě potenciál politického zemětřesení, A to i v případě, kdyby vyhrál „její muž“ Armin Laschet, úřadující ministerský předseda nejlidnatější spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Po posledních průzkumech veřejného mínění je navíc možné, že spolu s „Mutti Merkel“ skončí i vláda CDU-CSU, respektive koaliční vláda, v jejímž čele tyto strany stojí, a že se v Berlíně chopí moci rudozelená koalice sociálních demokratů, Zelených a postkomunistické Die Linke.
Pojďme ale probrat věci popořádku. Odcházející kancléřka (*1954), dcera luteránského pastora s polskými kořeny, prožila dětství a mládí v Německé demokratické republice (mimo jiné jako členka Svazu svobodné mládeže, což byla obdoba našeho SSM). Později ve své disertaci pracovala také v Československé akademii věd a byla tiskovou mluvčí poslední vlády NDR (v čele s Lotharem de Maizièrem). Následně udělala rychlou kariéru v Křesťanskodemokratické unii Německa (Christlich Demokratische Union Deutschlands; CDU) v éře Helmuta Kohla, je mimo jakoukoli pochybnost živoucí legendou německé a evropské politiky, stejně jako faktickou šéfkou Evropské unie.
Solidnost, ale i otálení
Ke komplexnímu hodnocení vlády Angely Merkelové, ať už v Německu či, de facto, v EU, bude nepochybně třeba patřičný časový odstup; jistou rekapitulaci ale můžeme udělat už nyní. Pravda je taková, že dnes sedmašedesátiletá kancléřka nikdy nebyla oslnivou, uhrančivou osobností, politickou hvězdou, jež by fascinovala veřejnost a jež by měla jak nadšené stoupence, tak fanatické odpůrce, jako tomu bylo v případě jejích některých předchůdců (například Willyho Brandta, již řečeného Helmuta Kohla či Gerharda Schrödera).
Místo toho si Němce postupně získala zdánlivě obyčejnou (ve skutečnosti však pečlivě, s velikým umem prezentovanou) solidností, seriózností, schopností přesvědčit je o své mimořádné empatii, politickou umírněností a uměřeností. Tu ale její kritikové nezřídka označovali za přílišné otálení a za snahu vyřešit problémy tím, že je „vysedí“, tedy ignoruje je tak dlouho, než se buď vyřeší samy, anebo si při jejich řešení „spálí ruce“ někdo jiný. Merkelové nepochybně pomáhala i již zmíněná přezdívka „Mutti“ (pro ženu, jež děti nikdy neměla, vlastně silně ironická), která je sice jednoduchá, avšak – vzhledem k jejímu vztahu k Němcům – poměrně výstižná.
Stabilita nadevše
Co vlastně Merkelová Německu od září 2005, kdy ve volbách do Spolkového sněmu těsně porazila šéfa sociálních demokratů a tehdejšího kancléře Gerharda Schrödera, přinesla? Na prvním místě to byla již naznačená stabilita, kterou Němci oceňují více než cokoli jiného, a to i v časech, které byly všechno jenom ne poklidné, jako například v době finanční a hospodářské krize po roce 2008. Němci Merkelové důvěřovali i proto, k jejich prospěchu dokázala úspěšně, a bylo-li třeba, pak velmi tvrdě, „kormidlovat“ i Evropskou unii, jak ukázala třeba řecká finanční krize (počínaje rokem 2009).
